archiv

Olbram Zoubek

 

Vsáklo se to do mě jako do půdy a vyplynulo jak ty ponorný řeky,“ vypráví sochař Olbram Zoubek, narozený roku 1926, o inspiraci antickým Řeckem. V bytě na pražském Žižkově žije od dětství. S retrospektivní výstavou, která probíhala v Jízdárně Pražského hradu od konce listopadu a pro veliký úspěch byla prodloužena až do 30. března 2014, mu pomáhala dcera Polana i jeho druhá žena Marie. Se všemi jsme se sešli v bytě dýchajícím dějinami: žily v něm tři generace a prošel náročnými rekonstrukcemi, na kterých se podíleli dva významní architekti, přátelé Olbrama Zoubka a jeho první ženy, sochařky Evy Kmentové.

dsc_5038obytechZoubek dsc_5039obytechZoubek dsc_5096obytechZoubek dsc_5098obytechZoubek dsc_5106obytechZoubek dsc_5109obytechZoubek dsc_5126obytechZoubek dsc_5134obytechZoubek dsc_5140obytechZoubek dsc_5178obytechZoubek dsc_5193obytechZoubek dsc_5202obytechZoubek dsc_5228obytechZoubek dsc_5237obytechZoubek dsc_5243obytechZoubek dsc_5244obytechZoubek dsc_5274obytechZoubek dsc_5279obytechZoubek dsc_5282obytechZoubek dsc_5290obytechZoubek dsc_5315obytechZoubek dsc_5327obytechZoubek

 

Mohl byste mi na úvod říct, jak jste se dostal k odlití posmrtné masky Jana Palacha?

To už budu vykládat dneska podruhý.

Já vím…

Když hlásili v rádiu, že Jan Palach zemřel, bylo to něco tak jinýho, jiná dimenze. Bylo zvykem, že se lidi zapalovali třeba v Indii, ale u nás ne. Takže jsem měl pocit, že to nedokážu přejít, chodil jsem po tomhle bytě z kouta do kouta, přemejšlel, co dělat. A pak mě napadlo, že bych mohl poskytnout službu, kterou umí málokdo. Víte, snímat posmrtnou masku uměj štukatéři a některý sochaři. Já to náhodou uměl, protože jsme si ve škole vymysleli maturitní tablo z posmrtnejch masek. A já jsem se sádrou hodně pracoval, tak jsem sejmul 30 masek spolužáků a profesorů a ředitele, samozřejmě zaživa, s brčkama v nose, aby mohli dejchat.

Tak jsem se poradil s manželkou a s dětma, že to pro ně může mít blbý následky, a zavolal jsem kamarádovi, spolužákovi, kterej byl toho času lékařem na popáleninách. Jeli jsme tam s tím kamarádem a s jeho ženou, ale Palach už byl převezený na soudní lékařství na Albertově, tam, co se scházej průvody, když jdou bourat režim. Vrátnej nás pustil, ale pak z toho měl velký voplétačky. Nesmí se tam pouštět, jsou tam ti, co zemřeli za nevyjasněných okolností. Vlastně všichni, co umřeli doma, třeba babičky, který se otrávily plynem.

A Jan Palach ležel v chodbě stranou tý apokalypsy, přikrytej vlajkou a obklopenej květinama. S úsměvem, dá se říct s tváří vyrovnanou, ne nějak příliš zohavenou. Jen měl po celý tváři podlitiny, puchejře, takže si nebyl podobný. Udělal jsem dvě formy, abych si byl jistej, že se to povede, a jeli jsme zpátky do ateliéru. Z jedný formy jsem udělal pozitiv a namontovali jsme tu masku na černý prkýnko a odvezli na rampu muzea. Bylo před půlnocí a děti už tam držely hladovku, čestnou stráž, na památku Jana Palacha.

Neměl jste díky tomu problémy?

To víte, že jo. Celoživotní. Ale v době, kdy jsem to dělal, jsem nevěděl, že jsme s Palachem příbuzní. To mě potom zachránilo. Janu Zajícovi posmrtná maska udělat nešla, už to měli podchycený a nešlo se k němu dostat. Udělal jsem mu náhrobek.

Postavy vašich děl často vycházejí z antické mytologie. Proč?

To způsobila moje první žena Eva, která se rozhodla, že bychom měli jet do Řecka, i když jsme neměli moc peněz a měli jsme malý děti, ale ona že pojedeme a měla pravdu, jako skoro vždycky v životě. A já jsem prožil zázrak.

Víte, socha je kus kamene. A socha je součást života, něco mezi hmotou a duchem. V Řecku je to v krásný symbióze. Feidiovi a několika dalším sochařům vrcholného období se tam podařilo udělat kameny jako živý. A do těch živejch vtlouct kamennou trvanlivost. To jsem v Řecku prožil velmi silně, ale v práci se to projevilo až tak za čtyři roky. Vsáklo se to do mě jako do půdy a vyplynulo jak ty ponorný řeky.

Takže Řecko bylo hlavním impulsem?

Byl jsem tam ještě několikrát, z toho třikrát v Olympii. Tam dožíval Feidias spolu s Periklem, když je oba vypudili z Atén. Feidias postavil a vyzdobil překrásnej Diův chrám. Vždycky, když jsme tam byli, tak na místě, kde měl ateliér, jsem si vždycky kleknul. Já nejsem věřící, ale cítil jsem požehnání toho místa.

Proč se zaměřujete na lidskou postavu, proč ne třeba na zvíře?

Taky jsem dělal zvířata. Kentaura a Lva a Hady. Všichni byli polidštěný.

Máte důvod pro to pracovat vždycky jen s lidskou postavou?

Prosím vás, pane, dějiny umění jsou dějinami lidských postav. Když se řekne socha, tak co vás napadne?

Lidská postava… většinou.

Stojící mužská nebo ženská postava. Lidská.

A sochy máte spojený s historií.

Já se vracím do minulosti hodně, jsem takovej jako zpátečnickej sochař (smích).

Jaká je vaše nejoblíbenější socha?

V centru výstavy v Jízdárně na Pražském hradě byla socha Ifigenie. Ta je moje zamilovaná.

A cizí socha?

Feidiovy štíty Diova chrámu v Olympii, to jsou zázraky.

Kolik soch jste vytvořil, jestli se to dá spočítat?

Asi 250 figur, životních, nadživotních.

Neměl jste někdy nutkání od sochy utéct? Nebo baví vás to natolik, že…

Heleďte, já to beru jako řemeslo. Víte, jak se jmenovala múza sochařství v Řecku?

?

Nebyla žádná. Sochaři neměli múzu, to byli řemeslníci. To, co zanechávalo stopu, nad čím se člověk potil, to nemělo múzy. Literatura, zpěv, tanec, dějepis a astrologie měly múzy. Byly nehmotný. To byly dovednosti dané lidem od bohů.

Takže se spíš považujete za řemeslníka než za umělce?

No ano.

Co vás vedle Řecka ovlivnilo nejvíc?

Život. Rodina, blízký… a ženský.

To chápu (smích, oba).

Teď se zaměříme na bydlení. Řekněte mi, co máte doma nejradši?

Olbram: Tenhle byt. Byl to konvenční dvoupokojovej byt, tady byla stěna s dveřmi, za nimi jídelna a tady byla ložnice rodičů. Když jsme byt s Evou převzali, tak nás tady bylo šest v jednom bytě. Polana a její bratr Jasan, my mladý a v zimě tady s náma bydleli rodiče. Potřebovali jsme to upravit pro hodně lidí, tak jsme tady tu příčku zbourali načerno, protože to nepovolili. A postavili jsme jinou, taky načerno. A dva malinký pokojíky pro děti, takový kajuty.

Polana: Já byla větší a starší než bratr. Je tam třídílný okno a to šlo otvírat po třetinách. Tak jsem měla ve svým pokojíku dvě třetiny okna a brácha třetinu. Já byla větší a o dva roky starší a holka, tak to bylo spravedlivý (smích).

Kdyby vám někdo řekl, že za 5 minut musíte být pryč z bytu, kterou věc byste si vzal s sebou?

Olbram: Mám to tu rád celý… Co ty bys odsud vzala?

Polana: Nevzal by sis tady ty hodiny? Ty jsou tu od mýho útlýho dětství.

Olbram: To je dárek, kterej jsem koupil.

Polana: Bijou tady a ruší ve spaní ty, co maj slabej spánek.

Marie: Ne tak Olbrama, ten jak nejsou natažený, neusne. Usnadňujou mu v noci orientaci, kolik je hodin. Všude jinde mu scházejí, třeba na chalupě. Tam máme jenom tichý budík.

Takže hodiny?

Olbram: Hodiny jsou oblíbený, ale že bych si je vzal s sebou, to teda nevím.

Nenašel byste jinou věc?

Olbram: Sochu Harmonikáře. Ta byla na Hradě na výstavě. Je to moje nejstarší socha, kterou jsem dělal v sedmnácti letech ještě jako středoškolák. Ta vlastně rozhodla o tom, že se pokusím být sochařem.

Polana: Já bych brala alba.

Olbram: Ty bys neunesla.

Polana: To by byl trošku problém. Kdybych musela něco rychle odnést, tak beru deníky. To je naprostej základ pro…

Olbram: Pro život.

Polana: … pro upřesnění, třeba i pro datace některých soch. Jak u mojí matky, tak u otce.

To jsou deníky, který naši psali od roku 1950, prvních pár let zpětně, ale pak pravidelně měsíc co měsíc.

Na levý straně byl život, co se dělo, a na pravý straně bylo umění, tam naši každý měsíc zapisovali, na čem právě pracují. Jeden sloupec je otcův, to je otcovo písmo. A vedle jiný písmo, to je písmo mé matky Evy Kmentové. Takhle to šlo až do maminčiny smrti v roce 1980. Od tý doby už píše jenom táta.

A co tady máte nejradši vy, Maruško?

Marie: Jejda!

Olbram: Mě! (smích)

Marie: Líbí se mi tenhle obyčejnej plechovej krb.

Olbram: Ten vymyslela a nakreslila Eva.

Marie: Odborníci řikaj, že je to lapač tepla, že tím utíká vzduch, vlastně teplo do komína, když se netopí. Dávám před něj dekturu, aby se to zaclonilo. Máme ještě ten samý v bytě v Litomyšli.

A co tady rádi nemáte, čeho se třeba nemůžete zbavit?

Marie: Ničeho, je to tady jednoduchý, funkční.

Olbram: Polanko, co tu nemáme rádi?

Polana: Z těch nových časů nemám moc ráda tenhle lustr. Za našeho dětství tu bylo jiný osvětlení, ale nevadí mi to nijak zásadně.

Pamatujete si, jak to tady vypadalo dřív?

Polana: Pamatuju. Kuchyňskej kout dělal na řezbárně děda Kment, matčin otec. A sami jste, viď tati, obložili koupelnu a kuchyňskej kout takovými skleněnými barevnými střepy.

Olbram: Natřeli jsme sklíčka, ano, vlastně takový střepy.

Polana: A lepilo se to na stěnu, v koupelně byly žlutý sklíčka a v kuchyňským koutě modrý.

To je moje dětství a na to vzpomínám strašně ráda.

Pomáhal vám někdo s rekonstrukcí?

Polana: Třeba támhle ta osvětlovací rampa, to je nápad velkýho přítele, architekta Jindřicha Malátka.

Olbram: A ten stůl nakreslil Ivo Loos.

Polana: To je taky slavný architekt. A ti tady sedávali kolem tohohle stolku a já jsem byla dítě a oni byli dospělí fešáci, že jo?

Olbram: Jo, to je pravda (smích).

Polana: Oni měli hrozně dobrý nápady. Třeba Jindřich Malátek načrtnul maminčin atelier v Radlicích. Na tramvajovej lístek. Tehdy byly lístky velký. A u stolu od Loose jsme jedli, celá rodina. Je pořád krásnej.

Knihovna v bytě je prý vaším výtvorem?

Olbram: Ano. Ty fošny jsme stěhovali balkonem, byly dlouhý. Já jsem skoro vyučenej truhlář.

Polana: Ty postele jsi přece dělal taky ty, tati. Všechno od dřeva jsi nám dělal ty, skříně, psací stoly i postele.

Olbram: A pak jste tam s maminkou udělaly revoluci.

Polana: Jo. Bratr se odstěhoval a já jsem získala všechny tři třetiny okna pro sebe. Potom jsme s maminkou, která byla velká budovatelka, všechno natřely na bílo.

Kde vybíráte věci do bytu, když zařizujete?

Olbram: Ve starožitnostech. A vlastní tvorba.

Polana: Ale obrazy jsou od kamarádů.

Řekněte mi, co naposled jste sem pořídili?

Olbram: Televizi (smích).

Marie: Ale ta už je tady taky tak deset let.

Máte nějaký koníčky, mimo sochařinu?

Olbram: Jo. Jednoho koníčka. Sochařinu. A ženský. Odedávna.

Marie: Já mám kola, cyklistiku.

Polana: Maruška je velká cyklistka, pozor, to je třeba říct, my s bratrem, když jsme slyšeli, že Maruška za den ujede 120 km nebo kolik, tak jsem si říkali, tohle bysme nedali, takovou dálku (smích, všichni).

A vy, Polano?

Olbram: Ta má práci. A manžela.

Polana: To by bylo moc hezký a Michal by byl asi rád, kdyby byl mým koníčkem. Já jsem bibliografka, je to v podstatě taková součást knihovnictví. Bibliografii se věnuju v Ústavu dějin umění. A věnuju se tomu ráda, hodně a baví mě to. Ale je to moje práce, ne koníček.

Sbíráte něco? Třeba známky?

Olbram: Já nic.

Marie: Já se věcí spíš zbavuju, než abych je schraňovala.

Polana: My nic nesbíráme, ale s bratrem uchováváme pozůstalost mý matky Evy Kmentový, což je sbírka, kterou díky laskavosti a štědrosti otce stále rozšiřujeme. Snažíme se věci, který jsou v soukromým majetku, získat zpátky. Co je ve státním majetku a sami jsme to tam prodali, třeba v devadesátých letech, to je v pořádku, protože se o to dobře starají. Jde nám o věci v soukromým majetku, který jsou v cizině, třeba v Itálii. Maminka je tam na přelomu 60. a 70. let prodala Arturo Schwarzovi, což je významný výtvarný kritik a sběratel, který měl fantastickou sbírkou světovýho surrealismu. Tu sbírku surrealismu věnoval na konci devadesátých let do Izraele, zatímco východoevropské a středoevropské umění, který Schwarz taky hodně sbíral, se asi rozptýlilo k jiným sběratelům. Trošku se ví, kde co je a tatínek nám už zaplatil výkup několika maminčiných věcí.

Já bych si přála, abychom co nejvíc věcí, pokud to půjde, přitáhli zpátky do rodinné sbírky, která nakonec stejně přijde do galerie. My si ji do hrobu nevezmeme. Takže pokud sběratelství, tak já, zjednodušeně řečeno, za otcovy peníze sbírám dílo Evy Kmentové ze soukromých sbírek. A vysávám tatínkovy úspory (smích).

Čím jste chtěli být jako malí?

Olbram: Truhlářem. Tady vedle v domě žil pan řiditel Žižkárny. On byl současně inspektorem učňovských truhlářských škol a z protekce rodičům zařídil, aby mě přijali. Tam chodili učňové jednou týdně odpoledne. Bylo to ve Štěpánský ulici, vedle kostela.

A čím jste chtěla být vy?

Polana: Já jsem měla velice konkrétní představu, která se splnila až na bílý plášť. Jako malá si to nepamatuju, možná krasobruslařkou nebo princeznou, to neberu na vážnou míru. Ale potom v devátý třídě…

Olbram: Chtěla jsi mít brejličky.

Polana: Chtěla jsem mít brejličky, to se splnilo. Chtěla jsem mít drdol, to se nesplnilo. A stát v bílém plášti u knihovny a z té knihovny vyndavat spisy a ty studovat. To se splnilo, až na ten bílej plášť.

Marie: Ten si můžeš oblíknout vždycky.

Polana: No nevím, v Ústavu dějin umění by se asi bílýho pláště trošku lekli.

A čím jste chtěla být vy, Maruško?

Jazzovou zpěvačkou. Pak jsem chtěla dělat něco okolo zvířat. Na veterinářku bych neměla, ale na nějakou asistentku, nebo tak. Mně vždycky učitel říkal: Ty, která máš panickou hrůzu z pavouků, nemysli, že ty nepatří mezi zvířata. Ale zvířata se okolo mě motaj pořád. Máme tři kočky, měli jsme pejska. Jsem z vesnice, aspoň jsem se o ně starala.

Polano, jak jste se dostala do role kurátorky výstavy?

Mám za sebou spolupráci na přípravě maminčiny výstavy v Mánesu v roce 2006, ale hlavní důvod byl myslím ten, že si tatínek přál dělat všechno sám. Nemít kolem sebe cizí lidi, kteří by ho učitelovali a radili mu a chtěli si to dělat po svým.

Olbram: Zachránila jsi mě.

Polana: To bylo kurátorství čistě praktický. Protože koncepci celý tý výstavy si dělal tatínek sám a moje kurátorství spočívalo jenom v praktických věcech, jako třeba předložit mu fotografie. Tohle mají v Národní galerii, co z toho bereme? To se sepsalo, poslalo na Hrad a Hrad to poslal Národní galerii. Tady máme věci z ostatních galerií, vezmeme je? Takže úřední, ryze úřední činnost.

Jak se vám s otcem spolupracuje?

Polana: Moc hezky. Vlastně s výjimkou Keltů jsme měli shodu. Odjakživa si myslím, že Kelti jsou u tatínka takovej boční proud.

Olbram: No tak!

Polana: Pro mě do jeho díla nějak nezapadají. Prostě nejsou tím, co se mi se líbí nejvíc.

Nepokládám je za úplně šťastnou cestu, spíš za takový řadu let trvající pokus Kelty nebo keltskou kulturu vtáhnout do českýho sochařství.

Olbram: Já jsem si trochu vyčítal, že se zabývám pořád řeckou, archaickou kulturou, a že je taky česká. Tak jsem to zkusil. Vodpustíš mi to?

Polana: Vynasnažím se (oba smích).

Jak ovlivnila otcova tvorba váš život?

Polana: My jsme žili úplně normálně.

Olbram: Máte dost peněz.

Polana: To předbíháme. Jako děti jsme si to vlastně neuvědomovali. Nechodili jsme do školky, šli jsme až do školy, byly tady paní, které nás hlídaly. Rodiče se intenzivně věnovali umění. To je potřeba říct. Ale jinak s námi jezdili na výlety, k babičkám do Radešovic, do Jevan, česaly se jablka, klátily se ořechy a všechno bylo úplně normální. Žádná bohéma tady nebyla.

Olbram: Byl to řemeslnickej život.

Polana: Ano. Až když jsme šli do první třídy, tak přišel první náraz s našima jménama, protože byla neobvyklá, Polana a Jasan. Za druhé naši rodiče neměli v půl třetí v půl čtvrté padla, pracovali až do večera, kdežto maminky a tatínkové ostatních dětí přišli třeba z úřadů a v tom momentě si práci odstřihli. Kdežto naši rodiče přišli domu v sedm a bavili se hlavně o umění.

A s penězi je to taky důležitej moment, naprosto nepřehlédnutelnej, protože naši vydělávali víc a víc, i maminka. V šedesátých letech měla realizace pro ambasády. Tatínek taky pilně pracoval. Takže my jsme se finančně cítili zcela zabezpečený, nikdy u nás nebyl pocit nouze. A když tatínek nabyl víc peněz v devadesátých letech, tak jsme za to zrekonstruovali barák v Jevanech, kde bydlíme, to je dům po Kmentových. Za otcovy peníze jsme ho zmodernizovali na stálé bydlení. Letos 1. března to bylo 20 let co tam bydlíme.

Totéž bratr. Stodola, krásný prostředí ateliéru po naší matce, pro rodinu ale neobyvatelný, zima, okna profučný. Otcovou zásluhou ten dům zrekonstruovali a tam teď žije bratrova rodina.

Řekli byste mi tři oblíbený místa tady v okolí?

Polana: V každým případě je to vyhlídka z Rígráku na Prahu. Tam jsme se s rodiči chodili dívat na ohňostroj, ale i na procházky, ta vyhlídka je dodneška nádherná.

Druhý krásný místo je pro mě gymnázium Sladkovského, to je tady z kopečka dolu, původně první žižkovská reálka, kam chodil otec. A my s bratrem jsme tam potom chodili do gymnázia. Když jedu tramvají kolem po Kalinince, dnes Seifertově ulici, vždycky se dívám na okno třídy, do který jsem čtyři roky chodila. A třetí místo, určitě Jiřák a kostel Nejsvětějšího Srdce Páně. Přes Jiřák jsme chodili k metru, k tramvaji, tam jsme si jako děti hráli. Za mýho dětství z toho ještě dýchala první republika. Jo a byly tady první ulice dlážděný barevnýma žulovýma kostkama…

Olbram: Mramorovýma.

Polana: Pardon, mramorovýma, vzpomínáš si, tati?

Olbram: Lomeně červený kostky byly ze sliveneckýho mramoru, modrý z kosořskýho a bílý ze slezskýho.

Polana: A tatínek vzpomínal, že za jeho dětství tudy jezdil pán s vozejčkem…

Olbram: Byl to metař, co taky spravoval chodníky.

Polana: A ten měl všechny tyhle barvy kostek s sebou ve vozejčku a když byla někde kostka vykopnutá, tak ji spravil. Pořád objížděl a spravoval. A když v 50. letech rozkopali chodníky, takový hnusný šlice v tom dláždění udělali a místo aby dali ty kostky zpátky, tak se na to vykašlali a místo těch kostek nalili asfalt. Byl socialismus, tak to prostě nechali bejt a to si vzpomínám, že ses tati moc zlobil, protože…

Olbram: Zlobím se doteďka.

Polana: Protože do toho řádu, kterej tu byl, se vnesl socialistickej neřád.

A vaše nejoblíbenější místa, pane Zoubku?

Asi ta vyhlídka z Rígráku. Já přes Riegrovy sady chodil do práce. Kouknu na Hrad, copak dělá pan prezident, jaký má starosti.

A židovský hřbitov před našimi okny. Na konci padesátých let, když se už na hřbitově nepohřbívalo, obec Žižkov svedla boj s židovskou obcí, aby z něj mohli udělat park. Zvítězil Žižkov s takzvaným veřejným zájmem. A protože židi nedovolují svý mrtvý přesunovat, tak se porazily ty pomníky na hroby a zavezly se třemi metry zeminy. Pak přes ty hroby jezdily vejtřasky.

Polana: Na to se pamatuju z dětství, jak to bourali v akci Z, kdy každý byt obcházeli domovní důvěrníci a lidi museli nahlásit, kolik hodin a kdy budou dobrovolně pracovat.

Olbram: Nejdřív přesunuli barokní náhrobní kameny.

Polana: A ty obyčejný hroby, vlastně ty menší desky poráželi. Pamatuju si na pásovej traktor, kterej tam rozhrnoval hlínu. Jak po pohřebišti jezdila těžká technika.

Olbram: A pak to tam všecko vyhrabali, ohromný základy, dvoupatrový, všechno kvůli vysílačce.

A ještě třetí oblíbený místo?

Židovský pece. Tam jsme měli ateliér, tam jsme založili s Evou rodinu. V tý době jsme přivedli na svět Polanku.

Polana: Já jsem tam jako miminko v kočárku s váma normálně bydlela, v tý nouzovce.

Olbram: A strašně jsi kašlala. Říkala doktorka: To dítě má ňákej hlas špatnej. Kašle. Bylo tam vlhko a zima. Byla to nouzová stavba s jednoduchýma oknama, v létě vedro, v zimě zima. Ale bylo tam krásně.

Polana: Ano, krásně. Máme spolu spoustu fotek, ty alba, který já zachránim, když bude hořet.

Olbram: Ještě něco? Já myslím, že toho máte až až!

 

Interview: Jakub Vávra

Text a korektura:Pavlína Žipková

Fotografie: Saša Dobrovodský