archiv

Lucie Michalcová a Richard Švejda

Kreativní pár z Prahy, který bydlí v dvougeneračním domku se zahradou. Jejich práce je i jejich koníčkem. O kabelkách a o vázách, a nejen o nich, jsme se přišli pobavit s Richardem a Lucií.

 

Představte nám vaše projekty- Vobouch a Mumraj?

L: Já se zabývám od roku 2008 výrobou kabelek. Jsou to ručně dělané tašky, které dle mých návrhů šijí švadlenky v Praze. Mám ateliér v Praze, dílnu se showroomem dohromady. A teď jsme ho celý zrekonstruovali a udělali jsme z něj sdílený showroom SHOWTHEROOM. Takže já jsem v zadní části i se svou dílnou a v přední části jsou teď Vobouch a Nalejto s porcelánem.

A Vobouch?

R: Vobouch je takový můj projekt s kolegyní Markétou. Máme to teď asi dva roky. Začli jsem vázami, ale teď se zabýváme už i například interiéry, produktovým designem a designem celkově.

Proč Vobouch?

R:To vzniklo nějak po našich diplomkách. Začli jsme si pohrávat s materiály. Zjistili jsme, že přemýšlíme stejným způsobem. A než abychom každý dělal své věci které by si byly podobné, začli jsme dělat věci které jsou nás “vobouch”..

A proč Mumray?

L: Mumray?

Říkám to správně?

L: Ano. Spousta lidí tedy říká mamrey a hodně lidí vůbec nezná to české slovo mumraj.

R: Třeba cizinci to neznají.

L: Ne, mluvím o Češích samozřejmě. Já jsem na to byla zvyklá z domova. Ale spousta lidí říká Mamrey a já je v tom nechávám, ale vyslovuje se to mumraj. V podstatě to nemá žádný hlubší význam.

Takže ne, že se ten mumray dá dát dovnitř?

L: Ne. Je to prostě jenom libozvučnost slova, když jsem to vymýšlela, tak jsem měla spoustu variant a moje máma to nadhodila. Nějak ty moje začátky s ní byly docela spojené. Ona to řekla a já jsem hned věděla, že chci, aby to byl Mumray.

Jsi tedy oděvní návrhářka? Proč děláš zrovna tašky?

L: Tak to byla náhoda. Moje máma dělá takové jednoduché plátěné tašky a má ty tašky založené na ruční malbě. Tenkrát při škole jsem měla čas a když jsem vystudovaná ta oděvní návrhářka, tak že jí pomůžu se střihy. Jak jsem jí s tím pomáhala, tak jsem zjistila, že to chci dělat vlastní cestou a udělala jsem si sama pro sebe pár tašek, což byl prostě jenom takový pokus a já jsem si myslela, že se budu věnovat oblečení, kterýmu jsem se věnovala na škole a nějak jsem se na tom takhle zasekla. Ono to mělo hrozně rychlý vzestup tenkrát v tom roce 2008. To totiž začínaly být v oblibě malé designové obchůdky. Začaly se teprve zakládat a byla tu jediná designová akce Code Mode. Myslím, že fakt jediná, abych si nevymýšlela. Já jsem začala v tu dobu, co to tady začalo vzkvétat, takže si myslím, že proto jsem měla hrozně snadný začátek. Začalo se to hrozně rychle prodávat, takže já jsem se tím najednou živila. Ani jsem to neměla vůbec v plánu a zůstalo mi to až do teď.

Co je pro tebe nějaký typický detail u té tašky? Máš tam něco, co si myslíš, že je tvůj rukopis, který používáš?

L: Já si myslím, že tam bude určitě nějaký můj vztah k retro designu. Používám hodně retro vzory, takže pepito a rybí kost a ráda to dávám do kontrastu s těmi moderními materiály a střihy. Mám ráda kombinaci prověřené klasiky v novém zpracování, tak to v mých věcech asi je vidět.

Teď se zeptám tebe. Ty jsi sochař? Jak se sochař dostane k tomu, že dělá v podstatě vázy? Já neříkám, že by to bylo úplně někde jinde, ale?

R: Já jsem ve škole měl poslední dva roky ateliér porcelánu. Nikdy netíhl k takovému tomu klasickému stylu, jak oni všechno šuchtí, retušují, takže každý hrníček je stejný, takže mě právě bavilo na tom, že do toho porcelánu vnáším nějakou sochařskou v uvozovkách hrubost, takže spíš mi jde po té formě než po nějaké jednotnosti. Oni mají každý hrníček, retušují to. Nepoznáš, který je který. Neretušuju a ona ta sochařina do jisté míry je ta práce směs obou formátů. Tu tvorbu mám založenou hodně taky na tom procesu a na těch materiálech.

No a vázy? Máš rád kytky? Proč vázy?

R: Já nemám rád ty řezané kytky. Já tu vázu beru jako objekt. spíš než vázy to vnímám jako objekty do interiéru a samotné ty věci už tou váhou jsou spíš pro mě takové plastiky.

Tvůj nejoblíbenější materiál?

R: Nemám nejoblíbenější. S jakým materiálem rád pracuješ?

R: Se všemi. Já mám hrozně rád proces, jak je vidět, tak támhle to jsou bronzy, takže od bronzu přes hliníků po ten beton, porcelán. Teď poslední sérii máme tavené sklo, takže to mě teď dost zajímá, ale jinak prostě ten bronz, beton, sklo.

Jaký je tvůj oblíbený materiál, s kterým ráda pracuješ?

L: Já ty tašky dělám z koženky, ale není to můj oblíbený materiál.

Jaký je tedy oblíbený materiál?

L: Doma mám ráda přírodní materiály – dřevo, kov, na sobě bavlnu.. A v práci? Já ty tašky dělám z koženky zaprvé proto, že je to retro materiál,. Za druhé jsem si řekla, že dobrých kožených tašek je už tady hodně, takže přesto, že jsem se k tomu měla chuť dostat, tak jsem si pak řekla, že na to kašlu a že budu dál dělat dobré koženkové tašky,. Ono hodně lidí to oceňuje i z toho důvodu, že to je pro vegany.. A taky proto, že jsou ty tašky potom lehčí než když jsou z kůže. A teď v poslední době hodně používám bavlněné impregnované plátno, tak to si myslím, že je momentálně můj oblíbený pracovní materiál. Ještě jsem teď udělala takovou kolekci plátěných tašek, které jsme pomalovaly s mou dcerou a i když to tak úplně nezní, vypadá to skvěle.

Vy jste nedávno otevřeli Showtheroom? Jaký z toho máte pocit?

L:  Skvělý. Konečně se mi ten obchod zase líbí. Neměla jsem na něj poslední dobou, kvůli dětem, moc času. Dřív to byl jen můj showroom spojený s dílnou, teď ho sdílíme s Vobouchem a Nalejto. Kompletně jsme to předělali a trvalo to 3 měsíce, protože jsme to dělali sami. Teda hlavně Richard. Takže je to i velký pocit úlevy, že už je to za námi.

R: Úlevy, že už je to hotové.

A odezva?

R: Fantastická odezva…

L: My jsme to nikam ještě extra necpali, ale myslím si, že na to, jak jsme to nikam necpali, tak je uspokojivá. Mně přišlo, že to snad nikdy neotevřeme a že to nebude tak hezké, jak jsme chtěli, ale pak se to najednou vyčistilo. Dali jsme tam ty produkty a já osobně jsem z toho nadšená nad očekávání.

Teď se trochu zeptám na ten váš byt. Vy jste to rekonstruovali víceméně svépomocí, jestli tomu tak dobře rozumím.

Co bylo největší oříšek?

R: Největší oříšek bylo tento podzim dostat sem to jedno obrovské okno. To byl byt, kam jsi přišel a protože tady ještě před tím bydlel chvíli jeden kamarád se psem, takový pankáč, tak se ti tu moc nelíbilo..

Takže takové skladiště?

R: No spíš takový ten byt, kam přijdeš a ani si tam nechceš sednout. Tady se musel vyházet starý gauč, matračky a úplně všechno.. Nejtěžší to bylo asi vymyslet jako celek, aby to nějak fungovalo.

Na co jste tady nejvíc pyšní nebo co si myslíte, že se vám tady fakt povedlo?

R: Ten stůl a to dítě. ale pýcha? Ta knihovna je třeba praktická a tady ta pracovna, kterou jsem udělal Lucii, protože si ji hrozně přála, tak to je taky praktické.

L: Já jsem pyšná na to, že jsme sem implementovali nějaké věci. Zaprvé, nějaké co tady byly např. tady ten konferenční stolek, ze kterého jsme udělali TV stolek. Pak jsem si sem třeba přivezla tyhle hodiny, které dostali moji rodiče jako svatební dar. To jim daroval nějaký rodinný známý, který je vyrobil. Já jsem se na ty hodiny dívala od svého dětství skoro každý den, tak se mi líbí, že se na ně můžu dívat dál a že sem tak hezky padnou.

R: Oni mají dokonce v sobě i autentickou baterku.

Jako původní?

R: Proto nejdou.

L: Ne, právě že až do teď fungovaly, ale teď by, poprvé po 30, letech potřebovaly opravit. Možná se jim tu nelíbí.

Co tady nemáte rádi, jestli tady něco takového je?

L: Já tady nemám ráda asi studenou podlahu v předsíni. Ráda chodim doma bosa a tady nemůžu.

R: Mně vadí akorát teď, jak máme pracovnu  se šatnou, tak to dřív sloužilo jako kuchyň, takže tam jsou dvě takové díry skrz zeď a ty mi vadí, protože to je fakt zima odtamtud. To člověk topí nonstop. Stará okna nám vadila, protože to jsi seděl na gauči a takhle za tebou vlála záclona. Tam byla třeba centimetr normálně díra mezi okny.

L: Jinak když mi něco vadí, tak Richard to napraví.

Co naposledy jste si sem pořídili?

L: Ty okna?

R: Včera jsem přidělal támhle tu zářivku pod linkou. Rok svítila ze spodu, tak jsem ji dal nahoru. Pak umění, to asi dělá největší radost . Tu kresbu od Bolfa .

L: My jsme měli teď hrozně dlouhou pauzu v nějakém zařizování bytu, takže si vůbec nepamatuju co bylo poslední.  Kupovali jsme spíš dětský věci a teď se teda věnovali tomu showroomu.

Když něco sháníte, tak kam si pro to jdete nebo jak to řešíte tady ty situace?

R: Pokud to jde vyrobit, tak to vyrobím. Pokud ne, tak to Lucka někde sežene.

L: Když to nejde vyrobit, tak třeba tuhle židli máme proto, že jsme viděli někde inzerát, že se to nabízí. Kamarád vyhlásil, že prodává židle, takže to nebylo tak, že bychom si řekli potřebujeme židli, ale že na nás někde vykoukne nějaký zajímavý kousek a proto si to koupíme.

Co máte doma nejradši? Kdyby vám někdo řekl, že si musíte vzít jednu věc a jít, tak co to bude pro každého z vás?

R: Jestli můžu, tak za mě gauč.

L: Tak já bych si vzala asi ten stůl od Richarda.

Nějaké koníčky mimo vaši práci jsou nebo vám to bere tolik energie a času, že už nezbývá na nic jiného?

L: Já jsem tak ráda, že můžu aspoň trochu skloubit práci s těmi dětmi, že prostě koníčky šly teď úplně stranou. Ale pro mě je moje práce koníček. Naštěstí. Kdyby nebyla, tak to vydělávání peněz nechám klidně na Richardovi, ale takhle jsem šťastná, když můžu jít “makat” a o děti se chvíli stará někdo jiný.

R: Byli jsme minulý víkend plavat po roce. Byli jsme v lázních před měsícem. Koníčky se dost osekaly.

L: Já bych řekla, že pro tebe je Vobouch víc koníček než zdroj peněz.

R: To je pravda.

Řekněte mi tři oblíbená místa tady v širším okolí. Co byste třeba doporučili, kdybyste pronajímali někomu ten byt a řekli hele tak tady se půjdeš najíst, tady kultura a tady nějaký obchod nebo zajímavé místo?

L: Určitě směrem dolů, ne směrem nahoru. Takže když se jdeme projít, tak já se ráda chodím projít dolů k Vltavě, protože prostě mám obecně ráda místa u řeky, proto i vlastně ten showroom, místo, kde pracuji,  je u řeky. Já se tam cítím nějak lépe. A nevím proč. Možná proto, že se řeky vlévají do moře. Takže vlastně u moře by mi asi bylo ještě líp. 🙂 Jestli kavárna, tak jedině tady v Braníku Cafe Periferie. To je podle mě hrozně úžasné místo. Má to tam hrozně skvělou atmosféru, je tam krb. Připadáte si jako u někoho v obýváku. A chodili jsme tam vlastně  s Richardem randit, když jsme ještě nevěděli, že spolu budem za chvíli bydlet poblíž. Tak to je za mě úplně top a asi jediná taková příjemná kavárna tady v okolí. Celá ta Branická ulice je příjemný místo, dýchá z toho duch maloměsta Je tam staré Branické divadlo, taneční konzervatoř tak tam je to pěkné. Nahoru je sídliště. To už nic moc.

R: Já ještě mám rád tady ten cafe bar. Od té doby, co je nekuřácký zákon. Tam se nedalo chodit, když se kouřilo, protože to je taková ta pětka, Je tam pan Řezníček a tam si rád zajdu na pivo. Jinak tady toho moc není v okolí. To je daň za to bydlení v baráku se zahradou. My jsme si říkali, je to trochu dál od toho centra, ale v létě si tady griluješ na zahradě, běhají ti tu děti.

L: Za tím panelákem začíná les, tak tam když se jdeme projít s dětmi, tak tam je to taky fajn.

R: To jsem chtěl taky říct. To mám rád. S prckem, když ho chodím uspávat, tak člověk , přejde ulici a je v lese. Jediné, co je takové trochu nepříjemné, že když si chceš sednout třeba na terasu na gauč, tak na tebe kouká celá zastávka. Když dělám něco v autě, tak na mě zase kouká celá zastávka. Když jdeš vynést koš, tak na tebe kouká celý barák.

L: V létě třeba tady ten dub to hezky zakrývá a vůbec ty stromy, takže v létě je to lepší.

R: V zimě mám trochu pocit, že jsme tady jak v akvárku protože jak je naproti ten panelák, jak mají okýnka a my tady večer, když rozsvítíme a máme třeba roztažené záclony, tak je sem vidět.

Chcete na něco upozornit? Třeba něco připravujete nebo něco?

L: Tak asi bych zmínila ten náš krám.. Jinak si myslím, že jsme teď hrozně rádi, že právě nic neplánujeme konečně. Asi 2 týdny. Věřím, že příští týden už může být zase všechno jinak. Nedivila bych se.

R: To jo no.

Je takový útlum teď? Tak aby nepřišly nějaké deprese najednou z toho nic nedělání?

R: Na ně není čas. To není nic nedělání. Když už jsme dodělali tohle, tak mi konečně začíná zbývat trochu času, protože já se aktivně věnuju té sochařině, takže teď se konečně můžu trochu věnovat svým věcem.

Já jsem koukal, že jste měli docela úspěch a oslovila vás Mint galery a že vzaly nějaké vázy?

R: No jasně loni. Teď budou po Designbloku brát právě znovu. Tím, že my si všechno děláme sami, tak ta výroba byla strašně náročná, takže i ta věc je teď dražší řádově.

Takže máte úspěchy i v Londýně?

R: No. Mě hrozně těší, že oni nás vlastně oslovili. V květnu jsme tam byli a teď tam pojedeme asi zase. Před Vánoci psal Uli Gamper, že chce udělat nějakou ještě předvánoční výstavu, že by si tam chtěl vzít ty naše vázy a pak výstava v Saatchi Gallery.

Interview: Jakub Vávra

Fotografie: Daniel Čáha

Text a korektura: Veronika hanáčková