archiv

Mariana Dvořáková

Grafický design, ilustrace, ale také scénografie charakterizují uměleckou tvorbu Mariany Dvořákové. Mladá umělkyně, která vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, ráda experimentuje a nachází inspiraci napříč různými obory. Několik let působí v kolektivu City Surfer, v jehož rámci pomáhá realizovat zajímavé kulturní akce a projekty. V galerii City Surfer Office v současné době probíhají pravidelné měsíční vernisáže výstav různých umělců.

OBAL_Mariana_Dvorakova_002

OBAL_Mariana_Dvorakova_003

OBAL_Mariana_Dvorakova_004

OBAL_Mariana_Dvorakova_005

OBAL_Mariana_Dvorakova_006

OBAL_Mariana_Dvorakova_007

OBAL_Mariana_Dvorakova_008

OBAL_Mariana_Dvorakova_009

OBAL_Mariana_Dvorakova_010

OBAL_Mariana_Dvorakova_011

OBAL_Mariana_Dvorakova_012

OBAL_Mariana_Dvorakova_013

OBAL_Mariana_Dvorakova_014

OBAL_Mariana_Dvorakova_015

OBAL_Mariana_Dvorakova_016

OBAL_Mariana_Dvorakova_017

OBAL_Mariana_Dvorakova_018

OBAL_Mariana_Dvorakova_019

OBAL_Mariana_Dvorakova_020

OBAL_Mariana_Dvorakova_021

OBAL_Mariana_Dvorakova_022

OBAL_Mariana_Dvorakova_023

OBAL_Mariana_Dvorakova_024

OBAL_Mariana_Dvorakova_025

OBAL_Mariana_Dvorakova_026

OBAL_Mariana_Dvorakova_027

OBAL_Mariana_Dvorakova_028

OBAL_Mariana_Dvorakova_029

OBAL_Mariana_Dvorakova_030

OBAL_Mariana_Dvorakova_031

Co je to City Surfer?
City Surfer je kolektiv, který funguje už víc jak sedm let. Vznikl nejdřív jako hudební label a postupně se na to nabalily další aktivity – otevřeli jsme galerii City Surfer Office v Praze na Žižkově, což je takový centrum toho našeho působení. Je to vlastně galerie i naše pracovna a ateliér zároveň. Ty hudební akce se teda samozřejmě dějou všude možně jinde, ale kolektiv má svojí základnu v “Officu”.

Tebe živí grafickej design, který děláš přímo tam?
Ano, mám tam svůj stůl, dělám grafiku i kreslím. Jsem na volné noze, takže se snažím pracovat vždycky na více různých věcech zároveň. Poslední dobou se kromě grafického designu a ilustrace, které jsem studovala, věnuju i divadlu. Začalo to plakáty, ale teď mám už za sebou i první zkušenosti se scénografií a s kostýmy pro několik představení. Takže je to taková kombinace víc věcí dohromady. Z toho, co mě baví a zajímá, se často vyvine nějaká zajímavá spolupráce.

Kdo tě v tvé tvorbě nejvíc ovlivnil?
Nemůžu asi říct nějaký jedno konkrétní jméno, těch vlivů je spoustu. Popravdě řečeno, tolik mě nebaví sledovat, co se děje přímo v oboru… mám jen pár oblíbených jmen, ale spíš mě zajímají a inspirují úplně jiný věci – umění, filmy, hudba, divadlo a to, co čtu – to všechno mě ovlivňuje mnohem víc. Pak jsou to třeba i nějaký situace a zážitky. Když jsem v roce 2009 byla na stáži v Berlíně, tak to bylo docela zlomový, protože tam jsem přišla víc do styku s německou kulturou, která mě určitě dost ovlivnila. Hodně věcí, na kterých jsem potom pracovala, na tohle období nějak navazuje. Například série plakátů k filmům R. W. Fassbindera – to byl pro mě takový osobně důležitý projekt, ze kterého jsem udělala i výstavu.

Hodně pracuješ na plakátech, je to i to, co tě nejvíc baví?
Je to tak, to je určitě jedna z věcí, co mě baví nejvíc. Po škole se to u mě trochu odklonilo od ilustrace směrem k plakátu, ve kterým ale hodně zachovávám takovej svůj kresebnej přístup – typografie je skoro vždycky kreslená a hodně výrazná. Dalo by se říct, že je to pro mě nějak asi už typický. Na tomhle principu stojí třeba vizuály pro divadlo Kartel nebo Divadlo X10 ve Strašnicích.

Připravuješ teď něco? Těch výstav zas tolik nemáš…
Připravuju spoustu věcí, ale výstavu teď prozatím určitě ne.

Proč je nemáš?
Teď je období, kdy chci zase pracovat jinak, na jiných věcech. Ráda zkouším pokaždé trochu něco nového. Ta výstava plakátů byla vlastně výstava maleb vytvořených přímo na stěnách galerie – plakáty v pravém slova smyslu vznikly až přefocením a vytištěním. Byl to takový experiment, který se, myslím, povedl, ale nechci to teď začít opakovat. Jde mi o to, aby ta moje práce procházela pořád nějakým vývojem nebo nějakou změnou, to je pro mě to hlavní. Nejsem třeba úplně fanoušek toho, k čemu ilustrace člověka často vede – že by měl mít nějaký jeden svůj styl a pracovat nějak kontinuálně v jednom duchu vlastně pořád, tomu já se úplně plánovitě vyhýbám.

Je něco, na co by si chtěla upozornit, třeba právě v rámci City Surfer?
Začala nová výstavní sezóna v City Surfer Office, takže doporučuju sledovat a chodit každý měsíc na vernisáže! Nejbližší bude 25. 10. Václav Havlíček. No a určitě bude i nějaká velká podzimní hudební akce, pravděpodobně zase v Meetfactory.

Takže trošku spolupracuje s MeetFactory?
Ano, tam ty koncerty probíhají nejčastěji. V té naší galerii není možný dělat po desátý hodině hudební produkci, to bysme si rozhněvali sousedy… Takže tam pořádáme jen výstavy, každý měsíc je vernisáž. Není to úplně standardní galerie, nezastupujeme umělce, ale nabízíme výstavní prostor lidem, kteří nás zaujmou, vybíráme je společně. Kurátorství probíhá hodně intuitivně na základě přátelství a sympatií. Vernisáže jsou ten hlavní bod, kdy se ta výstava prezentuje, proto se obměňují takhle často, většina lidí chodí na zahájení. Přes léto jsme měli přestávku a září jsme odstartovali skvělou výstavou Hairoin Štěpána Čapka.
Ráda bych taky upozornila na divadelní kolektiv Kartel, se kterým spolupracuju. Nazkoušeli jsme třeba představení Stíny podle textu Elfriede Jelinek, který přeložila Viktorie Knotková. Lucie Ferenzová představení režíruje a hrajeme ho v MeetFactory – nejbližší repríza bude 28. 10., takže srdečně zvu! No a další nové představení, na kterém se budu podílet, bychom měli začít zkoušet už brzy.

Čím jsi chtěla být jako malá?
Jako malá jsem asi nejvíc chtěla být chovatelka psů, byla jsem do nich úplně zblázněná, kreslila jsem si o nich takový svoje sešity, študovala psí atlasy a všechno jsem měla vymyšlený, jak budu prostě chovatelka a budu mít doma 20 pejsků.

Jak se to zlomilo?
Mně se potom podařilo přemluvit rodiče, abysme si psa pořídili. Takže jak jsem se o něj starala, tak se mohly pěkně uplatnit všechny ty moje chovatelský touhy, takže pak už jsem se začala zabývat i jinýma věcma.

Kde vybíráš věci do bytu?
Já jsem asi ten typ sběrač – je pro mě vždycky těžký se něčeho zbavovat. Co se týká nábytku, tak to je většinou IKEA kombinovaná s různýma nálezama (například jsem našla krásný židle u kontejneru). Všechny ostatní věci jsou prostě takovej sběr, co mě kde zaujme. Hlavně se to teda týká knížek a časopisů, u kterých musím nějak vyřešit, jak je uskladnit, protože už se mi jich sem víc nevejde. Měla jsem tu takovou polici, na který jsem těch časopisů a knížek měla tolik, že už mi prostě rupla a spadla (smích), takže to mám teďka tady v takových komínkách. Knihovna je zásadní věc, kterou musím vyřešit, protože se mi to tady hromadí.

Co naposledy si pořídila do bytu?
Kytičku levandule, tu jsem pořídila včera (smích).

Co máš doma nejradši, bez čeho by ses neobešla?
Určitě knihovnu.

Je něco, co doma máš a nemáš to ráda?
Nemám ráda, když sem vlítne můra, protože se jich bojim (smích). To je asi tak jediný, co mě napadá.

Máš nějaký koníčky mimo svoji práce?
Určitě spoustu. Snažím se trávit čas venku, kdykoliv to jde, abych si odpočinula od sezení u počítače – strašně ráda jezdím na chalupy s kamarádama a na různý výlety. Teď se třeba chystám do Budapešti, kde jsem ještě nikdy nebyla, nejvíc se těším, až si zaplavu v těch krásných lázních tam! V Praze často chodím plavat, to je asi můj nejmilejší sport. Nejradši bych žila v domku někde u moře, abych v něm mohla plavat každej den…

Sbíráš něco?
Já se snažím sama sobě zabraňovat v tom sbírání, protože mám k tomu trochu sklony. Mám jen takový drobný sbírky – mušle od moře, šperky po mámě a babičkách… a ty knížky se pořád hromadí… v tom malým bytě se musí mít člověk na pozoru, aby to s tím sbíráním nepřeháněl.

Máš třeba nějakou svoji nejoblíbenější knížku? Kdyby ti někdo řekl, vezmi si jenom jednu…
Kdybych si směla vzít jenom jednu, tak to by bylo strašný (smích). Ale asi by to byl Zámek od Franze Kafky, to je pro mě asi nejdůležitější knížka, mám k ní nejsilnější pouto.

Co je pro tebe definice domova?
Já jsem si uvědomila, že jsem schopná hodně věcí oželet. Třeba se mi tady stalo, že mi odpojili elektřinu, byla jsem doma několik dní jenom se svíčkama, ani hudbu jsem si nemohla pustit. Uvědomila jsem si, že jsem se v tu chvíli cítila docela dobře, nic mě nerušilo… Je to těžká otázka, musím se nad tím zamyslet, protože ty definice, co mě napadají, nejsou úplně dostatečný… Domov je asi takový místo, kde člověk může chodit nahatej (smích).

Co by podle tebe měl splňovat ideální byt?
Pro mě ideální byt musím mít hodně světla, to tu naštěstí mám. Zjistila jsem, že jediný co postrádám, co mi tu chybí, je terasa. Mít velkou terasu, na ní hodně kytek a krásnej výhled, to by se mi hodně líbilo.

Myslíš si, že je nějaká definice českýho bydlení?
To je těžký teda. Mě napadají takový věci, který se týkají spíš starší generace. Když člověk přijíždí k babičce a ta má napečeno – tak to asi hodně souvisí s tou kuchyní. Teď nedávno jsem byla u babičky, tak to mám čerstvě v paměti (smích).

Podle tebe to mimo republiku babičky nedělají? (smích)
(smích) Pravda, to je určitě celosvětovej fenomén, že babičky mají upečeno a uklizeno. To, co je typický, se asi mění s dekádama a generacema. Dřív to možná bylo takovýto český domácí kutilství. Nevím, co je to teď, jestli má moje generace něco, co by bylo typicky český v bydlení. Myslím si, že ani ne.

Takže myslíš, že už jsme tak evropský, že tam nejsou rozdíly?
Myslím si, že jo. Teď třeba přemýšlím, co je u mě v bytě typicky českýho a nic mě nenapadá (smích).

Jaký jsou tvoje tři nejoblíbenější místa tady v okolí, co by si doporučila?
Jsme v Bubenči, takže určitě dva krásný veliký parky kam ráda chodím – Stromovka a Letná. Pak je tady poblíž výborná malá pekárna – Lichtenbergovo pekařství v Uralské ulici. A na Hradčanský u metra prodává knížky takovej skvělej legrační pán – vždycky je vyndá z kufrů a rozloží venku na stolečky, takovej open-air antikvariát (smích).

Interview: Jakub Vávra

Text a korektura: Soňa Oulová

Fotografie: Daniel Čáha