archiv

Michal Burda

Bydlí v činžovním domě na Nikolajce.

Je majitel jednoho z nejprogresivnějších tetovacích studií v České republice. Studoval gymnázium, z kterého odešel a za pár let ho dodělal. Poté se s kamarády živil potiskem trik a výrobou snowboardů. V roce 1996 zakládá Tribo, otevírá první studio v prostorách Joshui a pak v Klimentské. Po čase se studio rozrůstá o další pobočku v ulici Lidická. Jeho salón je pravidelným účastníkem Tattoo Convention po celém světě a jeho rukama prošlo přes 40 ocenění z těchto soutěží. Je to sportovec tělem i duší milující cyklistiku a v poslední době propadl běhání. I v tom má značné úspěchy. Je členem a podílí se na činnosti sportovního klubu SK Babice.

 

 

Jak jsi se dostal k Tribu?
Tetování a věci s ním spojené mě zajímaly už od puberty. Začal jsem cestovat a zjišťovat o něm různé informace, které v té době u nás nebyly.

Prý jsi nebyl nikdy nikde zaměstnaný?
Všeho všudy jsem byl zaměstnán čtrnáct dní, poté co mě vyrazili z gymplu.

Co jsi tedy dělal?
Přidavače na stavbě.

Tribo funguje od roku 1996. Jak se za tu dobu změnil přístup k tetování?
Změnilo se to strašně moc, tenkrát to bylo dost underground a teď je to mnohdy takřka mainstreem.

Takže už to není tak odsuzováno?
Tak minimálně, spíš v menších městech a tak. Tenkrát se na tebe koukali lidé jako na kriminálníka a ty jsi to musel dost obhajovat.

Ještě se vrátím do doby, než jsi otevřel Tribo. Čím jsi se živil?
Dělali jsme různé potisky trik, ale i snowboardová prkna a věci okolo. Byl to projekt s kamarády. V té době jsme dost času trávili na horách, a tak jsme se tomu věnovali asi pět let.

Dělali jste tedy jen design?
Podíleli jsme se i na výrobě. Měli jsme chlapa, který nám je vyráběl a pak jsem to dělali v LTB. Z počátku jsme určovali i tvary a vždy si vybírali materiály. Dokonce bych řekl, že jsme měli, co se týče materiálů, prkna na velmi dobré úrovni oproti tomu, co se u nás dalo v té době sehnat.

A jak se prkna jmenovala?
Emotion snowboards.

Máš ještě nějaké to prkno?
Mám 169 „Měsíček“ s designem od Štěpána Adámka v dobré kondici a sem tam si na něm zajezdím, když je hodně prašanu.

Kdo tě přivedl k tetování nebo nejvíce ovlivnil?
Vždycky mě to nějak přitahovalo a pak třeba taková zásadní kniha, která se mi v té době dostala do ruky. Jmenovala se Modern Primitives. Byla to jedna z prvních knih, která zachycovala tenhle trend tělesných modifikací.

Dalo se tím vydělat?
Tak bylo to samozřejmě dost těžké. Ze začátku jsme to měli vždycky s něčím propojené. Lukáš Černý z Joshui v té době začínal s alternativním vlasovým stylingem a kadeřnictvím a já se motal okolo, a tak nějak jsem postupně začal fungovat vedle nich. Vyráběli jsme šperky a ty se tam docela prodávaly, byla to společná klientela a postupně se to vyvinulo až v salon na Slovenské. V Klimenstké pak měli kamarádi sk8 shop, tak jsme zase fungovali společně nebo spíš zase vedle nich a až pak bylo možné se zcela osamostatnit.

Spolupracujete se spoustou tatérů ze světa. Kdo z nich vyčnívá díky své práci?
Všichni jsou svým způsobem originální a zajímaví, to je klíč, podle kterého je vybíráme.

Kdo z nich tedy vyniká svou osobností?
Tak většina lidí, co u nás dělá, jsou něčím výjimeční. Ale například Lionel Fahy, Kostek, Jef, Piet Du Congo, Jacob Pedersen nebo Miki s Petrou. To jsou lidi, kteří mají svůj styl, a se kterýma je vždy legrace a zábava. Na druhou stranu mají k tomu, co dělají ohromnou pokoru, i když jsou to hodně známí tatéři. A hlavně nezpychli, což se u některých tatérů dost stává.

A někdo z České republiky?
Tak určitě Musa. Ten to za relativně krátkou dobu dotáhl hodně daleko. Poslední dobou ho spíš zajímá malba a tetuje jen tak dva dny v týdnu a práci si hodně vybírá, takže u něj už to není takové to klasické komerční tetování.

Takže spíš umění?
No těžko říct, jak definovat, co je umění. Ale mnohdy určitě jo. U něj je dost specifický ten proces toho vytváření a je to většinou hodně osobní.

Když někdo tedy přijde, jak to funguje? Zákazník přijde s nějakou vizí, nebo to nechává jen na něm?
U těhle lidí jako je Musa, Lionel nebo Kostek je to hodně o vztahu těch dvou lidí, i když třeba trvá jen chvilku. Nejdřív se a někdy i docela dlouho povídá, někdy i o zdánlivě nesouvisejících věcech, kdy se snažíš toho člověka poznat a pochopit, o co mu jde. Pak se většinou společně kreslí, pak se to nějak dotáhne fixkama přímo na kůži, a pak když je to ono, tak se teprve tetuje. Ale poslední dobou se vyrojilo spousta lidí, kteří chtějí tetování právě od Lukáše a v podstatě nemají žádnou představu a chtějí být jeho plátnem. Což je na jednu stranu super, že ti někdo dává takovou důvěru a volnost, ale taky to může být fakt blbý a svazující. Proto je určitě lepší nějakou tu představu mít a pak s ní nějak pracovat, i když to třeba pak dopadne úplně jinak. Ale prostě nějaké to vodítko je potřeba.

Věnujete se i charitě, co přesně děláte?
Podporujeme různé akce a některé jsme i sami organizovali. Minulý rok jsme spolupracovali třeba s Movemberem, naposledy jsme pomáhali na akci Z kruhu. Pokud nás někdo osloví a jeho požadavek má hlavu a patu a je to v našich možnostech, tak dobrou věc vždy podpoříme.

Je nějaká novinka u vás v salónu?
Snažíme se být vždy o krok napřed, takže pořizujeme laser na odstraňování tetování.

Zůstane po odstranění jizva, nebo nějaký flek?
Záleží na mnoha aspektech. Jaká barva je použitá, jak hluboko je vpitá. Ale více méně to jde odstranit nebo zesvětlit velmi uspokojivě. A pak se to dá kvalitně přetetovat, aniž by se muselo razantně zvětšovat nebo černit. Některé věci mohou zmizet úplně.

A co konkrétně jde nejhůř odstranit?
Tak samozřejmě velké plochy, vyryté věci, kvalitní moderní barvy a hůře se odstraňují barevné pigmenty.

A co trvá déle? Dělání tetování, nebo jeho odstranění?
Déle trvá vytváření tetování, ale odstraňování je zase na více sezení.

Finančně je to srovnatelné?
Odstraňování vždy bylo o dost dražší, ale ve finále to podle mě může vyjít i na stejno. Vždy záleží na konkrétním případu.

Jste jediní, kdo má takový laser, tedy mezi tatéry?
Jediní už asi nejsme, už jsem cosi zaslechl, že někdo něco má. Chtěli jsme být samozřejmě první, ale ne za každou cenu. Ta technologie není levná záležitost. A samozřejmě můžeš pořídit všelijaké levné mašinky z Číny. Ale my jsme to chtěli pojmout dost seriózně, takže jsme si počkali až na tento stroj, který je až dvanáckrát výkonější, než ty levné lasery.

Zkoušel jsi to?
Jo, jednou jsem si zkusil odstranit takovou pozůstalost, co jsem měl na prstě. Zmizelo to.

Bolí to?
Jo bolí.

Víc než tetování?
No, je to jinej druh bolesti, ale stejně jako tetování se to dá bez problému vydržet.

Kdo ti dělal interiér Triba?
Většina je moje společná práce s architektem Jakubem Murlou. Když jsme začínali, ještě neměl dostudováno. Já jsem věděl, co zhruba chci, a on to uměl rozvinout a hlavně nakreslit, takže jsme se skvěle doplňovali. Zásadní věci děláme na míru, ale konkrétně v Lidické jsme převážnou část nábytku pořídili z bazarů. S barvama nám pomáhal Richard Fišer a nábytek na míru dělal Bzík.

Podle čeho vybíráš věci do bytu?
Ono se to takhle nedá říct. Většinou se to nějak poskládá časem dle potřeby. Některé věci jsou třeba po babičce.

A když jdeš něco kupovat, kam jdeš?
Spíš do těch bazarů nebo na blešák. Ale samozřejmě když potřebuju kuchyňskou linku nebo vestavěnou skříň, tak si jí nechám udělat na míru.

A co jsi pořídil naposledy?
Naposledy černou Pantonku.

Sbíráš něco mimo Vinyl toys?
Hlavně knížky a desky. A kola.

Co máš z bytu nejraději?
Těžko říct, ale asi by to byl právě ten nábytek po babičce, ten bych nikdy nedal.

A je tady něco, co nemáš rád?
Ta police v kuchyni.

Dost sportuješ, jakej máš ke sportu vztah?
V mládí jsem hrál závodně tenis, jezdil jsem na lyžích. Pak přišla puberta a zájmy se trochu změnily. A tak jsem se teď nedávno k tomu vrátil. Né, že bych nic nedělal, ale sport se omezil na ježdění na hory. Pak jsem si pořídil single speed kolo, po něm fixed gear, a díky němu jsem se nějak vrátil do kondice. No a v té době mě brácha vyhecoval, jestli bych s ním nechtěl běžet Velkou kunratickou, kterou jsem nakonec běžel bez něj. Nějak mě to chytlo a začal jsem běhat trochu víc.

Máš nějaké úspěchy?
Nevím jestli se tomu dá říkat úspěch. Docela mi to jde a všechno jsem doběhl.

Například?
Například maraton nebo jsem přeběhl Krkonoše.

Jsou ohledně běhaní nějaké plány do budoucna?
Plány jsou. Teď mi bude čtyřicet, takže už budu veterán, a tím se moje šance na kvalitnější umístění ještě trochu zvýší. Mám svého trenéra a běhám takřka denně. Takže hlavně to zdravíčko.

www.tribo.cz

Interview: Jakub Vávra

Text a korektura: Kateřina Halamová

Fotografie: Daniel Čáha