archiv

Marianna Zapotilová

Po dlouhé době jsme se vydali s naším projektem na návštěvu. Mariannu nám do projektu doporučila její setra, která studuje Umprum, jejich maminka je architektka, babička má zase dílnu a je velmi zručná. Všechny tyto řemeslné a umělecké tendence jsou velmi zřetelné ve stylu Mariannina bydlení. Marianna sice nedělá v umělecké branži, ale ve volném čase fotografuje. Kreativitu nacházíme v jejím bytě na každém kroku. Marianna studovala dva roky v zahraničí a po návratu do Prahy si našla práci na Karlově univerzitě. Ačkoliv bydlí v nájmu, věnovala dost času i energie úpravě bytu, aby se tam, jak sama říká: „Prostě cítila dobře.“.

_MG_4734 _MG_4741 _MG_4769 _MG_4776 _MG_4779 _MG_4784 _MG_4792 _MG_4805 _MG_4809 _MG_4811 _MG_4825 _MG_4828 _MG_4834 _MG_4837 _MG_4847 _MG_4859 _MG_4870 _MG_4871 _MG_4879 _MG_4881 _MG_4885_MG_4892 _MG_4907 _MG_4914 _MG_4919 _MG_4929 _MG_4938 _MG_4945 _MG_4947 _MG_4962 _MG_4964 _MG_4971 _MG_4972 _MG_5009

Ty jsi studovala Žurnalistiku na FSV a teď na FSV i pracuješ. Jak ses k tomu dostala a co tam přesně děláš?
To nebylo tak, že bych vystudovala a začala tam pracovat, vlastně to byla víceméně náhoda. Já jsem na FSV studovala bakaláře, ale magistra jsem tu studovat nechtěla. Jela jsem na semestr studovat na meziuniverzitní dohodu do Ameriky a pak jsem si to i prodloužila na rok. Přijela jsem zpátky, dodělala bakalářku a přihlásila jsem na magisterské studium v Londýně na Kingston university. Studovala jsem tam vlastně takový dvoj-obor, fotografii, ale byla to spíš produkce. Bydlela jsem tam rok, protože tam je magistr na rok, i když studuješ vlastně v kuse a nemáš žádný prázdniny. A pak jsem si myslela, že bych tam zůstala, ale je pravda, že já jsem se zas tak extra nesnažila, nerozesílala dvě stě životopisů denně a do baru se mi nechtělo. Třeba bych se pak vypracovala a žilo by se mi tam dobře, ale zase jsem neměla potřebu utéct, tak jsem se vrátila domu.
Co ti to přineslo?
Asi hlavně znalost jazyka, kdy jsem opravdu dva roky studovala v angličtině a používala jsem ji i v akademickém prostředí a psala dlouhou závěrečnou práci. Možná to mohlo bejt i plus, když jsem pak hledala práci a vybrali mě právě na FSV na PR, nevím.
Koukala jsem, že se tam věnuješ prezentaci fakulty v zahraničí a staráš se o anglické texty.
Je to tak, já dělám tu anglickou stránku a Sylva (vedoucí Oddělení vnějších vztahů, kde Marianna pracuje, pozn.red.) tu českou, i když někdy se to spojuje. Já dělám veškeré propagační předměty, teď jsme například vymysleli ještě se Sylvou a naším proděkanem kolekci oblečení, takové školní „uniformy“.
Jak to vzniklo?
Před rokem jsme na tom začali dělat, já jsem oslovila sestru, která studuje Umprum a oni nám pomohli s grafickou částí projektu, společně jsme na tom pracovali, vybírali jsme střihy, a potom v říjnu jsme to slavnostně představili…
Dělali jste přehlídku?
Přehlídku ne, vlastně jsme se připojili k akci na začátku semestru, která se konala v kavárně Hollar, co tam na škole máme, a byla v lesnickém duchu, což bylo vlastně docela vtipný. Udělali jsme tam stánek, rozvěsili to oblečení…
Já jsem se na tu kolekci dívala a moc se mi líbila vaše bunda. Nosí to studenti?
Není to, že by probíhali nějaký nákupní nálety, ale docela si to kupujou. Je to trochu složitý tím, že nemáme e-shop, proto každou středu vlastně funguju i jako prodavačka a studenti si to kupujou u mě. Nebo když je nějaká větší akce, tak tam máme stánek a nějaká studentka nám to prodává. Každopádně jsem si myslela, že půjdou hlavně trička, protože jsou nejlevnější, ale jsou kvalitní. My jsme zase chtěli, aby to bylo kvalitní oblečení a hezký design a studenti to nenosili jen na spaní. Tak trička se samozřejmě prodávaj, ale taky jdou hodně právě bundy, což jsme překvapeni, protože nejsou nejlevnější a neobjednávali jsme jich zas tak moc.
Oni to vlastně nejsou bundy, ale takové silnější mikiny, „Varsity jackets“ se tomu říká. Tak ty musíme ještě přiobjednat.
A co žurnalistiku, dělala jsi to někdy?
Ještě za studijních let jsem psala pro různý, hlavně internetový, magazíny. Taky jsem psala pro Ukačko.cz, což si vlastně dělaj sami studenti, tak tam jsem byla i zástupkyně šéfredaktora asi rok a jinak redaktorka. A pak jsem pracovala v Českém rozhlase pro internetové zpravodajství. Bavilo mě to, na začátku školy jsem si myslela, že budu pracovat klasicky v nějakejch novinách, bavilo mě číst ty knížky a všechno. Pak jsem ale zjitila, že jsem na to asi strašně plachá, což v normálnim životě ani tak nejsem. Zjistila jsem, že práce v terénu, chodit a ptát se lidí, mě dost vyčerpává, a i mi to vadí.
Člověk musí být trochu šťoural,ne?
Asi musí, já to prostě nedělám ráda. Stejně tak fotoreportáž, kdy jsme měli fotit lidi, já jsem si vybrala lidi z rodiny nebo lidi, co znám. Oslovování lidí na ulici mi moc nejde…Daleko víc mě baví fotit si pro sebe, když vím, že to není žádnej úkol. Fotit zajímavý kompozice, zvláštní úhly, ale jako být vyloženě fotoreportérka, na to se moc necítím.
Máš tu nějakou svojí fotku?
Ne, nemám. Já spíš fotky dávám darem. Táta nebo máma nějaké fotky doma a v kanceláři ode mě mají, to jo.
Ani fotku sebe sama tu nemáš…
Ježiš to ne, to si teda nedovedu představit…
Byla jsi dva roky v zahraničí, jeden rok v USA a jeden v Anglii, můžeš říct, kde jsi bydlela a jak, a jaký je třeba jejich přístup k bydlení?
Naše fakulta má s University of Miami, kde jsem studovala, velmi dobrý kontakt, proto jsem vlastně neplatila téměř nic. Ten první sememestr jsem samozřejmě neplatila studium, když je to výměnný pobyt, ale neplatí se ani kolej, ani chození do dining hall, kde se jí. Jinak je ale bydlení dost drahý, na semestr vyjde asi na tři tisíce dolarů a dining hall asi (což bylo čtrnáct jídel týdně) dva tisíce dolarů.
To by mě zajímalo, jak a co tam vaří?
Taky jsem si říkala, jak to může být takhle drahý? Já jsem byla vlastně poprvý ve Státech a byla jsem z toho unešená. Bavila mě cesta taxíkem z letiště, a pak jsme přijeli do kampusu, kterej byl ale strašně krásnej, dokonce ho projektoval někdo, kdo se podílel i na projektování Central parku. Obrovskej prostor plnej budov, škol nebo sportovišť, strašně moc palem a exotickejch rostlin. Bylo tam i jezírko, ve kterém žil krokodýl, bohužel se tam někdo semestr před tím, než jsem přijela, vloupal a krokodýla zabil. Zabil ho a pak mu uřízl hlavu, což je teda děsivý.
To je strašný a tu hlavu tam nechal, nebo si ji odnesl?
On to byl nějakej šestnáctiletej kluk, kterej byl zvyklej se svym tátou chodit lovit, a chtěl mu dokázat, že to zvládne sám. Bylo to celkem dobře přístupný a ten krokodýl, což vlastně nebyl krokodýl, ale aligátor a k tomu samice, se tam vždycky nějak slunil na břehu. Ten kluk ji tedy zabil, uřízl ji hlavu a pak tu hlavu našli v jejich lednici, no prostě úplně bizarní…
To se asi fakt může stát jen v Americe…
A to jsem si opravdu nevymyslela, bylo to i ve školních novinách…
Každopádně jsem tam jinak byla ze všeho dost nadšená, a ta dining hall, to se nedá asi ani srovnávat s našima klasickýma jídelnama, co jsou třeba na Karlovce. Je to systém „all you can eat“, kde si můžeš vybrat z různých druhů jídla, od salátů, přes pizzu, hamburgery, grilovaná masa, ovoce i dezerty. Strašně moc sladkýho, ale na druhou stranu i strašně moc zeleniny. Můžeš jíst zdravě, i hrozně nezdravě.
Je něco, co tě tam, kromě uřízlý hlavy aligátora, překvapilo?
Mě Amerika svym způsobem fascinuje. Není tam ale nic vyslověně překvapivého, maj tam ty samý věci, co tady, ale je to prostě jiný. Nevím moc, jak to definovat. Prostě má člověk ze všeho takovej „americkej“ pocit. Například naposled jsem jela s kamarády do Kalifornie, a mně prostě stačilo tam jenom být a procházet se. Je to trochu jak v nějakym filmu, auta jsou větší a balení potravin jsou větší. Co vždycky vyprávim je situace, kdy jsme jedli asi druhej den od příjezdu v dinning hall a přišli tam hráči amerického fotbalu, kterej je tam moc populární, řeší se tam, a dokonce jsou ty hráči ze školních týmů známí. Když hráči vešli dovnitř, měla jsem pocit, že se zpomalil svět, jako ta slow motion ve filmech. Byli strašně velký, dupali a zamířili si to opravdu k těm burgerům, dali si ty největší burgery a pak si sedli a podlaha se houpala. My otevřený pusy, přišlo my to tehdy děsně vtipný.
Ale ptala ses i na to bydlení.
Bydlela jsem na koleji, která byla sice trošku starší, ale docela fajn. Jela jsem do obchoďáku typu Ikea, kde maj prostě uplně všechno. Měla jsem tam postel, ale nebyly tam třeba peřiny. Měli peřiny rovnou s potiskem, což mě trochu zmátlo, protože jsem nejdřív hledala i povlaky, asi aby to nebylo nijak složitý pro studenty. Když byly špinavý, tak se pak celé hodily do pračky. Chtěla jsem si to tam udělat hezký, nakoupila jsem dost věcí, nejlepší je asi tenhle králík, co slintá. Toho jsem si musela přivézt i domu. Ty sliny se ještě dají vyměnit za kost nebo rty, ale tohle je nejlepší.
Co se mi tam na koleji nelíbilo, že nejdou otevřít okna. Všichni říkali, vždyť tam máš klimatizaci, tak je to jedno, ale to přece není čerstvej vzduch…proto jsme měli alespoň často otevřené dveře na chodbu.
A kde jsi bydlela v Anglii?
Tam jsem bydlela na prostoru zhruba tak velkym jako tahle postel, což opravdu moc nepřehánim. Musela jsem si najít nějaké spolubydlení, protože pro nás, master students, tam už moc koleje nebyly. Bydlela jsem s dalšími lidmi v domě, kde jsem měla ten nejmenší pokoj, dřív asi pro služku. Tam byl jako ložnice pronajatý i obývák, a neměli jsme se teda moc kde scházet. Zní to neuvěřitelně, ale když jsme se třeba chtěli dívat na film, byli jsme se u mě, v tom malym pokojíčku. Mě nejdřív hrozně štvalo, že mám tak malinkej pokoj, pak jsem si ale řekla, že to nevadí a alespoň si ho udělám hezkej. Tak jsem si nakoupila spoustu různejch věcí, abych se tam cejtila dobře, povlečení, kytku, plakáty.
A bylo to tam tak hezký, že se tam pak cejtili dobře všichni a chtěli koukat na film…
V podstatě jo.
Ještě mi něco řekni o konferenci TEDxCharlesUniversity, kterou jsi spoluorganizovala.
První ročník dělala Sylva s proděkanem, to byl rok 2012, a loni jsem se na tom podílela i já, a to byl druhý ročník.
Jak jste vybírali lidi, co tam budou vystupovat?
Vyhlásili jsme, že hledáme řečníky, oni jsou na to celkem přísný pravidla, který se musí dodržet. Například to můžou být pouze studenti a lidi, co na univerzitě ještě nějak působí. Myslela jsem, že bychom mohli oslovit i nějaké známé absloventy, ale to bohužel nejde.
Přihlásilo se jich asi čtyřicet a nakonec jsme jich vybrali přes další mezikola šest. A ve výsledku byli všichni nadšení a vděční za tu příležitost.
Co myslíš, že to studentům přineslo?
Určitě se během organizace studenti blíž poznali a možná jsme stáli i u zrodu nějakých přátelství, což mi přišlo fajn. Asi nejlepší prezentaci měl jeden student, Tomáš Pánek, i když nechci nikomu nadržovat jako pořadatel. Ale měl to fakt moc vtipný, on trpí tou obsedantně kompulzivní poruchou (OCD), což hned v úvodu napsal na tabuli špatně jako CDO, tedy podle abecedy, aby ukázal, že má rád, když mají věci řád. On to měl tak, jak by to asi mělo být. Mluvil o něčem, co mu je vlastní, ale dával to do moc zajímavejch souvislostí.
Když k tobě přijde člověk na návštěvu, tak je na první pohled vidět, že je pro tebe bydlení důležité, co je nejdůležitější?
Aby se doma člověk cítil dobře. Já jsem třeba první tři měsíce neměla vůbec stůl, protože jsem nemohla najít ten pravý. Jasně, někdo by to vyřešil hned a jel by pro něj do Ikey. Já mám sice Ikeu docela ráda, ale měla jsem od tamtud už dost věcí. Řekla jsem si, já chci nějakej starej stůl a prostě počkám.
Odkud ho máš?
Jela jsem z chalupy malou vesničkou a zastavila se tam ve starožitnictví. Měl tam obrovskou půdu plnou podobnejch židlí, jako mám já tady, i když ty jsou od babičky, sama jsem si je osmirkovala a upravila. A měl tam několik tipů těhle „selskejch“ stolů. Musela jsem si ho sama nabarvit a uříznout mu nohy, protože byli trochu rozežraný od červotoče, ale mě to bavilo.
Aha, tak ty sis to sama zrenovovala?
Vlastně sama ne, pomáhala mi právě babička, ta má velkej barák a má tam dílnu a celej život tohle uměla. Ona je strašně zručná, klidně by mohla dělat hodinovýho manžela.
Vypadá to, že si potrpíš na detaily, každou věc máš hezkou, i dalo by se říct dekorativní…
Jak mě lidi znaj, tak mi dávaj ty drobnosti často k narozeninám jako dárky, popřípadě si něco vozim, když někam jedu. Tuhle zavařovací sklenici jsem si například přivezla z Ameriky od chlapíka, kterej tam měl starožitnictví a měl hrozně rád Česko a hlavně Slovensko, kde nějakou dobu i bydlel. Každá věc má něco. Tohle mi dala máma, ta mi dává hodně věcí, ona je architektka, tak to mám asi trochu po ní. Máma má hezký věci ráda, vždycky přijde a něco mi do bytu přinese, ji to hrozně baví.
Je fakt, že tu jsou věci jen dekorativní, ale neni jich moc, já totiž nesnášim „lapače prachu“. Chci, aby věci v bytě hlavně k něčemu byli.
Třeba tenhle ptáček je od mámy, je to svíčka s překvapením, po zapálení z ní zůstaně kostřička toho ptáčka. Mně se ale líbí a je mi ho líto, tak jsem ho zatím nezapálila…
Fotografka Lucie: To jsem někde na internetu viděla prodávat a říkala jsem si, že bych si to koupila, ale přesně by mi to pak bylo líto zapálit…
Snažim se mít k věcem nějaký vztah, i když někdy je to třeba levná věc. Pro mě je mor H&M Home, to mám strašně ráda, tak se tam radši snažim moc nechodit, člověk nemůže mít všechno. Ale někdy se taky snažim investovat, třeba ta košilka, linoryt na zdi, to je od Marie Štumpfové ze série U babičky.
Sbíráš něco?
Sbírám pivní podtácky. Mě na tom baví hlavně ta věc, že přijdu někam do hospody a ukradnu si ho, což ale vlastně nikomu nevadí.
A co ta bunda, která ti tu visí? Odkud je a dá se nosit?
To je z H&M z jedný speciální kolekce od Martina Margiely a dostala jsem ji k Vánocům. Já to tu mám, protože to je prostě strašně hezká věc a nosit se dá, ale zatim jsem ji ještě na sobě nikdy neměla. Červené šaty pod bundou jsou taky od něj a ty nosím, měla jsem je třeba na plese. Tu bundu si moc nedokážu představit, že bych si ji tady někdy vzala na sebe, ale kdybych žila v Londýně… Možná na nějakou módní přehlídku, kam ale moc nechodím.
Co tady máš nejradši?
Asi křeslo s knihovnou. Když totiž usínám, tak se na ni koukám. Mám ráda knížky a když jsem se stěhovala od našich, tak jsem si vzala i knížky, který už jsem četla.
Vracíš se k nim…
Někdy, ale prostě mi stačí je tu mít.
A co tady naopak ráda nemáš?
Nemám ráda vstupní dveře, ale vyřešila jsem to plakátama. Jezdim každej rok na Karlovy vary a pak ještě z nějaký výstavy…
A ještě mě mrzí, že tu není o jednu místnost navíc. Chtěla bych mít obývák a zvlášť ložnici. Nemocná moc nebejvám, ale když jsem, tak mi vadí být pořád na jednom místě…ale zas tak často tu nejsem, mám hodně aktivit a pracuju, tak to zas takovej problém neni a kdykoliv sem přijdu, tak jsem tu moc ráda.
Co sis pořídila do bytu naposledy?
Asi tyhle svícny z betonu, já mám ráda severskej styl…
Bydlíš v nájmu, ale dost věcí sis tu upravila.
Vyměnila jsem kuchyňskou desku a úchytky na lince. Taky tu visací poličku na ručníky v koupelně jsem si vyrobila sama. Je to původně část šatny, mně to zbylo, a tak jsem to využila. Místo lina v koupelně jsem tam dala koberec, což je třeba docela běžný v Anglii, a pak jsem vyměnila umyvadlo. A samozřejmě jsem nově vymalovala, koupelna byla vymalovaná na tmavě modrou a vypadalo to děsně.
Jaká tři místa v okolí máš ráda?
Já mám strašně ráda Vršovice celkově, začala jsem je objevovat, až když jsem se sem nastěhovala. Já vždycky říkám, že Vršovice a Nusle jsou takoví umolousaný sourozenci Vinohrad, na kterejch je ale vidět, že pořád do tý královský rodiny patří. Vršovice zlobí míň a Nusle víc. Mám moc ráda Heroldovy sady, kam se jdu klidně i projít sama, pak právě ulici Korunní na Vinohradech a pak asi tady v okolí Café Jen. Taky mě moc baví ne přímo Krymská, ale uličky okolo ní. Jinak já jsem původně z Podolí a jednou bych se tam ráda chtěla vrátit. Nevím, odkud jsi ty?
Já bydlím na Vinohradech a bydlela jsem v Modřanech.
A nemáš to tak, že chceš bydlet pořád na jedné straně řeky? Já přemýšlela o Smíchově nebo Letné, ale vlastně se mi přes tu řeku nechce.

Reportáž a text: Kateřina Vávrová Halamová

Fotografie: Lucie Illésová