archiv

Libor Lípa

Libor je malíř, hudebník, fotograf, designer interiérů a hlavně organizátor Mikulovského sympozia. Pod jeho vedením se v Mikulově podařilo vybudovat rozsáhlou regionální sbírku výtvarného umění. Na návštěvu jsme za ním ale nemuseli až do Mikulova, kde strávil velkou část života, navštívili jsme ho v jeho bytě a ateliéru na Národní třídě. Celý byt si do posledního detailu zařizoval sám a je na to patřičně hrdý.01lisydsc_5331 02lisydsc_5332 03lisydsc_5334 04lisydsc_5335 05lisydsc_5339 06lisydsc_5340 07lisydsc_5342 08lisydsc_5344 09lisydsc_5345 10lisydsc_5355 11lisydsc_5357 12lisydsc_5362 13lisydsc_5367 14lisydsc_5368 15lisydsc_5375 16lisydsc_5376 17lisydsc_5378 18lisydsc_5385 19lisydsc_5389

IMG_5650IMG_5656 IMG_5659IMG_5660Tvoje jméno je často spojováno s Mikulovem. Proč tomu tak je?

To je logické asi ze dvou věcí. Jednak jsem tam žil do čtyřiceti let a spousta lidí, hlavně kolem umění, jezdí z Prahy do Mikulova, co já pamatuju už od dětství. Dělá tam spousta chartistů a umělců. Mikulov bylo místo, kam se jezdívalo hodně. Štafetu jsem pak posunul tím, že jsem tam založil sympozium umění na zámku, které se stalo trochu známým. Díky tomu se tam třeba udělaly designové akce jako Křehký Mikulov apod. Díky sympoziu se tam například teď bude konat první ročník filmového festivalu, který si vzal na starost Hřebejk. A to všechno, protože se jezdilo na sympozium. Lidem se tam líbilo kvůli kamarádům a to město taky nevypadá špatně, že? Všechno to tam k sobě nějak jde. Víno a ten kraj k tomu umění vybízí. Na sympozium, které jsem se svými přáteli dal dohromady, se nabalily další aktivity. A tak se mi pořád Mikulov přilepuje ke jménu. A přitom už deset let jsem tady. Ale běhám mezi Prahou a Mikulovem. Teď jsem víc v Praze, v Mikulově jsem byl zase víc předtím. Mikulov se trošku proslavil kolem umění.

To bude takový město kultury za chvilku …

Nabaluje se to, jak říkám, na různý aktivity. Vznikají tam různé galerie. Dan Piršč se tam přistěhoval, založil rodinu a teď tam buduje centrum designu, kde budou ateliéry a výstavy. Přistěhoval se tam Koller, takže zase lidi kolem muziky. Jsou tam samé osobnosti. Železný tam bydlí, Grebeníček. Já jsem si říkal, že se budu z toho Mikulova muset odstěhovat, abych tam udělal místo pro další.

Děláš malbu, zabýváš se fotografií a různými objekty. Čemu se teď nejvíc věnuješ?

Nejvíc se vždycky věnuju malbě. Dalo by se říct klasické malbě. A občas si tak zabrousím, že něco fotím, nějaký objektík. A abych si odpočinul od toho volného umění, dělám užité umění. Takže dělám interiéry. Ale asi patnáct let to dělám spíš už jen pro jednoho člověka, který má nemovitosti. Radím mu s designem.

Takže jsi stylista?

Já to slovo design moc nepoužívám, ale spíš super vize. Hele toto by bylo dobrý takhle, tady by to bylo dobrý takhle, toto koupit, to nekoupit, tohle by bylo lepší bílé než žluté. Mně vyhovuje, že si můžu odskočit si oddychnout a jakmile mě něco napadne, tak si jdu zase k tomu svýmu volnýmu umění. Nejsem úplně typ, který by chodil do ateliéru každý den jako do práce. Jsem rád, že mě baví design nebo spíš teda užité umění. Takže můžu v tom mozku skákat z jedný strany na druhou.

Jak jsme se bavili o těch obrazech, jak si na to přišel? Proč tam byla potřeba měnit obraz?

To navazuje trošku na ty stříbrné věci, jak jsi viděl v ložnici. Já jsem postupně dělal spoustu takových cyklů v životě. Tak jsem to pak zužoval a zužoval, až jsem se poslední tři, čtyři, pět let začal zabývat tady těma stříbrnýma věcma, abych to všechno co nejvíc minimalizoval. Přes abstraktní polohu, abstraktní figurální věci a velký komplikovaný obrazy, člověk tak nějak dospívá, jsem došel k tý práci a hlavně v názoru na věci. Možná ty stříbrný věci jsou snad nejminimalističtější obrazy, které existují, na kterých takřka nic není. Chtěl jsem dojít k  bodu nula, který existuje i ve filozofii. Je to prázdno, v kterým je vlastně obsaženo strašně moc. Ale jak to přenést na něco, co je plošné? Vždycky umělec nějaký způsobem převádí myšlenku, filozofii, ten vnitřní proces nějak na plochu. Tak jsem se snažil dostat tam ten bod nula, kdy vlastně je tam koncentrován celý svět. Proto jsem použil ty stříbrné věci, na kterých se náš svět odráží. Ale existují mezery. To by se dalo fyzicky a chemicky ukázat. Když zvětšíme všechny molekuly, tak je tam pořád nějaká mezera. A co tam vlastně je? Tam nemůže být nic. Možná tam je podstata toho, proč všechno existuje. Takže z takové myšlenkové filozofie jsem došel k těm stříbrným obrazům a k tomu, že bych to mohl ještě víc ilustrativněji ukázat. To nic dokáže strašně umocnit, co se kolem nás děje. A tak jsem vybral starý obrázky, který ukazují krajinky, obyčejné věci a zátiší. Popisují náš běžný život a zachycují ho nastálo. Není to fotografie, je to malba, takže tam je něco, co člověk do toho sám dává. Část toho zakryju, možná i toho podstatnýho. Zkusil jsem to a zjistil jsem, že to velmi dobře funguje. Vlastně je pravda, že to nic je podstatné a potřebné. Když už jsem zakryl půl nebo čtvrt obrazu, tak to věci umocnilo.

Člověk je vlastně nucen domýšlet situaci, musí nad tím přemýšlet …

V tom je spoustu aspektů, které člověka asi dráždí. Jednak co tam asi je, jak to, že si to dovolil, ještě do díla někoho jinýho. My si přece pořád vstupujeme do životů. Taky jsem měl samozřejmě takovou etickou otázku, jestli můžu a nemůžu. Dělám si legraci, že cyklus skončí u Mona Lisy.

Četl jsem, že se stály fronty na to, když se ukradla Mona Lisa. Na to prázdné místo.

Jak to vypadá, když tam není a ten pocit? My možná ani nevíme, že to prázdno mezi těma atomama je. Že je možná to, co drží ten život pohromadě. Protože nevíme, co je ten motor, kde je vlastně schovanej. Tam nemůže být nic. A jestli tam je nic, tak z ničeho jsme vzešli a do ničeho se vrátíme. To jsou věčné otázky. A teď to zkus převést na plátno. Je fakt, že to třeba 80 % lidem vůbec nic neřekne a někdo řekne: „Tak ty vole asi jo, člověče!“

Je to super i pro laika. Moderní se tu střetává se starým. Přitom je to jednoduchý, ale silný.

Když byla výstava, tak to bylo poprvé v životě, co byla diskuze na vernisáži tak dlouhá. Furt se o tom někdo bavil a furt to rozebíral. Dává to tisíc otázek nebo deset aspoň. Na jiných výstavách – jo pěkný, zajímavý, dobrý. Konec, víno a vyřízeno. A tohle bylo celý večer.

Kdo byl nebo je tvým největším inspiračním zdrojem?

Určitě v nějakým raným životě byli inspirace velcí mistři. Ti klasičtí určitě. Asi nejvíc Matisse a pak Rothko, ale jinak se snažím co nejvíc dojít k něčemu svýmu. Nikdy jsem si doma nelepil obrázky zpěváků, ani když jsem dělal deset let hudbu. K nikomu jsem příliš neinklinoval. Vždycky tam byla vlastní cesta.

Co to bylo za projekt?

Když jsme začali dělat muziku, bylo nám osmnáct dvacet. Tady v Česku byla nová vlna. Bylo to hudební sdružení. Pojmenovali jsme ho U nás se svítí, ale na tom malým okresku se to jméno nezdálo, protože si snad mysleli, že se u nás svítí víc než jinde. Jakože jsme veselejší. Nesměli jsme ho používat, tak jsme se jmenovali jenom Sdružení. Vždycky jsme ale v programu napsali U nás se svítí. To nám povolili. Desku nebo dvě jsme vydali.

Máš tu desku?

Mám. I klipy se natočily. V nějakým 98. to pak začalo být jako pop. Jak jsme začali mít pocit, že je to oficiální, tak jsme se na to vykašlali. Každý by se toho naopak chytil a rozjel by to. My jsme řekli ne. Já jsem se potom rozešel se ženou, tak jsem šel do Prahy a kapela se rozešla. Já jsem hlavně zpíval a skládal. Místo mě se tam postupně dostal Olda z Modrýho efektu, tak pak hráli dlouhá léta s ním. Kapela se ale pak roztříštila asi na tři další.

A nebude comeback?

A tak pořád si říkáme, a co kdyby? Je dobrý, když se lidi scházej a je parta. Skládání nás bavilo, to koncertování až tak ne.

Co máš doma nejradši?

Mám rád tenhle stolek. Když dojde tak do pěti lidí, sedáváme tady. Strašně dává lidi dohromady. Jak si sedneme k většímu, sedíme tak nějak oddáleně. Tak vždycky nahrnu lidi co nejvíc sem. Tady pak bývají do rána úžasný diskuze. Ty minimální prostory dávají lidi dohromady a funguje to.

A co doma nemáš rád? Co tady je a ne a ne se toho zbavit?

Tady nic. Všechno mě tu tak nějak těší a baví. Nic mě tady neštve. Spíš bych řekl, že mě štve to, co je za oknem. Když si uvědomím, že bydlím na Národní třídě, a ta Národní třída je v tak strašným stavu! Já chápu, že asi čekají, až se tady dostaví hotel a tady se za rohem dostaví další obrovský barák. Pak se to tady bude všechno asi opravovat. Ale ta ulice je jedna z nejšpinavějších. Je rušná, ale město nebo ty co to mají na starost to neuklízí. Tak se tady chodí v odpadkách. Takže se pak my, Pražané, válíme v tom, co se tady nakupí. I lidi, co dojdou v sobotu, v neděli z malých vesnic nebo z jiných velkých měst a ze zahraničí. Ten bordel je na Národní třídě drsnej a do rána to tady řve a rozbíjí se sklenice. Mně to vadí, ne že bych byl starý, ale prostě z principu, že na to každej kašle. Ten řev je v noci dost slyšet. Je to Rio de Janeiro tři dny v týdnu. To si už nikdo nedovolí ani v New Yorku. Nikdo nejde a neřekne, tady nemůžete řvát a všechno rozbíjet. Tady to vypadá jak na Silvestra každý pátek.

Co se týče vybavení bytu, kde vybíráš a podle čeho? Jdeš cíleně?

Když něco potřebuju, tak to sháním nebo se dívám. Ale ne, že bych začal chodit po obchodech a sháněl to. Až na to narazím a uvidím podle ceny. Drahý věci je podle mě hloupost kupovat. Ono se to nakonec někde najde, třeba v bazaru. Věci dávám citem k sobě, vůbec ne jestli se k sobě hodí. Oni se nakonec nějak propojí. Nejsem úplně zastáncem mít věci od A do Z vymyšlené a vydesignované. Je to pak strašně vidět a znecitliví to ten prostor podle mě. Nejlepší prostor měla babička, která tam vždycky něco donesla. Věci měla dlouho a byly pak ošahaný, zabydlený a myslím, že mnohokrát lépe, než 90 % designerů, kteří vám vydesignují byt.

Preferuješ obchod nebo antik?

Pro mě je to průřez. Mám v bytě věci jako židli za třicet tisíc, ale také Ikeu za pět stovek. Mně je to úplně jedno. Některý drahý věci získávám u těch, co jim dělám design. Tyhle lidi věci často mění, takže si to můžu za nějakou malou cenu odebrat, protože oni by to jinak vyhodili. Někdy, když je člověk pozorný, tak i v levných věcech najde velmi hezký věci. Ne, že by tomu dal někdo blbou cenu, protože neví, že je kvalitní, ale prostě vypadaj taky dobře. Takže i v Ikee se někdy něco najde.

Co naposledy sem bylo pořízený?

Jsem tady asi dva a půl roku, takže během těch dvou let každý měsíc něco malinko přibylo. Ale úplně naposledy asi ty židle, který byly jinak na vyhození.

Máš nějaké koníčky? Kromě práce, která bude určitě velkým koníčkem.

Hodně to byla hudba. Dřív bych řekl, že i víc než to výtvarné umění. Pak se to nějak srovnalo. A posledních deset, patnáct let je umění to hlavní. Takže se poslouchání hudby pak stalo spíš koníčkem. Čím dál víc mě baví klasický věci – hudba a potom knihy, zejména filozofický knihy. To mi dělá poslední dobou největší radost. Číst si a nevědět půlku knihy, co čtu. To mě strašně baví.

Sbíráš něco?

Nesbírám vůbec nic. Jediný, co sbírám tak dvacet let pro město, je umění. Mikulov má jednu z největších sbírek současnýho umění. Já tomu věnuju třetinu roku, sympoziu a té sbírce. To dělám z lásky k vlasti a místu.

Čím jsi chtěl být jako malý?

Malířem, co si tak pamatuju. Ale vypadlo to spíš, že je to takový nedostižný bod. Nevěděl jsem, jestli na to mám nebo nemám. V šestý nebo v sedmý třídě si mě pak všimla paní profesorka z gymnázia, která mě pak začala připravovat na střední uměleckou průmyslovou školu. Ale říkal jsem si, že by mě třeba bavilo i truhlářství.

Tři neoblíbenější místa v okolí?

Já jsem měl město vždycky obecně rád, což je asi klišé, protože každej řekne, že má Prahu rád. Ale mě na něm nejvíc zajímají ty míň oficiální věci. Mám tady rád parky, který ani nevím přesně, jak se jmenují. Líbí se mi projít z Holečkové přes zahradu Kinských. Doporučuju tu cestu až na hrad. Ta je nádherná. Já spíš miluju ty zákoutí, takový ty obyčejný. Zajít si sednout k Jelínkovi. Bylo to hezký dřív i U Tygra. To jsem miloval, ale tam už nechodí literáti a umělci. Spíš tam chodí herci a sportovci. Ale přeci jenom to má pořád nějaký kouzlo. Mám pocit, že to kouzlo některý místa neztrácí. A pak je samozřejmě výborné, že konečně vznikly dobré galerie jako třeba DOX. Nebo doufám, že bude zase krásná galerie Mánes. Nemyslím, co tam vystavují, to se mi někdy nemusí líbit. Takže když někomu mám říct, běž se někam podívat, tak řeknu do galerie. V Rudolfinu dělají úžasný výstavy. Tam jsou jedny z nejkvalitnějších. A pak se podívat na panorama na Petřín a zajít do neobyčejných pivnic. Nejlíp to asi vystihl Kafka, že Praha je nejlepší místo na světe, protože za každým rohem, můžete najít jiný svět.

Interview: Jakub Vávra

Text a korektura: Barbora Votavová

Fotografie: Saša Dobrovodský