archiv

Josefína a Petr Bakošovi

Petr s Josefínou jsou tak trochu průkopníci, přišli totiž mezi prvními v České republice s originálním nápadem založit designový obchod. Jmenuje se Harddecore a sídlí na Senovážném náměstí na Praze 1. Tato galerie současného užitého umění je plná designových výrobků, autorské módy, ale i porcelánu a skla. Sami do něj přispívají svými výrobky. Petr tvoří především světelné objekty a Josefína má svou vlastní modní značku Chi-Chi. Ve stejném domě, kde provozují Harddecore, mají i ateliér, a díky jeho ohromným rozměrům ho užívají ještě s dalšími přáteli. Bydlí na Praze 3 poblíž Riegrových sadů společně se svými třemi dětmi, Františkou, Antonií a Theou. obal_Bakosovi_002 obal_Bakosovi_003 obal_Bakosovi_004 obal_Bakosovi_005 obal_Bakosovi_006 obal_Bakosovi_007 obal_Bakosovi_008 obal_Bakosovi_010 obal_Bakosovi_011 obal_Bakosovi_012 obal_Bakosovi_013 obal_Bakosovi_014 obal_Bakosovi_015 obal_Bakosovi_016 obal_Bakosovi_017 obal_Bakosovi_018 obal_Bakosovi_019 obal_Bakosovi_020 obal_Bakosovi_021 obal_Bakosovi_022 obal_Bakosovi_023 obal_Bakosovi_024 obal_Bakosovi_025 obal_Bakosovi_026 obal_Bakosovi_027

 

Máte obchod Harddecore, čím se ještě zabýváte?

J: No, já se teď především zabývám módou. Snažím se už nějakej ten rok dělat svojí značku, kterou jsem založila asi ve stejnej moment jako galerii. Takže tedy spravuji galerii, to teď děláme s Petrem, a do toho dělám oblečení.

Ty funguješ v galerii jako designer?

P: Tak my jsme tam spíš takový děvky pro všechno, my tam na to nemáme zaměstnance. Je s tím strašný administrativy. Ale jako jo, ano. Samozřejmě prostě vybíráme, je to náš výběr, ty věci, co tam jsou, takže to je potřeba třídit, vybírat, dávat to nějak do kupy, aby ty věci seděly.

Podle čeho vybíráte?

P: To je právě těžký říct, já prostě nevím. To je taková speciální sorta věcí, který fungujou, a pak jsou věci, který tam prostě nepasujou.

Proč se obchod jmenuje Harddecore?

J:V době když jsme to vymýšleli, což je rok 2006, myslím. Tak v té době vlastně žádnej takovej obchůdek nebyl. Myslím si, že opravdu kromě Kubisty nebyl žádnej. Já jsem nějakým způsobem chtěla, aby ten obchod obsáhnul nejen módu, šperky, ale i takový ty doplňky jako porcelán a sklo. Tak jsem chtěla, aby se tam dostalo slovo decore, ale taky jsem nechtěla, aby to bylo takový klasický. Takovejch obchodů je tisíce. Laborovali jsme nad tím docela dlouho a pak přišel Petr s tady tím nápadem, že by tam mohla bejt přesmyčka hard core, na kterým jsme vyrostli. Ale nemělo to bejt zase až tak vtipný, jen nás to napadlo, že je to vlastně hezký, že je to taky s náma spojený i tou hudbou.

Kde vlastně vznikla ta myšlenka designového obchodu?

J: Myslím si, že vznikla u mě ve smyslu, že jsem studovala uměleckou školu a v tomhle světě jsem se pohybovala a tyhle věci se mi líbily a měla jsem pocit, že se to vůbec nedostane k lidem. Že vlastně vždycky na nějakejch klauzurách si to člověk prošel a řekl si, ježiš to je krásný, to chci všechno domů, ale kde vlastně si to pořídit? Tak potom se člověk domlouval osobně se svýma spolužákama, že tohle si koupim, a tak. Takže jsem měla pocit, že by bylo hrozně pěkný to lidem ukázat, vlastně i lidi, kteří ještě nemaj svoje jméno, který jsou třeba studenti zatím, který nikdo nezná. V té době ještě nebyl až tak rozjetej Designblok, na kterým to potom už ty lidi viděli.

Jaký byly začátky nebo jak to vlastně probíhalo?

J: My jsme asi dva roky hledali prostor. Já jsem teda hrozně chtěla, aby ten prostor měl výlohy. Protože my jsme ještě ze začátku měli takový umělecký workshopy a chtěla jsem, aby třeba lidi z ulice přišli a zapojili se do nějaký tvorby, což teda fungovalo. Takže já jsem hledala prostor, až jsem narazila na to Senovážný náměstí, kde byly nějaký lahůdky, bylo to dost šílený, fakt hrozný. A vlastně přesně tak to bylo, my jsme tam čtyři měsíce ručně kutali. Peníze na nějaký řemeslníky jsme neměli. Takže nakonec jsme tam všechno přetřeli, protože jsme nesměli zasáhnout do dlaždic, který byly snad všude. No a otevřeli jsme to a začali těma workshopama, měli jsme asi deset designerů. Ale mám ten pocit, že od prvního dne, kdy jsme otevřeli, tak to šlapalo.

Takže jste tedy byli první?

J: Jedni z prvních, jestli úplně první to nevím. Vím, že v té době fungoval Parazit, to vím stoprocentně. To holky začínaly někde v Roxy asi rok, dva před náma. Pak ten Kubista, ale to bylo asi fakt vše. Takže ten začátek byl hodně hurá a hezkej.

Dá se uživit prodejem designu a kdo nejčastěji ho kupuje?

P: My si myslíme, že se to dá, a tak se snažíme, aby tomu tak bylo. Doposud si ta galerie vydělala sama na sebe, že se to může provozovat. Ale že by nás to uživilo to né. Já jsem vloni změnil práci, takže jsme si tam pronajali ateliér ve třetím patře nad galerií od města. Teďka se tam nastěhovala Josefína se svejma věcma, já jsem se tam nastěhoval se svejma věcma, pracujeme tam, věnujeme se galerii, a potom se věnujeme svejm věcem. No a plán je takovej, že ta galerie je něco, co nám zajistí tu základní obživu. Vloni jsme otevřeli e-shop. No a jak jsme v tomhle trochu tragický, jako v komunikaci a v marketingu a v těhle věcech, tak to jde prostě pomalu.

A dá se tedy specifikovat vaše klientela?

P: Ženský třicet až padesát let.

J: Ale neřekla bych. Je fakt, že přes rok převážně ženy. Myslím, že ze začátku to byly fakt spíš ženy pod třicet, chtěly třeba i levnější věci. No a teď k nám choděj i ženy kolem padesátky, které už mají své místo, peníze a řešej, že chtějí doma krásný skleničky. Ale myslím, že třeba prosinec převážej hlavně muži, fakt to tak je, že celej prosinec tam choděj převážně chlapi.

Jsi návrhářka, co máš raději? Kolekce nebo výrobu na zakázku?

J: Mě asi víc baví, protože nejsem moc komunikativní člověk, kolekce. Že si tak nad tím můžu sedět, přemýšlet a vymýšlet detaily a všechny tyhle ty záležitosti. U té zakázky, když si s tím člověkem sednu a mám pocit, že jsme na stejné vlně, tak mě to strašně baví. Ale dost často se mi stává, že je to takový náročnější, že ty zákaznice potom pořádně nevědí, co vlastně chtějí a furt se to mění a zužuje a rozšiřuje.

Je hodně velkej rozdíl ve finální podobě mezi zakázkou a kolekcí?

J: Tak jak kdy, ono se dost často stává, že si někdo vybere něco dole a nesedí mu to, tak se to jen upraví. Ale pak, když třeba přijdou svatební šaty, tak tam si docela vyhraju. Myslím si, že za mnou už choděj zákaznice, co nečekají, že to bude takový střídmý. To mě baví, s tím já si pak hraju a zkouším různé experimenty a čekám, zda to ta slečna skousne a když to skousne, tak jsem hrozně šťastná, protože to je fakt to tvoření, který se potom ukáže. Ale někdy se stane, že to neskousne, a to se pak vrátíme a předěláváme.

Co tě dovedlo ke dráze designéra?

P: Ono je to vlastně dost jednoduchý, protože já jsem tvořil vždycky. Tu produkční firmu, co jsem vybudoval s kolegou, tak tu jsme si udělali proto, abychom měli pořádně vybavenej ateliér. V jednu chvíli se zjistilo, že aby se ten ateliér uživil, tak v něm musej pracovat nějaký lidi. Najednou z toho ateliéru byla dílna, kam chodili lidi pracovat, a když jsme tam my vlezli, tak jsme byli seřvaný mistrem, že mu tam děláme bordel. Takže se to takhle přehouplo, že to člověk řídil a sháněl kšefty.

Jakou produkci jsi dělal?

P: To byla firma zaměřená na výrobu designových předmětů, na výstavy, dekorace. Takže jsme měli v závěru truhlárnu, zámečnickou dílnu, zpracování hliníkovejch profilů…

Takže taková spíš fabrika?

P: No docela jo. Pak jsem dělal jenom to, že jsem řešil samý průšvihy a chtělo se po mně, ať to nějak řídim. A proto mě to přestalo bavit, řek jsem si a dost a prostě jinak.

Váš nejoblíbenější materiál, se kterým pracujete?

P: Tak pro mě je to asi list papíru. Protože ten je geniální v tom, že se dá ohnout, a když se ohne, že se na něm udělá hrana. Ta hrana najednou nese ten předmět. Ta věc může bejt hrozně tenoučká, ale zároveň hrozně pevná.

J: Mám ráda technický materiály, ono už je to teď asi dva roky, ale hodně jsem si oblíbila třeba padákovinu, která umí takový věci, že se něco ušije a pak se to třeba nafoukne a člověk si s tím může hrát. Teď třeba naposledy jsem si přivezla z Anglie nádhernej materiál, kterej je naprosto funkční. Baví mě tyhle věci, z funkčního materiálu vytvořit třeba něco do města, střihu saka nebo třeba kabátu.

Máš tedy radši něco méně osahaného, než třeba samet?

J: Přesně.

Co máte na své práci nejradši?

J: Já mám nejraději ten moment, když si řeknu, že se teď budu soustředit na vymýšlení něčeho, pak si vezmu ten čistej papír a začínám. Fakt mě tohle baví nejvíc.

P: Si mi to vyfoukla…

J: Pak ten moment to dávat do kupy, to už je takový náročný a to už jsem z toho taková vyčerpaná.

P: Ono je to vlastně hrozně zábavný, když člověk přijde k tomu novýmu projektu, třeba k hromadě trubek a řekne si, tak a třeba tahle trubka se tady takhle ohne. Tak to je vlastně super, že si to člověk musí takhle představit, jak to bude, a udělat ten první tah. A pak je dlouhá doba zmatků a posunů a katarzí a pak je příjemný na závěr, když se všechny ty součástky sjedou a všechno to klapne. Ideální je, když to po té práci dopadne tak, jak to má člověk několik měsíců v hlavě, a najednou to existuje. Tak to je super.

Kde čerpáte inspiraci?

J: To je těžká otázka…já bych řekla, že je to všude. Nejsem rozhodně ten typ člověka, co sjíždí denně internet a kouká se, co kdo kde udělal, a tak. Vlastně téměř vůbec, mám pocit, že to tak přichází…nejvíc mě věci napadaj, když jdu po ulici, když se někam přemísťuju a vím, že v ten moment si musím myslet na svý věci, řešit zakázky, práci. Já to mám vlastně i nejraději, že kvůli tomu chodím z domova dolů pěšky. Často se mi stává, že třeba v dálce vidím někoho, něčí siluetu, a tak mě napadne, že takhle by mohl vypadat kabát, a pak třeba k tomu člověku dojdu a zjistim, že má na sobě úplně něco jiného. Ale v hlavě mi už zůstane ten tvar.

P: Jednoznačně v přírodě, je to nejobsáhlejší a nejnevyčerpatelnější studnice řešení nápadů. A když si to člověk trochu vezme po svým, tak vymyslí geniální věc.

Tak třeba konkrétně u tebe jsem se díval na věci, co navrhuješ, a zaujaly mě tam ty cestovní skleničky. Jak jsi přišel třeba na tohle?

P: No já nevím..

J: Tak to já zase vím. Protože my dost cestujeme a kempujeme a máme rádi víno, takže si večer dáme vždy sklenku vína. No a nechtěli už jsme pít z flašky…

P: Né vždy s sebou máš hrnky a častokrát se nám stalo, že jsme si přesně takhle odstřihli hrdlo od lahve a pili jsme to z toho. Blbý je, že to člověk musí furt držet a nemůže si to postavit, no a tak jsem vymyslel tu vychytávku, aby se to položit dalo.

Co máte doma nejradši? Kdyby vám někdo řekl, že se ten dům bude bourat a že není čas brát vše a měli byste čas jen na jednu věc.

J: Tak já bych si asi vzala všechny svoje děti.

P: Vzal bych si rádio a televizi…né tak my ty svoje oblíbený věci máme v práci, v ateliéru.

Takže tady nemáte nějakou srdeční záležitost kterou by jste tady nechtěli nechat?

J: Tak já tady mám sochy dědy, ty mám hodně ráda, ty bych tady nechtěla nechat. Hodně mám ráda toho Šalamouna, co máme nad postelí, kterýho jsem dostala v dětství. To je taková moje srdeční věc. Šalamouna mám osobně dost ráda, veškerý jeho kresby, tohle je taková litografie. Takže děti, Šalamouna a šla bych.

P: Kytky, to by mi dost vadilo, kdyby zahučely.

A teď naopak, co tady doma nemáte rádi?

P: Kdyby ty místnosti byly tak dvojnásobně velký, tak by to bylo bezva. Kdyby měl člověk víc místa na život a nemusel se tady furt vytloukat s dětma.

J: Ten kráminec, já mám taky raději, když jsou ty plochy víc čistý, kde toho moc neleží. A to s těma třema dětma moc nejde zařídit, protože každej má prostě troje boty, patery kalhoty. Každej má koloběžku, lyže. Kdybysme měli ještě jednu místnost, kam by se všechny ty krámy schovaly, aby ten prostor mohl bejt takovej vyčištěnej a bez krámů, tak to bych já uvítala.

Kde vybíráte věci do bytu?

P: To jsou takový sedimenty v našem případě. Ono to je tak, že kovářovic kobyla chodí vždy bosa. Že prostě člověk pořád pracuje na nějakejch projektech a vůbec není čas řešit co domů. Je to vždy na posledním místě. Jako občas máme nějakej záchvat, jako třeba tenhle kuchyňskej stůl. Nechali jsme si vyrobit desku, ale už pod ní máme akorát kozy, který musej bejt čtyři, jinak by se rozpadly. A tak je to tady se vším.

J: Já mám hodně ráda blešáky. Dlouho jsme nebyli, ale rádi chodíme na Kolbenku, a to já si vždycky něco odvezu.

Co naposledy jste pořídili?

P: Asi židle v kuchyni.

Nějaký koníčky jsou?

P: Stratocaching a Kite.

J: Já koníčky moc nemám, strašně mi to chybí, ale není čas. Vlastně to tvoření toho oblečení mě strašně baví a ze začátku to byl koníček, kterej pak přerostl v práci. Takže to tak vnímám, že je to vlastně můj koníček, kterej mě začíná živit.

Sbíráte něco?

P: Já jsem dělal naposledy takovej pokus, že bych sbíral cukry z kaváren. Protože moc nesladím, tak si vezmu ty cukry, co tam jsou, a mám je tak různě po kapsách. Vlastně v nějakej okamžik se to dole v ateliéru začlo používat. Jsem si říkal, že bych tam s tím mohl polepit jednu zeď. No a dopadlo to tak, že tam ty cukry nosim a ostatní je používaj.

J:Já mám zálibu, a to už před dětma, a to jsou dětský knížky, to mám hodně ráda.

Čím jste chtěli bejt jako malí?

J: Já jsem hodně dlouho chtěla bejt po mámě varhanicí. Pak mi někdo vysvětli, že mám bejt radši po tátovi, tak jsem chtěla bejt malířkou. A pak jsem zjistila, že nechci bejt ani jedno. Že to je úplná blbost, i když jsem teda na výtvarnou školu šla a docela dlouho jsem pak chtěla bejt v divadle, když jsem byla na DAMU. To mě taky ve třeťáku úplně opustilo, zjistila jsem, že mě ten divadelní svět baví z venku, ale rozhodně ne zevnitř. Protože to je totální parta magorů, se kterejma se nedá fungovat. No a pak jsem si vlastně založila galerii a začalo mě bavit to oblečení. Přišlo to tak z čista jasna. Rozhodně to nebyl žádnej můj sen.

P: Já si to fakt úplně nepamatuju.

Tři nejoblíbenější místa z okolí?

J: Mám moc ráda trhy na náměstí Jiřího z Poděbrad. Pak je tady výborná kavárna Prádelna, pak Moment je strašně příjemný místo.

P: Mě tady bavěj místní vínotoče, to tady chodíme ke Karlovi. Pak dole u Senovážného je Sicily café, to je fakt výborný přes den na oběd. A určitě Akropolis.

 

Interview: Jakub Vávra

Text a korektura: Kateřina Halamová

Fotografie: Daniel Čáha