archiv

Štěpánka Sunková


Svůj život kromě dcery Toničky zasvětila vlastně i všem ostatním dětem. Jako správce dětského webu České televize se edukativním způsobem snaží propojit dětský svět s tím virtuálním. Ve svém bytě na Pankráci nás v předvánočním čase přivítala skvělým dortem, protože “dneska přece vaří všichni”. I když to má Štěpánka Sunková do práce, co by kamenem dohodil, nechce se jí ráno vstávat. Má totiž svůj šuplík.

OBAL_Štěpánka_Sunková_002

OBAL_Štěpánka_Sunková_003

OBAL_Štěpánka_Sunková_004

OBAL_Štěpánka_Sunková_005

OBAL_Štěpánka_Sunková_006

OBAL_Štěpánka_Sunková_007

OBAL_Štěpánka_Sunková_008

OBAL_Štěpánka_Sunková_009

OBAL_Štěpánka_Sunková_010

OBAL_Štěpánka_Sunková_011

OBAL_Štěpánka_Sunková_012

OBAL_Štěpánka_Sunková_013

OBAL_Štěpánka_Sunková_014

OBAL_Štěpánka_Sunková_015

OBAL_Štěpánka_Sunková_016

OBAL_Štěpánka_Sunková_017

OBAL_Štěpánka_Sunková_018

OBAL_Štěpánka_Sunková_019

OBAL_Štěpánka_Sunková_020

OBAL_Štěpánka_Sunková_021

OBAL_Štěpánka_Sunková_022

OBAL_Štěpánka_Sunková_023

OBAL_Štěpánka_Sunková_024

OBAL_Štěpánka_Sunková_025

OBAL_Štěpánka_Sunková_026

OBAL_Štěpánka_Sunková_027

OBAL_Štěpánka_Sunková_028

OBAL_Štěpánka_Sunková_029

OBAL_Štěpánka_Sunková_030

OBAL_Štěpánka_Sunková_031

OBAL_Štěpánka_Sunková_032

OBAL_Štěpánka_Sunková_033

OBAL_Štěpánka_Sunková_034

OBAL_Štěpánka_Sunková_035

OBAL_Štěpánka_Sunková_036

OBAL_Štěpánka_Sunková_037

OBAL_Štěpánka_Sunková_038
Jak vypadá Váš pracovní den?
To záleží na tom, jaký projekt je zrovna aktuální. Kromě běžné manažerské administrativy, která k mé práci samozřejmě taky patří, pracujeme nejčastěji formou brainstormingů. Máme zadání, víme rámcově, co chceme udělat, ale nevíme, jak konkrétně to bude vypadat, kterou cestou se vydat. Abych nemluvila úplně abstraktně, tak v létě to třeba byla soutěž pro děti Zachraňte duhu a teď aktuálně pracujeme na Adventním kalendáři. Na začátku se sejdeme s kolegy a společně se snažíme přijít na různé modely toho, jak by to mohlo vypadat. Vždycky se snažíme neomezovat dopředu ničím, co se zdá nereálné. Za ty roky máme zkušenost, že to je škoda, protože pak se člověk snadno ochudí o zajímavé věci, které se nakonec nějakým zázrakem povedou.

Jak určíte, že je něco nereálné?
Například když jsme chystali tu letní soutěž, řekli jsme si, že by bylo ideální, kdybychom dokázali děti nějak motivovat k tomu, aby opravdu vyjely ven. Zdánlivě je to trochu absurdní cíl, protože pracuju v oddělení, které se jmenuje Dětský web a děláme samozřejmě věci pro děti na webu, ale shodli jsme se, že by bylo skvělé vymyslet něco, co by děti naopak od webu a televize dostalo a poslalo je v létě někam ven. Museli jsme najít motiv, něco, co je opravdu vybudí. A protože s dětmi už nějakou dobu pracujeme, víme, že na ně vždycky platí emoce: něco hodně srandovního, nebo krvavého, děsivého, nebo něco dobrodružného… Tak jsme se domluvili, že z Déčka, jehož jednoznačným symbolem je duha, za
ne z ničeho nic mizet (z webu, ale i z obrazovky) barva. V televizi to ale nejdřív úplně nevypadalo, kolegové ze selfu měli strach, že tím ohrozíme brand, který je moc mladý na to, abychom ho rovnou takhle „napadli“. Nakonec si to ale rozmysleli s tím, že to zkusíme, riskneme… podpořil nás taky hodně Dan Špaček, skvělý výtvarník, autor designu Déčka, za který posbíral samé úžasné ceny. Pro ten nápad se velmi nadchnul a autorsky pak na něm k naší velké radosti spolupracoval. A to je ten moment, o kterém jsem mluvila, stane se, že má člověk na začátku pochybnosti: jestli to bude fungovat, jestli přesvědčí kolegy, vedení, jestli získá toho kterého výtvarníka nebo herce… Nakonec úspěch předčil očekávání, zaregistrovalo se přes 45 tisíc dětí, které musely nějak donutit rodiče, nebo prarodiče, aby s nimi někam odjeli a něco dělali (smích). Tak to třeba bylo fajn a velká radost.
Asi je přirozené, že má člověk tendenci ve chvíli, kdy se obává, že něco bude moc složité nebo nejisté, si říct, že se na to vykašle, udělá raději něco jednoduššího, snazšího a jistějšího. Tím spíš, když pracuje ve velké instituci, kde to musí projít fůrou složek, které se na tom podílejí. Přesto jsem došla k tomu, že i když člověk dopředu netuší, jestli ta vize, nápad vyjde (a jasně, že některé prostě nakonec nedopadnou), je dobré ty kalhoty stahovat fakt až u brodu, ne před ním.
Stejně tak to bylo kdysi s naším Adventním kalendářem. Byli jsme u spisovatelky Ireny Douskové, protože dělala scénář k pohádce Micimutr. Ukazovala nám ilustrace ke své knížce, které dělala Lucie Lomová. Věděli jsme, že Lucie je slavná a oceňovaná komiksová autorka vydávající knihy u nás i ve Francii, přišla nám pro ten projekt virtuálního kalendáře naprosto ideální, ale samozřejmě hned naskočila obava, že na ni nebudeme mít peníze, že nejspíš nebude mít vůbec čas… Ale nedalo mi to a vlastně bez jakéhokoli očekávání jsem jí tehdy zavolala a vyložila jsem jí náš plán. Ona řekla, že je to skvělý nápad, že se jí to moc líbí a chce to zkusit. Letos už s námi připravila čtvrtý.

Kromě toho brainstormingu ten den pokračuje jak?
Nevím, jestli se dá říct, že by můj den měl nějakou pravidelnou strukturu, spíš se moje práce skládá jednak z toho brainstormování – z hledání dobrých nápadů, a pak ze setkávání se s lidmi, kteří s námi spolupracují. Velká část týmu jsou moji kolegové, kteří pracují v České televizi, ale samozřejmě hodně spolupracujeme také s výtvarníky, s herci, muzikanty, režiséry, kteří v ČT nejsou zaměstnaní, pro spolupráci je musíme získat, jsou to v převážné míře autorské profese a je nutné najít vždycky konsensus, aby se oni realizovali, ale zároveň abychom udrželi naši původní myšlenku a ještě dostáli technickým možnostem a zásadám webové tvorby. Značný díl mé práce je i komunikace napříč různými odděleními uvnitř televize, mým úkolem je naše vize a projekty prosadit jak uvnitř ČT, tak je také potom komunikovat „ven“.

Koordinace uvnitř ČT je moc důležitá. Když se zase vrátím k té letní soutěži, tak nápad sice vznikl v oddělení dětského webu, hodně se toho na webu také odehraje, ale zároveň potřebujeme velmi intenzivní spolupráci jednak se selfem, který vymyslí, jak se to celé promítne na obrazovce a také s dětským vysíláním, protože samozřejmě síla celého projektu je nejen v nápadu, ale právě v té konzistenci.

Máte na starosti web Déčka, jaký máte vztah k pohádkám?
Já osobně? Skvělej! (smích)

Máte třeba nějakou nejoblíbenější?
V dětství pro mě byla určitě zásadní Šíleně smutná princezna, protože to byla první pohádka, která pro mě byla úplně jiná tou muzikou, byla tím tehdy pro mě velmi silná, zřetelná. Jinak pro mě pohádky znamenají, znamenaly a asi už vždycky budou znamenat Vánoce. Jsem ještě z generace, která neměla video, ani počítač.

Takže každé Vánoce Mrazík? (smích)
Mrazíka si samozřejmě pamatuju, ale krom toho, že si vybavuju jakousi parodii, kterou jsme se s větším či menším úspěchem snažili na gymplu opakovat, tak to ve mně žádný extra zážitek nezanechalo (smích).

Kdyby se řeklo, co je pro mě pohádka (tedy ta televizní nebo filmová), tak si vybavím Vánoce u babičky, protože pohádky byly jenom v televizi, jiné médium jsme neměli. Vlastně si ještě pamatuju, že když jsem byla úplně malá, tak táta promítal diáky. Měla jsem třeba Pejska a kočičku, k tomu byla knížečka, táta četl pohádku a promítal k tomu na zeď obrázky. Ale protože o Vánocích byla koncentrace pohádek tak silná, vnímám to tak do dneška. Vlastně zrovna nedávno jsme s jedním kolegou řešili, že dneska má člověk možnost podívat se na filmy a pohádky, kdy chce, ale přesto pořád zůstává nějaký důvod, proč si třeba o Vánocích k té pohádce s dětmi sedne k televizi. Můj soukromý odhad je, že je to jednak nějaká nostalgie, vzpomínka, ale zároveň asi moment pospolitosti nebo sounáležitosti – vím, že teď dávají moji oblíbenou pohádku, vím, že se na to dívá spousta dalších lidí a zároveň se tomu musím trochu přizpůsobit, udělat si čas tady a teď. Jsem přesvědčená, že je to úplně jiný zážitek, než když si to pustím na videu v úplně jiný čas.

Člověk si zvykl (a dnešní děti se s tím už narodily), že zábava se absolutně přizpůsobuje jejich potřebám – dívám se, kdy já chci, jak chci, jak dlouho chci, můžu to přerušit, kdy chci… Přestože televize tohle neumí (zatím), jde jakoby proti tomu, tak se na ni pořád lidi dívají.

Je nějaká moderní pohádka, která Vám přišla zajímavá?
Samozřejmě jsem asi trochu zaujatá, protože za poslední roky ke všem pohádkám, které vznikají v ČT, vždycky něco chystáme. Ale mám moc ráda pohádky Vítka Karase – Micimutr mě nadchla, byla to pro mě po dlouhé době klasická filmová pohádka se vším všudy. A teď jsme byly s Toničkou obě uchváceny ze Tří bratrů od pánů Svěráků. Já jsem se ze začátku trochu bála toho propojení několika pohádek nějakým příběhem pod tím, ale byly to zbytečné obavy, ta pohádka je skvělá.

Co Vás přivedlo k Déčku? V Český televizi jste už dělala dýl…
V České televizi jsem pracovala už pár let a musím říct, že to byla náhoda. Ale mě vždycky ke všemu přivedla náhoda (smích). Původně jsem studovala francouzštinu na FFUK, tu jsem někdy ve čtvrtém ročníku opustila. Hledala jsem tehdy práci a úplnou náhodou jsem se nejdřív dostala na Barrandov. Protože jsem slušně mluvila anglicky a francouzsky, což byla v 90. letech ne zcela obvyklá kombinace, „hodila“ jsem se jim. Jenom díky tomu, že jsem tam pracovala, seznámila jsem se s Renatou Elhenickou, tehdejší tiskovou mluvčí, která později dělala tiskovou mluvčí i v České televizi. Ta si mě tam přetáhla. Bylo to v době, kdy web v ČT vlastně neexistoval, respektive existovala jediná statická stránka. Tehdy mi Renata nabídla, abych si to vzala na starost. Požádala jsem o měsíc na zkoušku, odevzdala návrh, jak by to mohlo vypadat… a pak vzniklo první internetové oddělení v ČT, vedla jsem jej asi pět let, až do mateřské.

Když jsme byli na Prix Europa v Berlíně s pohádkou Čert ví proč, což byla první pohádka, ke které jsme dělali web pro děti, byli tam Švédové, kteří měli na tu dobu už vcelku rozsáhlý dětský web. Byl úplně úžasný a přesně v tom duchu, jak jsem si to představovala: byli tam třeba losi, kteří prděli, koně, kteří zpívali, ale nebylo to nevkusné, bylo to prostě zábavné, vtipné, dobře vymyšlené, nebylo to edukativní prvoplánově… Já jsem tehdy byla okouzlená, strašně se mi to líbilo, jenomže to byl rok, nevím přesně, asi 2002 a tehdy bylo na web pro děti v Čechách brzo, protože málo lidí mělo internet doma, připojení bylo zoufalé a stálo fůru peněz.

Pak se narodila Tonička a já s ní zůstala i na české poměry dlouho doma – čtyři roky. Asi jsem správně vytušila, že si ji chci užít, že už to možná znovu nepřijde. Když jsem se pak vrátila do České televize, už jsem se nevrátila na místo, ze kterého jsem odešla.

Už bylo obsazený?
Bylo obsazené kolegou, kterému jsem to místo na zástup přenechala. Ale jak říkám, mně se věci dějí vlastně náhodně a většinou mám štěstí, protože vedou k dobrému, i když to tak třeba chvíli na začátku nevypadá. Tehdy ČT ještě pořád neměla na stránkách nic pro děti, i když po těch čtyřech letech už byl web samozřejmě úplně jinde. Tehdy jsme to zkusili s projektem Dějiny udatného národa českého, v jehož webovou podobu původně vlastně nikdo moc nevěřil, ale dopadlo to skvěle, mělo to velký ohlas u dětí a dodnes píší někteří učitelé, že to používají ve výuce.

A pak v televizi padlo rozhodnutí udělat web pro děti, a tak vznikl první dětský portálek TýYó. Ten se osvědčil, spoustu jsme si toho na něm vyzkoušeli a naučili se, takže když potom přišel ředitel Dvořák s vizí dětského kanálu, bylo jasné, že samozřejmě taky musí mít web. Na dětském webu jsme tehdy pracovali tři, přišli jsme s návrhem, jak by web Déčka mohl vypadat, kolik lidí bychom potřebovali a uspěli jsme, dostali jsme šanci to vybudovat s tím, že když to, co spustíme, bude dobré, můžeme v tom pokračovat. Byl to tehdy půlrok totálního martýria, protože od rozhodnutí do spuštění bylo pár měsíců, těžké bylo už jen najít rychle schopné lidi, kteří by okamžitě nastoupili a vrhli se do toho… Bylo to zpočátku dost divoké.

Já jsem ale asi opravdu šťastlivec, protože mám kolem sebe samé šikovné lidi, kteří ty věci dělají hezky a poctivě, záleží jim na tom, co dělají. Vždycky se kolem nás motali skvělí výtvarníci, povedlo se nám často přemluvit třeba herce, kteří moc k  online projektům nemají důvěru… Typický příklad je hra k pohádce Micimutr. Věděli jsme, že v té hře ji musí mluvit Libuše Šafránková, stejně jako v pohádce, jinak by to nefungovalo. Už jsme byli u dabingového studia, ta hra samozřejmě nebyla ještě výtvarně hotová, ani naprogramovaná, ale už jsme potřebovali dialogy. Paní Šafránková trvala na tom, že ji musíme vysvětlit, jak to bude vypadat, že se jí počítačové hry nelíbí, že neví, jestli na tom chce vůbec dělat. Zapotila jsem se, než jsem ji přesvědčila, ale nakonec se to povedlo. Hra byla oblíbená a já moc doufám, že paní Šafránková nelitovala.

Sesbírali jste mnoho ocenění, jakého si vážíte nejvíc a proč?
Hodně si vážím umístění webu Dějin v TOP 3 na Prix Jeunesse v Mnichově.

Samozřejmě hlídám návštěvnost, vím, kolik dětí na web chodí, co hrají, kam se vrací. Zároveň hodně testujeme, takže máme i přímou zpětnou vazbu od dětí. Přesto je ale člověk trochu ješitný, takže být oceněn lidmi z oboru je strašně důležité.

Letos jsme byli na Prix Europa v Berlíně právě s projektem Zachraňte duhu. Skončili jsme šestí mezi asi osmdesáti projekty z celé Evropy, ale pro mě bylo nejcennější, že si několik lidí přišlo pro naši prezentaci s tím, že by to nabídli ve své televizi, že by udělali obdobnou soutěž.
A když odejdu od těch cen a nominací, tak je pro mě fakt fajn pocit, když s námi někteří lidé, kterých já si velmi vážím, opakovaně (a snad rádi) spolupracují.

Je teď něco na webu, na co byste chtěla upozornit?
Určitě náš Adventní kalendář, to je záležitost, ke které máme už všichni, kdo se na tom podílíme, opravdu citový vztah. Letos jsme se navíc snažili najít ještě trochu jiný model. Poprvé nemáme scénu zasněženou, skoro ladovskou, přestože to dělá zase Lucie Lomová, letos to poprvé není ani náměstí, ani náves, ani městečko, ale poprvé máme interiér, byt, kde je taková klasická rodina – babička, děda, máma, táta, dvě děti a kočka. Každou adventní neděli se ta scéna změní, byt je samozřejmě pořád tentýž, ale promění se konstelace té rodiny. Jednou je tam maminka, která píše pohlednice k Vánocům, babička, která štrikuje svetr v křesle a děda, který hraje na piano. Další týden přichází holčička s tatíkem z venku a nesou stromeček, další týden pečou cukroví a tak. Těším se na to, protože je to vždycky trochu sázka do loterie, člověk neví, jestli to lidi přijmou, protože dělat věci znova, je jako dělat Terminátora 2. Člověk očekává, že to bude super, protože zná jedničku a má jasná očekávání, jenže pak se ukáže, že ta dvojka je prostě slabá (smích). Udělat to samé po druhé je těžké, a jakmile člověk vymyslí nějakou novinku do něčeho, co už lidi znají, je vždycky s otazníkem, zda to zabere.

Čím jste chtěla být jako malá?
To si pamatuju přesně (smích). Chtěla jsem být, asi jako 90% holčiček, zpěvačkou. Vlastně si myslím, že jenom díky tomu, že si to naši velmi intenzivně nepřáli, nakonec mě ta muzika profesně minula, ale celé dětství a dospívání to byl asi ten nejsilnější vjem, intenzivní touha. A taky jsem jeden krátký čas chtěla být učitelkou.

A dcera chce být pro srovnání čím?
Tonička: Zvěrolékařem.

Zvěrolékařem chce být opravdu od útlého dětství. Myslím si, že se Tonička takzvaně „podědila“, že přeskočila generaci, protože můj tatínek je velmi vášnivý zoolog a milovník zvířat a přírody. Mám pocit, že to má prostě v genech.

Jakou nejlepší životní radu, jste dostala?
Myslím, že nejlepší životní rady jsem dostala od své babičky. Ta, co mi teď vytanula na mysli na první dobrou, je – dělej všechno vždycky pořádně.

Dalo by se říct, že je to takové Vaše motto?
Asi jo, protože já to tak mám možná i povahově, když mě něco nebaví, tak vím, že nemá cenu, abych to dělala. Čímž samozřejmě nechci říct, že bych třeba nežehlila, když je to potřeba (smích), ale obecně v životě myslím. A je to asi i důvod, proč teď dělám práci, která mě extrémně baví, kterou mám ráda, s lidmi, kterým věřím. Myslím, že člověk nemá životem jen tak proplout, aniž by ho cokoliv zasáhlo. Měl by si říct, jestli to, k čemu se chystá, je pro něj nějakým způsobem přínosné, zajímavé, důležité a hezké, a když ano, tak pak to ale neflákat.

Co máte doma nejradši?
Když vynechám živé tvory, kterých je tady dost (smích), tak momentálně si mocně užívám ten „šuplík“, protože když jsem Toničce udělala z bývalé ložnice pokojíček, spala jsem čtyři roky na rozviklaném gauči a neměla vlastně žádný svůj prostor. Šuplík je taková vysněná věc.

Když jsem spala na tom gauči, přemýšlela jsem, jak to změnit. Už jsem se sem i nerada vracela z práce a věděla, že s tím bytem prostě musím něco udělat. Stěhovat jsem se nechtěla, protože to tady mám moc ráda, pavlač, předzahrádku… Tak jsem přes kamarádku najala architekta, který to tady změřil, přivedl statika a já se jednoho dne probourala do chodby. A pak jsem měla skvělou paní designérku, která mi moc pomohla, protože moje představa byla sice konkrétní, ale velmi pocitová. Věděla jsem, že chci, aby ten byt byl jako takový našlehaný mlíko na kafi, aby tady bylo příjemně, vzdušně, ticho, měkko, ale nevěděla jsem, jak to mám udělat. Asi nějakým řízením osudu mi přišla do cesty tahle paní, která uměla velmi přesně ten můj dojem vizualizovat. Třeba může za to, že nejhezčí pohled z tohohle bytu je nakonec právě ze „ šuplíku“. Když si vlezete do té postele, opřete se o zeď a koukáte ven, díváte se přímo na sakuru, kterou tady zasadili, která je na jaře obalená růžovými květy a na podzim byla zase úplně zlatá. Tak to je moc hezký pohled, sedět tam ráno a pít si kafe…

To se nechce do práce (smích).
To se člověku nechce vůbec nikam (smích)… Je to pro mě teď takové opravdové útočiště. V tuhle chvíli asi nejoblíbenější místo bytu…

Co doma nemáte ráda?
Hmm, přemýšlím…

Třeba tady taková věc není, třeba se všeho zbavujete…
Já se zbavuju věcí docela vehementně, to je pravda, k tomu mě vychovalo dvanáctero stěhování po Praze. To jsem se opravdu naučila věci třídit a vyhazovat… Ale nesnáším svůj plynový kotel a už nikdy se nesmířím s těmi plastovými okny, ta mě štvou, i když jsem udělala maximum, aby se to zjemnilo. Nechala jsem vyrvat plastový parapet a vyměnila ho za dubový. Lněné žaluzie ten plast zase trochu oblékly do něčeho lidského (smích).

Co naposledy jste si domů pořídila?
Naposledy jsme pořídily s Toničkou větší botník (smích), protože máme úplně malinkou chodbičku, která je tak úzká i proto, že se kdysi posunula o pár čísel stěna z koupelny, aby se vedle sebe vešla pračka a sprchový kout. Předsíňka je opravdu miniaturní a pořád se tam válely boty a nějaké věci a nebylo si hlavně kam sednout, když se člověk chtěl obout. Ten botník se tam přesně na centimetr vejde, přestože je to prefabrikát (smích).

Máte nějaké koníčky?
Muziku.

A co třeba vaření?
Vaření taky, ale já ani nevím, jestli se to dá pokládat za koníčka. Já mám pocit, že dneska vaří všichni. U nás doma se ale vždycky hodně a dobře vařilo a mně jídlo prostě zoufale chutná, stejně jako víno (smích). A když je člověk mlsnej, tak nic jiného nezbývá, než aby vařil. Moc mě baví vařit pro druhé, takže jsou tady často kamarádi a různé kulinární návštěvy.

Sbíráte něco?
To asi ne, ale třeba jsem si nedávno přivezla knihovnu po babičce a dědovi. Asi nejsem sběratel, ale spíš mám potřebu (a možná to sílí s přicházejícím stářím (smích)), věci schraňovat. Přestože vím, že tyhle židle a stůl už jsou takové… hodně jeté a potřebovaly by zásadní zásah, zatím na to úplně nevyšly finance. Ten nábytek má pro mě ale značnou cenu, protože jsme na něm hráli s dědou a babičkou Člověče, nezlob se!, protože na něm byly nedělní obědy o prázdninách, štědrovečerní večeře a tak. Mimochodem je skvělé, že se dá rozložit na obě strany, takže se sem vejde třeba i 12 lidí na večeři, což je príma. A židle potřebují dobrého čalouníka, zatím je to prostě provizorní, ale pořád lepší než představa, že si přivezu nové židličky bez „zářezu“.

Jaká jsou Vaše tři oblíbená místa tady v okolí?
Zásadní místo je park Na půl cesty, tam jsme byly v období nejmladšího Toniččina života pořád. Jednak je tam Café Na půl cesty, kde si matky můžou dát kafe nebo pivo, když děti jezdí kolem na odrážedlech nebo kolech, jednak jsou tam fajn pískoviště a hřiště. Pak Krčský les, který odsud není daleko a vlastně mám moc ráda i ten hřbitov tady vedle. Když jsem se jela poprvé podívat na tenhle byt, tak mi řekli, že to je zastávka Krčský hřbitov a já si říkala: Ježíši Kriste, budu bydlet mezi hroby, to je strašný (smích). Nakonec tam docela ráda chodím. Jelikož se hřbitovy nesmějí rušit, je to jediné místo v okolí, kde se to za poslední dobu neproměnilo, kde je to pořád takové, jako když jsem se sem před patnácti lety nastěhovala… A co ještě tady v okolí? No asi přeci ta televize. Já jsem si byt vlastně hledala v době, kdy jsem v televizi začala pracovat.

Takže jste tuto lokalitu volila záměrně, abyste to měla blízko do práce?
Ano, protože jsem do práce dojížděla nejdřív z Kobylis, kde tehdy ještě nebylo metro, jezdila jsem hodinu a půl autobusem v ranní zácpě. Pak jsem jezdila z Proseka a ještě jsem v té době měla psa, bylo to únavné. Nemohla jsem tehdy tušit, jak dlouho v ČT zůstanu, ale už jsem měla plné zuby stěhování a nekonečného dojíždění. Úplnou shodou okolností jsem zjistila, že na Praze 4 probíhá tzv. obálková metoda, že nabízejí možnost odkoupení dekretu, byť se to tak nesmělo jmenovat. To jsem ale netušila, že tady zakotvím na takovou dobu, že tady budu doma.

Interview: Jakub Vávra

Text a korektura: Soňa Oulová

Fotografie: Daniel Čáha