archiv

Veronika Děrdová

Ilustrátorka, návrhářka, majitelka papírnictví, pomocnice v optice, chůva a zahradnice, tím vším byla a je Veronika Děrdová. Pokud si myslíte, že ji neznáte, vyvedeme vás z omylu. To ona je autorkou ilustrace vlků, kteří se stali symbolem zlaté olympijské snowboardistky Evy Samkové. Veronika žije v horním patře několikrát vyplaveného domu v Chuchli. OBAL_Veronika_Děrdová_002 OBAL_Veronika_Děrdová_003 OBAL_Veronika_Děrdová_004 OBAL_Veronika_Děrdová_005 OBAL_Veronika_Děrdová_006 OBAL_Veronika_Děrdová_007 OBAL_Veronika_Děrdová_008 OBAL_Veronika_Děrdová_009 OBAL_Veronika_Děrdová_010 OBAL_Veronika_Děrdová_011 OBAL_Veronika_Děrdová_012 OBAL_Veronika_Děrdová_013 OBAL_Veronika_Děrdová_014 OBAL_Veronika_Děrdová_015 OBAL_Veronika_Děrdová_016 OBAL_Veronika_Děrdová_017 OBAL_Veronika_Děrdová_018 OBAL_Veronika_Děrdová_020 OBAL_Veronika_Děrdová_021 OBAL_Veronika_Děrdová_023 OBAL_Veronika_Děrdová_024 OBAL_Veronika_Děrdová_025 OBAL_Veronika_Děrdová_026 OBAL_Veronika_Děrdová_027 OBAL_Veronika_Děrdová_028 OBAL_Veronika_Děrdová_029

Tvoje papírnictví se jmenuje Mou ?

To je čistě můj výmysl. Já si často vymejšlim slova, přišlo mi to takový hezký, mám ráda měkký slova a tohle je vopravdu vymyšlený, nemá to nic moc hlubokýho, ale hodí se to se vším možným.

Proč zrovna papírnictví?

Protože mám ráda papír. Mám hrozně ráda ten materiál. Když jsem studovala malbu na střední umělecký, profesor mi říkal, že ze mě bude ilustrátor. No, nevěřila jsem mu. Ale měl pravdu, postupem času jsem se k tomu dostala. A ten papír mi je nejblíž, všechno se furt točí kolem papíru, samotnej ten materiál mě hrozně baví. Ale teďka rozjíždíme trošičku i látky společně s Verunkou Zimčíkovou, se kterou jsme si Mou vymyslely. Právě zejtra jdeme na sítotisk, chceme šít batohy. Šijeme kapsičky, ty frčej. Mou je zatím spíš takový projekt, který se snaží vylézt mezi lidi za pomoci designových marketů, kamenných obchodů a internetu. Největší podporu máme od kamarádů.

Kde čerpáš inspiraci?

Venku. Já vůbec nejsem domácí typ, když nejsem fyzicky unavená, tak jsem strašně protivná, jsem furt venku a tam asi čerpám nejvíc inspirace. Projíždím i internet, ale je fakt, že když něco najdu, co se mi líbí, tak nakonec maluju úplně něco jinýho. Teď jsme byli v rámci Febiofestu na severským filmu Eventyrland a mě inspiruje třeba i to, že tam vidím někde záblesk něčeho. Z něj si třeba vyberu barvy.

Tvoje malba se díky helmě snowboardistky Evy Samkové dostala až do Soči, jak k tomu došlo?

Můj kamarád je její trenér, Kuba Flejšar, sochař. On si ode mě kupoval obrázky. Udělal objednávku na diáře a tím pádem nám stříknul do začátku peníze, mohli jsme nakoupit první materiál pro papírnictví. No a on tenkrát dal Evě diář, na který jsem namalovala vlka. Líbil se jí. Ona jezdí za Red Bull a chtěla udělat helmu s vlkama, aby neměla stejnou jako ostatní. No a hlavně měla jet do Soči. Na olympijské helmě nemůžou být sponzoři, tak jsme si sedly a daly dohromady vlky na tuhle helmu. Tak jsme se vlastně poznaly blíž, ona je strašně fajn holka, vůbec není takovej sprateček, má to vydřený. Hodně jsme si rozuměly, je přes zvířátka, to má stejně hozený jako já, přes přírodu. Ještě jsme k vlkům přidaly pár kytiček, pastuší tobolky. Pak ještě přišla narychlo, jestli bych jí neudělala polep na auto. Na něm je to samý, ona jede na snowboardu a honí ji vlk.

Jaký to byl pocit, pracovat pro olympijskou vítězku?

Byla jsem ráda, že se tam někde v Rusku pohybujou moje obrázky, ale je to její vítězství, i když jsem ráda, že smečka byla u toho. Nejvíc mě těšilo, že se s nima tak sžila. Táta říká, tak se s tím trošku pochlub, ale já to nějak neumim.

Přineslo to něco tvému papírnictví?

Najednou se k němu na sociální síti přidalo strašně moc lidí. Evka tam dala obrázky a označila je, že jsou to věci od nás. Tak mi pár lidí psalo, že by ode mě chtěli nějaký ilustrace, ale zatím nic moc valnýho. Spíš si toho všimli lidi okolo, měli z toho radost, dobrej pocit, že jsem malovala kamarádce helmu na olympiádu. A tak jo, je mi to příjemný.

Papírnictví tě živí, nebo je to koníček?

Ne, neuživí mě to. Ale byli jsme s Mou na Designsupermarketu a tam jsme vydělali dost peněz. Tak si teď můžeme dovolit koupit víc materiálu, trošku se rozjet, sítotisk a všechno možný, mám občas nějaký zakázky, který mi přivydělaj. Teďka přes zimu jsem hlídala v dětským koutku na horách, užila jsem si hor a ty děti, to je pro mě nejmenší přítěž – nebavěj mě moc lidi, jsou takový zákeřný. Děti jsou ještě bezprostřední. A pak ježdění na koních a péče o ně, jezdila jsem i pár koní soukromých. Když majitel nemá čas každý den, nastoupím já.

Na co bychom měli upozornit, připravuješ něco?

Baťohy, takový ty stahovací, na záda. Včera jsem byla kupovat šňůrky, to byl ráj, v provaznictví na Újezdě. Strávila jsem tam docela dlouho a nakoupila asi tisíc metrů šňůrek. Jsem technickej antitalent, ještě že mám tu Verču, díky ní to vlastně jde. Já jsem moc hrrr a všechno musim rychle a prostě nadšená, mám tisíc nápadů a všechno řeknu a všechno chci a ona mě furt umírňuje, bez ní by to vůbec nefungovalo.

Co budeš dělat přes léto?

Jakmile začne letní sezóna, jezdíme na vodním vleku. Já na wakeskeatu. Bydlíme pak u přehrady. Nádhera. Taky hodně maluju. A dělám pro naše. Naši jsou optici, pomáhám jim vybírat brejle, dělat výlohy a všechno okolo. Ještě dělám přes léto zahradnici. Dělám všechno možný, jsem typ člověka, který nemůže mít práci od do, ráno vstát a v 5 jít domu, to by mě zabilo.

Teď se zaměříme na tvůj domov. Co máš doma nejradši?

To je těžký. Tuhle kredenc, tu mám ráda. Tu jsem si vysnila. Ten prostor tady mám strašně ráda, hezký věci taky, ale neumim k nim mít vážnej vztah, i svoje vobrázky rozdávám. Mám ráda tenhle prostor, ale že bych měla vztah ke konkrétní věci, to nemám.

A co doma ráda nemáš?

Mytí nádobí (smích).

Někdy mám pocit, že bych to nejradši celý vymalovala a všechno vytrhala. Paní, co tady žila předtím, se s manželem snažila šetřit, moc netopili a aby to bylo zateplený, bylo to tady zaflákaný dekama, zastavěný bordelem. Třeba aby ušetřili, tak vedli trubky skrz dveře, takže tady jsi překračoval trubku, nakonec bylo skoro víc práce tady nahoře na tom bytě, než po těch povodních dole. Tam se to vymydlilo na cihlu, pak se to nahodilo. A spousta věcí tady furt neni, třeba furt vypadává elektrika, to by se muselo všechno překopat, nikdo neví, kde zakopali kabely.

Kde vybíráš věci do bytu?

Třeba ve venkovskejch bazarech, ale i v Ikee. Od kamarádů dostávám nějaký věci, třeba tyhle židle jsem si koupila jako starý, rozvrzaný a sama jsem si je předělala, potáhla. Takže vždycky, když se mi něco líbí.

Když něco někde potkáš a je to zajímavý, tak to vezmeš.

Jo, jo.

Co sis pořídila naposledy?

Naposledy? Ty jo! Já vůbec nevim, nemám přehled o takovejhle věcech (smích). Tohle jsem dostala od kamarádky, to mě potěšilo, to našla v sekáči, tu chňapku. Jak jsem furt pryč, nestačim si k ničemu vybudovat žádnej vztah, zjistila jsem, že vlastně nic moc nepotřebuju, asi jenom ty věci, který používám na malování. Je fakt, že mám ráda málo věcí, čistej prostor a tak, ale trošičku sbírám a podvědomě schraňuju okolo sebe všechno, co je papírový a dopisy a pohledy a brožurky a …

K tomu se taky dostaneme, takže co bylo naposled, cos´ sem přitáhla?

Nevim.

Dobře, tak to nechme. A teď ty tvoje sbírky?

Jsem zjistila, že v podstatě nemám ráda, když někdo okolo sebe schraňuje moc věcí.

I když na jednu stranu říkám, že nepotřebuju žádný věci, tak když jsem se tady snažila uklízet, aby to trošku vypadalo, tak jsem našla takovejch pokladů, co jsem stačila poshromáždit! Většinou obrázky, nebo kusy, i útržky papírů, který se mi jako líbily, že na ně jednou něco namaluju. Pak tady mám takovou sbírku, v obýváku, takový ty starý plechový hračky. Vlastně je to tady všechno sbírka, já bych řekla, že tady není nic moc použitelný. Nejsem úplně praktická, bych řekla.

Jestli se v tom cítíš dobře…

Jo, to jo.

Máš nějaký koníčky, mimo těch, které jsi zmínila?

Můj hlavní koníček jsou koně. Od malička mám svýho koně, to bude koníček asi do konce života. A pak v zimě snowboarding a v létě wakeboarding. To mě hodně baví a celkově pohyb, bejt venku, třeba veškerý sporty venku. Vevnitř to moc nemusim.

I malovat chodim často ven.

Čím jsi chtěla být jako malá?

Veterinářkou. Fascinovaly mě ty jejich zelenobílý mundúry.

A proč nejsi veterinářkou?

Protože jsem hrozná cíťa. Asi bych to nedala psychicky, jsem slaboch. Já bych si polovinu těch zvířat nechala, nic bych neutratila, všechno by mi bylo líto, nemám vostrý lokty.

Ještě k inspiraci, máš oblíbené ilustrátory?

Mně se líbí spousta lidí, ani si nepamatuju, jak se jmenujou. Nemám úplně konkrétního člověka. Jsem taková, že si klidně koupim, co dělá někdo jinej, a ani nemusim pořádně vědět, jak se ten člověk jmenuje.

Jaká jsou tvoje tři nejoblíbenější místa v okolí?

Mám ráda cestu tady na Beroun, na Karlštejn, nebo kolem Vltavy, všechny ty místa kolem těch řek. Mám ráda přírodu. Když jedeš za Chuchli, tam začínaj skály nad vodou. Potom mám ráda Solopysky, kde mám koně, to je úplně totální vesnice.

Nějakou hospodu?

Je fakt, že do hospody moc nechodim.

A potom tady nahoře, říká se tomu areál zdraví. Les, prostě klasika. Prochodit ho je hrozně fajn. Já do centra nejezdim jinak než na kole a tady se napojíte na stezku k Vltavě a ona vede na Císařskou louku a z tý jede přívoz na náplavku. Na Císařský louce miluju veslařský kluby a hausbóty, to je takovej můj sen, chtěla bych hausbót. Nebo lodičku na bydlení.

A není to díky tomu, že jsi zažila povodně? Nebylo by to ideální, mít barák, který plave na vodě? (smích)

Jojo. K vodě mám celkově hrozně blízko. Na jednu stranu je to třeba šílený pro mýho tátu, kterej to tady po těch povodních vždycky dal dohromady a už se těch povodní bojí. Ale pro mě je to zážitek, když to řeknu blbě. Vlastně se mi líbí, že tady teče Vltava a tady Berounka, ony se jako stečou, tak nás vlastně spláchnou. Síla přírody. Neuděláš nic.

A nepřemýšleli jste o tom, že byste se odsud odstěhovali?

Skoro ne. Táta ten barák má rád a hrozně si ho vypiplal, má k němu vztah, má to tady rád.

Mamka před prázdninama říkala, už aby zase přišly povodně, už bych zase všechno zařízení vyměnila (smích). A přišly.

To jí musel táta nadávat?

Všechno špatný je pro něco dobrý. Tak jsme to zase předělali.

 

Interview: Jakub Vávra

Text a korektura:Pavlína Žipková

Fotografie: Daniel Čáha