archiv

Jiří Votruba

Jiří Votruba je malíř, grafik a ilustrátor. Jeho práce je vidět na každém rohu, převážně v centru města Prahy. V devadesátých letech udělal menší kolekci obrázků Prahy, ta do dnešních let přetrvává skoro ve všech obchodech se suvenýry, můžeme je najít na pohlednicích, tričkách nebo třeba na hrnkách. Dalším jeho počinem je design pro jazz klub AghaRTA. Jeho rukopis je rozpoznatelný na první pohled, ilustroval mnohé dětské knížky, vytvořil spoustu plakátů, ale i obrazů. Od počátku kariéry se mu zalíbil Pop-art, který je z jeho prací cítit. OBAL_Jiri_Votruba_002 OBAL_Jiri_Votruba_003 OBAL_Jiri_Votruba_004 OBAL_Jiri_Votruba_005 OBAL_Jiri_Votruba_006 OBAL_Jiri_Votruba_007 OBAL_Jiri_Votruba_008 OBAL_Jiri_Votruba_009 OBAL_Jiri_Votruba_010 OBAL_Jiri_Votruba_011 OBAL_Jiri_Votruba_012 OBAL_Jiri_Votruba_013 OBAL_Jiri_Votruba_014 OBAL_Jiri_Votruba_015 OBAL_Jiri_Votruba_016 OBAL_Jiri_Votruba_017 OBAL_Jiri_Votruba_018 OBAL_Jiri_Votruba_019 OBAL_Jiri_Votruba_020 OBAL_Jiri_Votruba_021 OBAL_Jiri_Votruba_022 OBAL_Jiri_Votruba_023 OBAL_Jiri_Votruba_024 OBAL_Jiri_Votruba_025 OBAL_Jiri_Votruba_026

OBAL_Jiri_Votruba_027

Vy jste původně stavař. Co Vás vedlo k tomu, že jste tak trochu otočil a začal se věnovat umění?

To přišlo nějak samo. Asi to ve mně bylo. Měl jsem tátu, on byl takovej všeuměl, protože ono to taky jinak za komoušů nešlo, a když bylo třeba, maloval kopie obrazů. Doma jsme díky tomu měli spoustu olejových barev. První věc jsem ale namaloval, až když mi bylo dvacet. Byla to taková pohlednice – pobřeží, moře… Od tý doby jsem začal dělat svoje věci, tím se to zlomilo.

Živila Vás někdy stavařina?

Když jsem vylezl ze školy, dělal jsem asi dva roky statiku, což byla taková poměrně exaktní věc… (smích). Pak jsem dělal ve výzkumném ústavu. Tehdy jsem si myslel, že tam přinesu něco novýho, mojí představou byly unifikované spoje, různé díly a z nich poskládané byty – jako když se staví z LEGA. Jenže brzo jsem pochopil, že by to nemělo smysl, protože tak to bylo v komunismu téměř se vším, a radši jsem jezdil domů malovat. Zlomové bylo vlastně taky to, že jsem té práce nechal, to byla v té době celkem odvaha. Abych měl aspoň trošku jistotu, začal jsem dělat grafickou úpravu v jednom časopise pro děti a tam mi přišla nabídka od Albatrosu. To byla tenkrát děsná výhra. V Albatrosu pracovali supr lidi, navíc tam už i tehdy vznikaly krásný dětský knížky, protože ty mohly fungovat i bez doteku od politiky.

Jak jste se tam dostal? Oslovil Vás někdo přímo nebo jste se o to musel nějakým způsobem snažit, jít tomu vstříc?

Nabídl mi to jeden pán, co tam pracoval, asi to byl šéf. Já už jsem pro ně předtím nějaké ilustrace dělal, do časopisů, i nějakou knížku. On mi zavolal, už si to přesně nepamatuju, já byl celej šťastnej, ale nakonec jsem tam vlastně nebyl tak dlouho, protože tohle se stalo asi rok a půl před revolucí a necelý rok po ní jsem šel na volnou nohu.

Proč jste po revoluci z Albatrosu odešel? Už to nebylo zajímavé?

Najednou to bylo takový svazující. Abych mohl pracovat, museli to nejdřív schválit nějací byznysmeni. Horší než před revolucí to určitě nebylo, tehdy to byla spíš taková oáza v říši zla. Po revoluci najednou byla oáza všude a z Albatrosu se stal podnik v tom podnikatelském slova smyslu. Prostě podnik.

Vystavoval jste hodně po světě, máte rozhled. Je podle Vás něco typického pro české bydlení?

Osobně si myslím, že oproti třeba Francii je úroveň bydlení horší, víc kýčovitá. Speciálně bych vyzdvihl blbý osvětlení v bytech – třeba když jedete večer v tramvaji, skoro všude vidíte ten rozsvícený lustr na stropě. Úroveň celkově, podle mě, není moc vysoko.

Proč si myslíte, že to tak je?

Myslím, že je to historický dědictví, ta země se vlastně pořád kloní spíš na východ, což se zrovna teď projevuje například v politice.

Vaše tvorba je hodně ovlivněna pop-artem. Čím Vás oslovuje pop-art?

Já jsem tuhle metodu začal používat po revoluci, když se změnil „řád“. Ze socialismu se stal kapitalismus a s ním tady obrovskou silou vtrhla komerce, v tu chvíli pochopitelně přitažlivá a krásná, ale po tom prvním nadšení ji začal člověk vidět v tý její směšnosti a další věci, co už moc dobrý nejsou. Jenom takovou vsuvku – v 70. letech jsem měl americkýho kamaráda, vídám se s ním dodnes, a ten mi jednou napsal, že kapitalismus má neuvěřitelnou tvořivost, ale jeho kulturní úroveň nikdy nesahá příliš vysoko. A přesně to je právě ta podstata, kterou jsem tehdy začal chápat. Pro mě je pop-art reakcí na komerci. Jak v Americe na přelomu 50. a 60. let, tak začátkem 90. let u nás.

Je pro umění důležitý humor? Ve Vašich dílech je dost znát.

Může být a nemusí. To je úplně jedno. U mě je to daný asi dětstvím a prostředím, kde jsem vyrostl. Tak asi proto mám tenhle pohled.

Když se podíváte na dnešní malíře, je tady někdo vyloženě „pop-artový“? Nebo alespoň někdo, kdo by Vám v tomto směru seděl?

Stačí se podívat na mojí sbírku (smích). Třeba tady ten obraz v rohu, to je Franta Matoušek. Ten dělá takový džínový obrazy. Těch lidí je spousta.

A co ta nejmladší generace?

Třeba Evžen Šimera, je mu asi 30, ten je skvělej. Nebo Karel Štědrý, Písařík…

Čím jste chtěl být jako malý?

Doktorem (smích).

Co máte doma nejradši?

Asi tenhle prostor, protože je tak velkej.

A kdybyste měl označit jen jednu konkrétní věc? Kdyby Vám někdo řekl: „Budeme to tady bourat.“ a Vy byste měl pět minut na to, abyste si odnesl, co je Vám nejmilejší.

No já bych řek asi ten džínovej obraz od Franty Matouška. Je na něm Laura, moje žena, když jí bylo osmnáct. Vidíte ty poctivě vytahaný nitě?

A co doma rád naopak nemáte?

Domácí práce.

Tak to si rozumíme.

Pak jsem ještě neměl rád svůj starý pracovní stůl, který jsem konečně nedávno vyhodil. Byl to sice stůl po rodičích mojí ženy, takový vyšší, černý, asi z roku 1910. Pro práci, kterou dělám, úplně nepraktickej. No. Tak jsem ho vyměnil za stůl z IKEA.

Díval jsem se, že Vaše práce taky mimo jiné zahrnuje tvorbu určenou pro různé „gift shopy“. Jak jste se k ní dostal?

Já jsem se do toho zaplet po té revoluci. Naprosto upřímně, vždycky jsem miloval Prahu, její architekturu. Na přelomu těch dvou režimů jsem udělal pár pohledů, asi čtyři, takový „o Praze od srdce“. Měl jsem ambice dát je do Albatrosu, aby je dál distribuoval, jenže ono se s nimi nic moc nedělo. Pak přišel můj kámoš, mladší kluk, kterýho jsem dlouho znal, a tomu se to líbilo. Nechal je vytisknout a za čtrnáct dní ty pohledy visely v knihkupectví na Staromáku. A takhle to začlo. A on na tom postavil svoji firmu, která dodneška tenhle typ věcí produkuje. Tenkrát, když to „bouchlo“, tak najednou všichni stáli na zelený louce a každý mohl v podstatě dělat cokoliv. V tom byla ta doba neuvěřitelně optimistická, motivující, a hlavně idealistická.

Neplánujete nějakou další pražskou kolekci?

No. Já si myslím, že mám to štěstí, že dělám věci, který mě bavěj. Tohle téma už mně připadá uzavřený.

Máte nějaké koníčky mimo výtvarné umění?

Jezdím na kole. Nebo na lyžích.

A co třeba nějaké sbírky?

Sbírky?

Známky třeba.

Ty jsem sbíral v dávnověku (smích). Docela mě baví kupovat si obrazy. Ale bez spekulací do budoucna, ten obraz se mi musí líbit. Navíc hodně z těch autorů znám, takže je to pro mě o něco dostupnější, spoustu věcí vyměním…

Kde čerpáte inspiraci?

Real life (smích). Je ale fakt, že teď maluju míň.

Kam chodíte, když vybíráte vybavení do bytu?

Kdysi jsme bydleli na Plzeňské. Tramvaje, auta, blbý místo. Vždycky jsem toužil odtamtud zmizet. Postupem času jsme koupili tenhle byt, čímž jsem dostal šanci začít znovu a udělat věci jinak. Neměl jsem zase tolik peněz, takže třeba tady ty kovový svítidla jsem si nechal udělat sám. Nebo ty dřevěný stoly se sklem. Hodně jsem to kombinoval. Židle jsou z bazaru v Berouně, stůl je italskej, našel jsem ho ve výprodeji. Křeslo je po nějakých lidech ze Slanýho, kteří ho chtěli vyhodit. Skříň je po rodičích.

Prozradíte mi Vaše tři nejoblíbenější místa tady v okolí?

Hvězda, rybník ve Veleslavíně a vůbec ten veleslavínskej kostelíček…

Takže máte raději krajinu než hospody?

Jo takhle. S hospodama je to tady na Petřinách trochu problém, kupodivu. Byla tady jedna dobrá, ale zkrachovala. Teď jsou tu hlavně Rusové. Vzduch je tady díky přírodě dobrej, ale s kulturou už je to slabší. Vlastně jediná slušná hospoda tady je Na Větrníku.

Je ještě někdo kromě tatínka, kdo Vás ve Vašem výtvarnu inspiroval?

Alex Katz. Mám tady sérii jeho grafik. Potom Gerhard Richter, to je Němec… No ale na ty hlavní si stejně vždycky vzpomenu až pak, to je hrozně těžká otázka.

Tak tedy poslední otázka – jaká je nejlepší rada, kterou jste v životě dostal?

Všeho s mírou. Od otce.

Interview: Jakub Vávra

Text a korektura: Vanda Kratochvílová

Fotografie: Daniel Čáha