archiv

Michal a Olga Richterovi

Do Vršovic jsme se vydali za Olgou a Michalem a bavili jsme se společně o tom, co je možné udělat pro naše hezčí okolí. Michal pracuje v IT, Olga překládá, tlumočí a píše básně. Spojuje je zájem o veřejné dění a ve volném čase se věnují občanským aktivitám. Mimo jiné se zasloužili o instalaci kompostéru, který se nachází ve vnitrobloku mezi ulicemi Oblouková a Na Louži. Olga s Michalem pořádají na Praze 10 nejrůznější sousedské akce a jejich snem je, aby se na tomto místě všichni cítili skutečně doma. OBAL_Michal_Olga_Richterovi_002 OBAL_Michal_Olga_Richterovi_003 OBAL_Michal_Olga_Richterovi_004 OBAL_Michal_Olga_Richterovi_005 OBAL_Michal_Olga_Richterovi_006 OBAL_Michal_Olga_Richterovi_007 OBAL_Michal_Olga_Richterovi_008 OBAL_Michal_Olga_Richterovi_009 OBAL_Michal_Olga_Richterovi_010 OBAL_Michal_Olga_Richterovi_011 OBAL_Michal_Olga_Richterovi_012 OBAL_Michal_Olga_Richterovi_013 OBAL_Michal_Olga_Richterovi_014 OBAL_Michal_Olga_Richterovi_015 OBAL_Michal_Olga_Richterovi_016 OBAL_Michal_Olga_Richterovi_017 OBAL_Michal_Olga_Richterovi_020 OBAL_Michal_Olga_Richterovi_021 OBAL_Michal_Olga_Richterovi_022 OBAL_Michal_Olga_Richterovi_023 OBAL_Michal_Olga_Richterovi_024 OBAL_Michal_Olga_Richterovi_025 OBAL_Michal_Olga_Richterovi_026 OBAL_Michal_Olga_Richterovi_027 OBAL_Michal_Olga_Richterovi_028 OBAL_Michal_Olga_Richterovi_029 OBAL_Michal_Olga_Richterovi_030 OBAL_Michal_Olga_Richterovi_031 OBAL_Michal_Olga_Richterovi_032 OBAL_Michal_Olga_Richterovi_033

 

Jak jste se dostali k vašemu kompostéru?

Michal: Bylo to tak, že Olgu mrzelo, že nemůže nikde kompostovat hlínu. Tak se zeptala na městský části, na odboru životního prostředí a oni na základě toho oslovili sdružení Ekodomov. Potom nás s ním kontaktovali a my jsme sebrali petici. Když jsme měli asi třicet zájemců o kompostování, tak už Ekodomov mohl získat grant a instalovat tady ty kompostéry.

Olga: Já myslim, že tam byly dvě věci. Jednak to, že jsem se rok nenechala odbýt, že jsem jim furt posílala ty mejly, kdy už to bude (smích). Jednak ten grant od Ekodomova nebyl vázanej na to sehnat určitej počet lidí, ale prostě jsme tady museli sehnat do začátku nějakou partu. Takže grant už byl. Věděli jsme, že se to udělá za veřejný peníze a nikdo do toho ze začátku nebude muset investovat. Přece jenom se takhle lidi získávají snáz.

Proč tady vůbec byla ta potřeba kompostovat?

Olga: První to, co říkal Michal, že je prostě škoda vyhazovat všecky ty šlupky, všecky ty věci, kterejma se proslavila Kateřina Jacques, když neuměla vysvětlit, co je to bioodpad. (smích). Ale ono to tvoří většinou 70 % běžnýho odpadu, kterej ti tak nabývá na objemu. Přitom všecky tyhle piliny od křečků, veškerá zelenina nebo i zbytky jídla jsou cenná surovina. Dá se z toho ta hlína udělat. V podstatě během přibližně jednoho roku se tady v těch kompostérech ve vnitrobloku vytvoří kvalitní zemina, kterou si pak dáváme do květináčů nebo tam z ní děláme komunitní záhon. Takže to je prostě škoda. A když to je na skládce, tak to nasákne těma všema dalšíma jedama, který na tý skládce jsou. Takže se to nejenom znehodnotí, ale ještě to vlastně zvětší objem toxickýho odpadu.

A jaká je odezva lidí? Museli jste jich mít na začátku třicet, nabaluje se to nějak?

Olga: Jo. Na začátku jsme se to právě naučili prezentovat tak, že to je něco ve stylu – se záštitou městské části. Zjistili jsme, jak je důležitý říkat, že nás posílá město, ačkoli to nebyla tak úplně pravda. A potom, jakmile tam už jednou ty krabice stály, se začali ozývat další. Já bych tak tipovala jednou za měsíc, že se ozve někdo, kdo se chce přidat. A musej se ozvat proto, abychom mohli vysvětlit, co se do toho dává/nedává. Proto to máme na kód. Jinak bysme to klidně měli otevřený, ale neměli bychom pak žádnou kontrolu nad tím, když by tam někdo dával blbosti. Takhle jsme schopni poslat e-mail: heleďte, někdo tam dáváte skořápky od vlašských ořechů, nerozloží se to, nedělejte to.

Nechal se tím někdo třeba inspirovat?

Olga: My jsme byli mezi prvníma v Praze, ale první jsme taky nebyli. Byly jsme třeba čtvrtý, pátý, ale první na Praze 10, kde už je teďka takových kompostérů taky několik. Takže ten ochotnej úředník, když viděl, že to prostě v pohodě funguje, tak s tím Ekodomovem dál spolupracoval. To podle mě byla jednak inspirace lokální, pro toho jednoho úředníka, kterej viděl, že tady celkem jednoduše může povzbudit spoustu lidí. Rovněž se nám ozývají lidi z jinejch městskej částí. Myslím si, že mají většinou problém v tom, že nemají ten pozemek, na kterým by to stálo, ve veřejným vlastnictví. My tady máme štěstí, že je to plac, kterej nikdo nepotřebuje, protože je stinnej a hnusnej. Navíc je dost daleko od obytnejch budov, takže se nikdo nemusí bát, že mu to bude smrdět pod oknama. Ono to teda nesmrdí, ale ta obava je vždycky přítomna. Hlavně je to na městskym pozemku, takže opět ten městskej úřad to měl jednoduchý. Prostě řekl: tady to bude. Kdežto lidi jinde často nemají souhlas všech těch, který by ten souhlas měli dát.

A jaké je potom to další zpracování, k čemu to využijete?

Olga: Bys možná mohl popsat tu srandu, jakou si okolo toho děláme.

Michal: No jasně. Tak potom vždycky dvakrát do roka máme takovou komunitní akci. Říkáme tomu jarní a podzimní štrůdlobraní. Během toho se sejdeme sousedi v tom vnitrobloku a každej přinese nějaký občerstvení pro ostatní. Děláme si tam hezkej piknik a zároveň prosijeme kompost, vlastně už hlínu. Tu si potom můžeme brát do těch květináčů a zbytek dáme na komunitní záhonek.

Olga: Ten záhonek máme u zdi, na rohu veřejnýho a soukromýho prostoru, kde ta zeď vytváří krásný slunný a chráněný místo. Je to bezva.

Čím ještě přispíváte pro lepší Prahu 10?

Olga: (smích).

Michal: To už je otázka jenom na tebe.

Olga: To není pravda. Ty taky jdeš dneska sbírat odpadky tady na břeh Botiče.

Možná je dobrý říct, že díky tomu kompostéru jsem zjistila, že jsou věci možný. Ze začátku byl jeden jednoduchej e-mail: „Dobrý den, štve mě, kolik toho vyhazuju, co by se přitom dalo zkompostovat. Dá se s tím něco dělat?“ Pak jsem vytrvala, když úředníci psali: „K tomu já nejsem příslušný.“ Ptala jsem se dál a zjistila jsem, že těch pár e-mailů během toho roku a čtvrt skutečně jako občanská aktivita nestačí.

Na jedný zahraniční stáži v Anglii, kde jsme bydleli v normálním rodinným domku, se po čtrnácti dnech pobytu přišel místní politik zeptat, jestli něco nepotřebujeme. Byl to zelenej a mohli jsme se pobavit o tom, kde jsou ty kontejnery a ten tříděný odpad a tak. Udělal prostě to, že zazvonil a překročil práh v neděli odpoledne, aby se zeptal. A nebyla to primárně jenom trapná propaganda, bylo to normální popovídání o tom, jak dobře žít v tom místě, kde se člověk zrovna octnul. Tak tam jsme byli půl roku a měli jsme tam vlastně i právo se tam účastnit komunálních voleb. A mě to nějak hrozně nakoplo, že takhle to přece může fungovat i u mě doma, kde mám ještě stokrát větší právo bejt takhle zahrnutá do dění, než na návštěvě na studijním pobytu.

Tak jsem šla na zastupitelstvo. Ještě jsem zvyklá, jak pocházim z malý vsi, že zastupitelstvo se tam koná v hospodě a prostě se fakt probírá to, co ty lidi trápí. Taky už to je politika, už jsou tam samozřejmě kliky a zájmový uskupení – hasiči, fotbalisti a tak dále, ale ta obec prostě funguje dobře. No a tady jsem přišla na zastupitelstvo se podívat. Už jenom zjistit ten termín byl skoro nadlidskej úkol, protože prostě není v zájmu většiny pražskejch městskej částí, aby se příliš mnoho lidí příliš snadno dostalo k takovýmto informacím. A potom na tom zastupitelstvu, to byl hroznej mazec. Tam bylo spousta lidí, co plakali a politici byli evidentně arogantní a sprostý. Prostě jsem náhodou přišla do dění okolo tzv. viladomů. Kdy lidi, kteří třeba 50 let bydleli v nějakém bytě v menším domě v obecním vlastnictví, neměli mít vůbec šanci ten byt koupit. Bylo to velmi chytře vymyšlený, aby se ty pěkný vily na rozhraní Vršovic a Vinohrad dostaly prostě tam, kam někdo vymyslel, že se maj dostat. Mně to přišlo jako hrozná nespravedlnost. Začali jsme se dávat do kupy s dalšíma, co na ty zastupitelstva chodili, a potom se nám povedlo, zase vlastně na základě pár e-mailů, udělat takovej piknik neziskovek a zjistit, že nás je hodně na tý Praze 10, jenom o sobě nevíme. Udělali jsme ho symbolicky na místě, který mělo být zastavěný a ještě furt zastavěný není. Dnes vydáváme třeba e-mailovej newsletter pro několik tisíc lidí, nebo informujeme o různých kauzách či kulturních a sousedskejch akcích. Třeba dnešní akce, která se jmenuje Společně ukliďme Prahu 10, pořád vychází z toho naivního, že sice jsme městská část s hodně divnýma finančníma machinacema, s dvoumiliardovým ročním rozpočtem, s Milanem Richtrem dlouhou dobu v pozici starosty a místostarosty, s Tomášem Hrdličkou v pozadí…

A vy jste příbuzný s Richtrem? (smích)

Olga: Ne. Ale na prvním zastupitelstvu, kde jsem mluvila, si z toho taky dělali legraci, že sestřenice jde mluvit.

Chci říct, že ačkoli se tady ztrácej velký prachy – třeba letos schválili 90 milionů na bezpečnostní kamery, 20 milionů na elektronické třídnice, i přesto tady chceme dělat věci typu úklid odpadků na zelenejch plochách, abychom co nejvíc lidí zapojili a sami sebe namotivovali tím, že to kolem sebe budeme mít hezčí. Takže nerezignovat na to, co zdánlivě je fakt naivní, když tady utíkaj opravdu 2 miliardy ročně, z toho většina jde neznámo do čeho – do betonu, co nepotřebujeme. Když jde spolupracovat, když jde vzít si od městský části igelitovej pytel a rukavice, tak to uděláme.

Jaká je účast na takovýchto akcí?

Olga: Tam, kde to je zavedené, třeba v Trojmezí, mají stovky lidí. Trojmezí je taky ještě z části Praha 10. Nebo v Malešicích, což je taková bývalá tradiční vesnice, tam jich mají třeba osmdesát, devadesát a uklízej tzv. Malešickej lesík. My si to tady rozjíždíme. U nás ve Vršovicích to vůbec žádnou tradici nemá a letos jsme tady měli velký vypětí energie kvůli vnitrobloku, tak jsme nedali dost energie do propagace. Ale prostě konat se to bude. V  novinách to vyšlo.

A tady u vás, jaké je třeba věkové rozpětí těch lidí, co se účastní?

Olga: Ty jo, jak ti to přišlo na posledním štrůdlobraní?

Michal: Na posledním se účastnili vlastně všichni, všechny generace.

A ten úklid máte teď poprvý?

Olga: Podruhý.

A právě toho úklidu se účastní kdo?

Olga: Mladý.

Michal: Tak to první bylo zatím takový rodinný, vyloženě kamarádi.

Olga: Ale měli jsme šest lidí, který jsme vůbec neznali, přišli nám pomáhat.

Michal: Jo?

Olga: Jo. Pak jsme je pozvali na oběd, tak ti to ani nepřišlo. Ale to je právě to, že každej člověk, kterej si tady přestane připadat anonymně, se podle mě počítá. A co se týče právě tý komunity kolem toho vnitrobloku, tak tam mně přijde, že to může fungovat krásně mezigeneračně.

Úplně šílenej příklad toho, jak to tady funguje, je zážitek, který jsme měli před měsícem a půl, kdy jsme zjistili, že nám chtěj vybetonovat náš vnitroblok. Ačkoliv se o nás dlouhodobě ví, že to tady děláme – teď to dělá hlavně švagrová a dostala od městský části i drobný peníze z tzv. Zásobníku projektů na koupi lavice a stolu – tak nás nikdo nijak nekonzultoval a schválili projekt. Už bylo územní rozhodnutí na obrovský betonový basketbalový hřiště do toho vnitrobloku. Přišel by prostě vniveč záhon a všecky ty aktivity. My jsme teďka měsíc v podstatě řešili tohle – petice, že tady žádný betonový hřiště nepotřebujeme, že tady potřebujeme revitalizovat lavičky a vysejt trávu a možná nějaký cvičební prvky pro seniory nebo tak něco. Ale hlavně prostě se to musí vymejšlet s těma lidma, co tady bydlej. Ne, že se to prostě někomu nařídí z vrchu.

Zase další kšeft pro nějakou firmu, která to tady udělá…

Olga: Přesně tak. Prolejt beton před volbama, přesně tak to vypadalo. Tak to se povedlo zastavit.

Když se vrátím ještě k tomu vícegeneračnímu, tak na těch štrůdlobraních je evidentní, že ty starší důchodci maj trošku vzpomínky na ty akce, kdy se tady dělalo leccos napůl povinně a některým je to nepříjemný. Někdo po nás házel vajíčka z okna.

 

Michal: My jsme tam měli harmoniku.

Olga: Ale bylo to v pět odpoledne a v sobotu. Jako já nevim, podle mě jim spíš vadilo, že se tam sešli nějaký lidi, že vůbec někdo existuje na tý trávě veprostřed. Ale potom chodili, tak se postupně oťukávaj, postupně se ptaj, co to jako je, co tam děláme.

Ty jsi tlumočnice, do jakého jazyka tlumočíš?

Olga: Angličtina, němčina.

A píšeš básně. Je to tvoje vnitřní potřeba? Vydala jsi něco?

Olga. Jo, nějakou knížečku (Napříč kůrou). Teďka si děláme takovej samizdat s bráchou a prostě občas do různých sbírek. Když je nějaká jednoduchá příležitost, jak nějakým kamarádům něco dodat, tak jim něco pošlu. Taky mi loni vyšly první básně v němčině. Nevim, jak to nazvat, jestli vnitřní potřeba. Začala jsem psát v nějakých třinácti, v takovym tom věku, kdy to je dost běžný, že si člověk začne psát. Měla jsem štěstí na rodinnýho kamaráda Honzu Kerbra a měla jsem dost odvahy mu ty věci posílat. On byl vždycky schopnej tam najít aspoň jeden povedenej verš, aby mě mohl popíchnout, jakým směrem trošku ty věci proškrtávat. No a od tý doby prostě furt píšu.

Ty jsi ajťák. Dá se IT využít i k bydlení?

Olga: Jóó jasně, ty dlaždičky.

Michal: Vlastně rozmístění těch dlaždiček jsem udělal pomocí počítačovýho programu. Ale řekl bych, že jsem si s tím spíš tak pohrál, že by to šlo i bez toho.

Olga: Vždyť to byla hrozná machrovinka. Prostě aby to působilo, že to je náhodný, ale přitom…

Michal: Tak. Původně jsme chtěli udělat šachovnici, a pak jsem si říkal, to bude nuda, chtělo by to ty různý dlaždičky nějak náhodně rozmístit, ale aby to bylo příjemný. Kdyby se to totiž udělalo úplně náhodně, tak by tam byly různý shluky a ostrovy stejných barev a vzorů.

Takže je v tom jakoby systém?

Michal: No právě, že není. Není to úplně náhodný, protože kdyby to bylo náhodný, tak by v tom člověk dokázal rozpoznat nějaký vzory, který tam ve skutečnosti nejsou. Je to takzvaně pseudonáhodný.

Olga: Z mýho pohledu to bylo tak, že si Michal dva dny programoval algoritmus na dlaždičky.

Michal: Ale dvě hodiny.

Olga: No dobře. Ale měl jsi důvod, proč se nezabejvat přízemníma věcma typu výběr myčky a tak. (smích)

Pro koho vůbec děláš, čemu se konkrétně věnuješ?

Michal: Poslední čtyři roky jsem studoval a pracoval v Německu. Nejdříve na Max-Planck Institutu pro informatiku v Saarbrückenu ve výzkumné skupině počítačového vidění a grafiky. Potom jsme se dvěma šikovnými kolegy založili firmu The Captury. Naše firma se zabývá markerless motion capture, což je technologie na analyzování pohybu lidí. Probíhá to tak, že herce natočí mnoho kamer z různých pozic a potom se z toho zrekonstruuje ve 3D artikulace končetin, což se dá použít třeba na počítačovou animaci nebo na různý analýzy pro sportovní vědu, pro medicínu a tak. Takže děláme s kolegy to, že dál rozvíjíme tuhle technologii a píšeme software, kterej umožní dělat motion capture, zachycování pohybu, v reálným čase. Takže rovnou streamujeme videa do počítače a rovnou ten pohyb počítáme. Což by například umožnilo filmovým režisérům, který dělaj 3D filmy, rovnou mít feedback, jak budou natočené scény vypadat po převedení do světa počítačové grafiky.

Proč zrovna Německo? Je to kvůli finanční stránce, kvůli nějakému lepšímu zázemí nebo lepší pracovní příležitosti?

Michal: Když jsem tam jel s  ambicí dělat doktorát, tak jsem tam jel proto, že jsem na tom místě byl předtim na Erasmu a ten Saarbrücken je jedno z nejlepších míst na informatiku v Evropě. Tak jsem si řekl, že to zkusim. A potom tahle příležitost byla pro mě fakt lákavá, protože moje motivace, proč jít dělat doktorát, byla ta, abych se seznámil se zajímavou  technologií a s šikovnejma lidma, a potom dohromady něco zkusil, nějakou firmu, takže se mi to vlastně podařilo takhle.

Můžeš porovnat ten veřejnej prostor v Český republice a v Německu? Je tam aktivita těch lidí větší/ menší?

Michal: Tak to se přiznám, že nevim. K tomu místu jsem tak nepřirost, abych tam třeba zkusil jít na zastupitelstvo nebo vyloženě se tam zapojoval do nějakých občanských aktivit. Beru to vlastně jenom tak, že tam pracuju a bydlím. Žiju spíš v takovym mezinárodnim kolektivu a můj kontakt s Němcema je ten, že jsem tam hrál v orchestru a teďka tam chodim hrát ping-pong. (smích)

Co máte doma nejradši?

Olga: Já to mam jednoduchý, já ty lustry. Protože se nám povedlo tenhle, tenhle, i ten vedle a ty takový dvojlampy v obýváku sehnat všechny takhle k sobě, aby to ladilo.

Michal: Tak já mám asi ty dlaždičky nejradši.

Co naopak doma nemáte rádi? Možná tady ta věc není, ale třeba tady je a nemůžete se jí pořád zbavit.

Michal: Tak možná tohle sezení tady?

Olga: To ještě musíme doladit.

Michal: Chceme doladit stůl a dát sem nějakou delší lavici, aby tady mohlo pohodlně sedět víc lidí pohromadě.

A kde vybíráte věci do bytu? Chodíte cíleně – prostě potřebuju židli, tak běhám a sháním židli nebo…

Olga: Ne, to je hroznej vopruz, běhat a shánět židli. (smích)

Michal: My jsme se naučili chodit na fler.

Olga: Takže tyhle židle jsou z fleru.

Michal: A od toho samýho chlapíka si chceme právě udělat tu delší lavici ve stylu těchhle židlí, nebo nějakej padnoucí stůl.

Olga: Mně se na tom fleru hrozně líbí, že tam má člověk toho konkrétního proti-člověka a většinou je ta komunikace hrozně příjemná. Není to prostě anonymní obchodování, ale většinou víme, v jaký vesnici ten truhlář, ta švadlena bydlí. Přijde mi to právě supr, že se i trošku rozdistribuuje ten pražskej zisk.

Co naposledy jste do bytu pořídili?

Olga: Možná tudle vázičku, protože sedí k tomu lustru. Je od Malíský, která taky prodává přes fler.

Nějaký koníčky?

Michal: Tak já mám za koníčky hudbu a ping-pong.

Můžeš být konkrétní s tou hudbou?

Michal: Na univerzitě v Německu jsem vlastně až do narození malýho hrál v jazzovým orchestru. Jinak jsem měl dřív kapelu. Teďka spíš jenom tak zpíváme s kamarádama, když se sejdeme.

Olga: A skládáme písničky.

Mně to možná uniklo, ty hraješ na něco?

Michal: Na basu a na kytaru.

Takže pro tebe je koníček hudba…

Michal: No a teďka jsem zase hodně oživil zálibu v ping-pongu. Já jsem hrál hodně vlastně do 20 let.

No a tvoje koníčky?

Olga: Michal zapomněl na zásadní koníček – zkvašení všeho, co jde zkvasit.

Michal: Jo, to je pravda. Taky docela vaření mě začalo bavit a hodně kvasim všechno možný.

Olga: Tohle vypadá jako obyčejná polívka, ale třeba ten ječmen, co v tom je, je dva a půl dne zkvašenej a to samý dýňový semínka, který v tom jsou. A támhle prostě pracuje čočka.

Michal: To jsme vyhodnotili jako něco, co by mohlo asi pomoct našemu zdravýmu životnímu stylu – pořádně předzpracovávat luštěniny, obiloviny a taky jíst kvašenou zeleninu.

Olga: Takže prostě já bych řekla, že Michalův koníček je, že si sedne a strouhá mrkev a řepu (smích). Ale fakt, myslim, že u toho i medituješ.

A tvoje koníčky?

Olga: Všude máme nějaký knížky a já zkonzumuju jakejkoli text. (smích)

Píšeš na blog, takže taky ráda píšeš?

Olga: Prostě mám ráda slova, takhle bych to asi zobecnila. A vlastně ty písničky skládáme proto, že mě občas napadají nějaký texty, ale tak to uvidíme, co z toho kdy bude.

Sbíráte něco? Možná ty knihy…

Olga: Je to pravda. Vlastně já sbírám, když mi přijde nějakej časopis dobrej, tak jsem schopná si ho sbírat a nechat svázat, že jo. Když mi to přijde hodnotnější, než jenom pomíjivý periodikum. Tak jsem to třeba udělala s časopisem evangelické mládeže, což zní šíleně, ale fakt si myslim, že jsou tam dobrý články (smích). A k tomu mám už taky dost různejch serepetiček okrasnejch, tamhle pověšenejch.

Takže knihy a nějaký serepetičky. Jo takhle…náhrdelníky a tak, takže šperky.

Olga: Jo. A taky mám docela vtipnou věc, do který dávám náušnice. Našli jsme ji tady, když jsme se sem přistěhovali. Pán, co tady bydlel, byl kutil a vyrobil si takovouhle domověc na nějaký šroubky a na matičky. A přišlo mi, že je to přesně ta věc, která když k člověku přijde, tak ji nemá právo vyhodit a chce to používat.

Takže sbíráš šperky a nějaký zajímavý čtení.

Olga: Určitě.

Čím jste chtěli bejt jako malí?

Olga: Ty jo, čím jsme chtěli bejt jako malí… Já vím, čím jsem nechtěla bejt. Já jsem hodně říkala, že v žádným případě nechci bejt učitelka. A teďka jsem rok a půl vlastně učila na univerzitě a strašně mě to bavilo. (smích)

Michal: Já si myslím, že jsem už asi tak od osmi let chtěl bejt programátor. My jsme totiž měli počítač už někdy v devadesátym roce.

Takže jsi v tom vyrůstal od malička.

Michal: No a úplně programovat jsem začal asi ve třetí třídě. Ale nebylo to furt. Měl jsem období, kdy jsem hodně programoval, a pak jsem toho třeba zase na rok nechal. Dá se říct, že jsem se vlastně svoji profesi naučil hlavně v době, kdy jsem byl během dětství nemocnej doma. Tak jsem ležel v posteli, měl jsem klávesnici pod peřinou a programoval jsem. Tak jsem se to vlastně naučil.

Olga: A v podstatě jsi byl často nemocnej, že jo?

Michal: Asi to tak mělo bejt.

Tak třeba to byl záměr, si doma simulovat tu nemoc, abys mohl programovat. (smích)

Olga: My jsme se o tom nedávno bavili, jestli nám něco dala základní škola. (smích)

No a k čemu jste došli?

Olga: Já si pamatuju, že celou první třídu jsem si mohla číst, co jsem chtěla. Co bych v tý škola jinak dělala… no ale musela jsem tam chodit. A pak si pamatuju tu nebetyčnou nudu. Ale aspoň jsme měli hodný učitele.

Jaká jsou vaše tři nejoblíbenější místa v okolí? Kdybyste tady chtěli někomu něco doporučit, co by to bylo?

Michal: Kostel sv. Václava.

Olga: Ten je nádhernej. To je fakt světová památka, akorát se o tom neví. Celý to náměstí, který je přizpůsobený tomu funkcionalistickýmu kostelu sv.Václava. Je tam i supr katolická farnost. Žijou spolu, ale zároveň dělaj spoustu věcí i pro okolí.

Michal: Dále pak Krymská.

Olga: Pro mě je fajn, že tam je spousta kamarádů. Krymská pro mě vlastně začíná tou tzv. Prolukou, která teda je dosud nezastavěná a logicky zastavěná bejt má, ale jde o to čim, jak kvalitní nebo nekvalitní architekturou. Tam jsme se seznámili s naším architektem Jakubem. Při věšení obřího, asi pětadvacetimetrovýho transparentu, něco ve stylu – Zachraňme Proluku.To bylo docela vtipný. Pak jsem zjistila, že je architekt, takže vlastně by nám mohl pomoct s přestavbou.

Michal: A potom Grébovka.

Olga: Hm, to je hezkej městskej park. Navíc ho původní majitel pozemku, pan Gröbe, daroval veřejnosti – umíte si to dneska představit?

 

Interview: Jakub Vávra

Text a korektura: Soňa Oulová

Fotografie: Daniel Čáha