archiv

Tomáš a Radka Třeštíkovi

Tomáš, Radka, jejich dcera Ela, dvouletá boxerka Bais a vodní želva Pan Kučera bydlí v krásném prosluněném letenském bytě. Tomáš je fotograf, a byt tedy slouží zároveň jako jeho ateliér. Radka dřív pracovala jako právnička, ale aktuálně si užívá mateřskou dovolenou. Už pár let se ve volném čase věnuje psaní, mimo jiné blogů. Z celého bytu je jasný jejich velmi kladný vztah k umění, zejména si oba cení velké knihovny plné románů a fotografických monografií. Tomáš je navíc sběratel téměř čehokoliv, ať už fotografií, obrazů, retro televizí nebo třeba mikin s kapucou. Oba působí jako harmonický pár, celý rozhovor bedlivě sledovala malá Ela, která během něho ani nehlesla.obal_trestikovi_001 obal_trestikovi_002 obal_trestikovi_003 obal_trestikovi_004 obal_trestikovi_005 obal_trestikovi_006 obal_trestikovi_007 obal_trestikovi_008 obal_trestikovi_009 obal_trestikovi_010 obal_trestikovi_011 obal_trestikovi_012 obal_trestikovi_013 obal_trestikovi_014 obal_trestikovi_015 obal_trestikovi_016 obal_trestikovi_017 obal_trestikovi_018 obal_trestikovi_019 obal_trestikovi_020 obal_trestikovi_021 obal_trestikovi_023 obal_trestikovi_024obal_trestikovi_025

Jak jste se dostali k tomu, co teď děláte?

T: Já jsem reklamní a portrétní fotograf a dostal jsem se k tomu více méně náhodou, asi i díky tomu, že máma je režisérka a táta, původně architekt, se vždycky motal kolem umění..

R: Já jsem na mateřský a dostala jsem se k tomu taky tak trochu náhodou.

 A když si tedy na mateřské nebyla, tak jsi fungovala jako redaktorka?

R: Ne, ve skutečnosti jsem se psaním nikdy neživila. Vystudovala jsem práva a několik let pracovala jako firemní právník. Teď mám Elu a než mi skončí rodičovská, zkusím se živit psaním. Uvidím, jestli to půjde. Pokud ne, tak nastuduju nový občanský zákoník.

 Jak dlouho tedy píšeš?

R: Moc dlouho ne. Rozhodně to nebylo tak, že bych už v dětství smolila nějaké texty a všechny s tím otravovala. Začala jsem psát vlastně až během mého pobytu ve Španělsku, to mi bylo tak pětadvacet. Chyběla mi čeština a měla jsem potřebu někomu sdělovat svoje vtipné zážitky. Pak jsem to zkusila s blogem na Respektu a teď píšu pro Elle. Mimo to jsem napsala i knihu, která už je ve vydavatelství a já pořád doufám, že ještě letos vyjde.

 Kdy sis pořídil první foťák?

T: V rodině vždycky nějak foťák byl, takže když jsem to jako dítě začal zkoušet, prostě mi ho rodiče půjčili. Po dost dlouhý době, až někdy na gymplu jsem z rodičů vydyndal svou první vlastní zrcadlovku, Canon A1. Doteď si na ní pamatuju.

 Je něco nebo nějaká tvoje fotka, které si nejvíc vážíš?

T: Já to moc nemám o jednotlivejch fotkách. Mě nebaví vyfotit fotku a říct si, ta je fakt dobrá. Mám to spíš o nějakejch cyklech. Jsem rád, že jsem si vždycky fotil takovej svůj deníček, mám hodně fotek dost osobních. Vlastně to, na čem je teď z velký části postavenej třeba Facebook nebo Instagram, taková ta vizuální prezentace toho, jak žijeme, tak to jsem tehdy fotil na film a mám prostě fotky toho, co jím, jak jsem se probudil a s kým a mám toho stovky filmů. Až v poslední době to možná trošku devalvoval facebook – fotěj to teď všichni… Ale já to dělal v době, kdy to nebylo tak běžný a jsem vlastně rád, že mám z té doby fotky, ke kterým se třeba můžu někdy vrátit.

 Co si jako fotograf myslíš o aplikacích typu Instagram?

T: Každej ať si používá, co chce. Na druhou stranu,najednou ti takhle skokem ta technologie umožnila něco, k čemu jsme se my fotografové dostávali velmi složitě. To je jako kdyby najednou někdo vymyslel program, co ti třeba napíše povídku. Jen bys zadal, kde se to odehrává, co se tam odehrává, zadal bys hlavní postavy a ono by ti to vygenerovalo dobře napsanou povídku, kde by byly i nějaké záměrné chyby, aby tu umělost laik nepoznal. Ten program ti z blbý fotky udělá vizuálně atraktivní, ale strašně lacinou. Mě nezaráží, že to všichni používáme, mě zaráží, že to používaj i jinak relativně přemejšlivý fotografové. Mám okolo sebe lidi, vlastně stejné generace, kteří si prošli tím čím já, filmem – teda focením na film, fotokomorou a tak dále, a přijde mi, že se najednou zbláznili a skočili do toho, do těch přesaturovanejch kontrastních mraků a tak. Přijde mi, že vlastně ti lidi, kteří by tím měli tak trochu opovrhovat, ti kteří by si měli uvědomovat tu lacinost, tak najednou jsou tím okouzlení a jedou v tom taky. Ale jak jsem říkal – nevyčítám to nikomu, já některý fotky z iPhonu převádím do černobíla a dávám k nim fejkovej rámeček ala kinofilm, na kterej jsem byl zvyklej z fotokomory, takže těžko můžu někomu šahat do svědomí.

 Takže tobě se to nelíbí, protože z člověka, co neumí fotit, je najednou fotograf?

T: Tak on je myslím fotograf jen ve svých vlastních očích. Prostě je to laciný, někomu se to líbí, mně většinou moc ne.

 Co se pro tebe změnilo od doby, co máš dítě? Změnila se témata, o kterých píšeš?

R: Strašně. Dřív jsem v sobě měla takovou jako životní nasranost a ublíženost, ze které jsem se ráda vypisovala a to psaní mělo díky tomu, aspoň myslím, takový hezký drive. Teď jsem naopak hodně v pohodě, všechno klape a navíc Ela je úžasný filtr špatných nálad. Vlastně nemám o čem psát.

 Takže se ti píše hůř?

R: Dalo by se to tak říct. Chybí mi silná témata, proto teď radši píšu fikci, kde si můžu postavy vymyslet, ale blogy, s těma se teď hodně trápím, lezou ze mě fakt pomalu a pokaždé se redakci omlouvám za zpoždění.

 Jaký je tvůj nejoblíbenější blog?

R: Můžu říct ten svůj? Já totiž jiné blogy moc nečtu. Ale jo, co mám ráda, je blog Ivana Derera. Tomu závidim právě tu jeho vnitřní nasranost, kterou umí nalejt do některých textů. A taky Rudofl Havlík je fajn.

 Fotky různých lidí z tvého balkonu jsou proslavené, kolik jich tam stálo?

T: Nevím přesně, už jsem to přestal počítat, ale skončil jsem někde u cifry 700 fotek. Přemejšlím o tom, že bych vzal nějakýho studenta, aby mi ty lidi spočítal, ale rámcově to bude tak přes tisícovku lidí – je tam dost skupinek.

 Jaký je tvůj neoblíbenější fotograf?

Bohdan Holomíček, pro mě asi nejvíc zlomovej člověk, mám rád jeho životní koncept a asi mě nejvíc po tvůrčí stránce ovlivnil..

 Čím jste chtěli být jako malí?

R: Já jsem chtěla bejt učitelkou, pořád to v sobě mám, jsem takovej mentor. Ráda poučuju a vychovávám. Už když jsem byla malá, tak jsem učila svoje fiktivní studenty a všem jsem pořád dávala hrozně špatné známky, protože jsem měla třídu plnou tupců.

T: Jako dítě jsem chtěl bejt archeolog, ale vlastně jsem ani pořádně nevěděl, co to vlastně je. A ten sen se rozplynul ve chvíli, kdy mi kamarád asi ve třetí třídě na základce řekl, že až vyrostem, tak už bude stejně všechno dávno nalezený.

 Máte teď čas na nějaké koníčky?

T: Focení je pro mě furt spíš koníček než práce, nemám potřebu utíkat k nějakému jinému koníčku, když mě focení tak baví.

R: Ale vždyť teď pořád něco kutíš na chatě…

T: No jo, řežu, piluju a vrtám a není to zas takovej průser…a to jsem si vždycky myslel, že nejsem moc manuálně zručnej.

R: Dřív jsem běhala a chodila na jógu, teď s Elou jsem ještě pořádně nezačala, protože na to nemám sílu. Jinak kino, divadlo, čtení a hlavně to psaní. A pak taky pes, to je náš velkej koníček.

 Vidím tady hodně starejch televizí, sbíráte něco?

R: Chraň bůh.

T: Já sbírám všechno, jsem schopnej sbírat i třeba mikiny se stejnym potiskem, to mám asi po tátovi. A ty televize – první bílou jsme měli už od mého dětství a asi před deseti lety jsem zjistil, že to je takový celkem prima retro a začal mě bavit ten design. Další jsem dostal od táty, kterej má internetový obchod se starožitnostmi. A zbytek jsem kupoval různě po aukcích nebo dostal od kamarádů.

 A jsou funkční?

T: Měly by bejt, ale já jsem to nikdy nezkoušel.

 Kde vybíráte věci do bytu?

R: Já když jsem sem přišla, už to tu bylo zařízený a musela jsem si na to trochu zvykat. Nevěděla jsem, co je bordel a co ne, třeba tu byla v poličce teniska…

T: Ty vole, to byly tenisky pomalované od Pasty a Maskera, co jsem vydražil na nějaký charitativní dražbě!!!

R: Úplně jinej svět, nevěděla jsem, kdo je Pasta ani Masker. A nemám ráda Ikeu a Tomáš ji miluje.

T: Jako pro mě je Ikea základ.

R: Mně vadí ten koncept Ikey, ta její masovost. Tomáš naopak věci svým způsobem jedinečný klidně narve do Ikea poličky, a ono to nakonec vypadá hezky, přesto tam nerada jezdím a většinou se proto pohádáme už někde u pohovek. Rozčiluje mě, jak jsou pokaždý všechny stejný.

 Co jste naposled pořídili do bytu?

R: Poslední dobou spíš kupujeme věci na chatu, tady máme nový nějaký poličky a pak máme novou knihovnu.

T: Knihovnu z Ikey… A bílý kulatý křeslo co tu zbylo po jednom focení..

R: Blbý je, že nešlo moc nastěhovat do bytu – neprošlo dveřma… Museli to tahat oknem a pak už se jim to nechtělo to zase tahat zpátky.

 Co tady máte nejradši?

T: Počítá se Ela?

R: Já mám hrozně ráda knihovny, protože se ráda dívám na knížky. Když přijdu do bytu k někomu, kdo má velkou knihovnu, tak u mě vyhrál.

T: Musim asi přemejšlet mezi knihovnou a gaučem. A hodně mám rád ty kovový písmena co máme v chodbě – původně to byl nápis NÁBYTEK za rohem na hlavní, pamatuju si ho už jako dítě. Když ten obchod zrušili, odkoupil jsem ho.

 Co vám tady vadí?

R: Mně vaděj stolky z Ikey, které používáme jako noční stolky v ložnici. A potom odpadkový koš a ten obrovský systém na tříděný odpad. My totiž poctivě třídíme, ale nikdo to pak nechce vynášet.

T: Né, že by mi úplně vadilo, ale křeslo od Courbusiera, co jsem vždycky hrozně chtěl, je strašně nepohodlný a navíc dost velký a spíš tu překáží.

 Jaká jsou tři vaše nejoblíbenější místa v okolí?

R: Celý letenský park a s ním i zámeček, kde jsme se brali a občas tam chodíme na jídlo a venčíme tam u něj Bais pokaždý, když to místo vidim, tak mám radost. Zatím.

T: Kino Oko je supr, terasa u Expa 58, Letenskej Zámeček. Mě baví se tady jen tak toulat po okolí. Jít třeba jen tak do ochodu pro máslo.

R: Pro máslo?? Tak proč občas nepřineseš nějaký domů?

 

Interview: Jakub Vávra

Text a korektura: Kateřina Halamová

Fotografie: Daniel Čáha