archiv

Jiří a Daniela Pelclovi

Když bude krize, tak tou knihovničkou zatopíme,“ říká o jednom z nejzajímavějších designových solitérů profesora Jiřího Pelcla jeho manželka Daniela. V úsměvném tónu probíhal celý rozhovor. Bývalý rektor a současný pedagog Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze nám v bytě na pražské Letné vyprávěl třeba i o spolupráci s Václavem Havlem. Od lékařky a profesorky 1. lékařské fakulty Daniely Pelclové se nám dostalo rady, jak si pomoci při podezření na otravu metylalkoholem. OBAL_Jiri_Pelcl_003 OBAL_Jiri_Pelcl_004 OBAL_Jiri_Pelcl_005 OBAL_Jiri_Pelcl_006 OBAL_Jiri_Pelcl_007 OBAL_Jiri_Pelcl_008 OBAL_Jiri_Pelcl_009 OBAL_Jiri_Pelcl_010 OBAL_Jiri_Pelcl_011 OBAL_Jiri_Pelcl_012 OBAL_Jiri_Pelcl_013 OBAL_Jiri_Pelcl_014 OBAL_Jiri_Pelcl_015 OBAL_Jiri_Pelcl_016 OBAL_Jiri_Pelcl_017 OBAL_Jiri_Pelcl_018 OBAL_Jiri_Pelcl_019 OBAL_Jiri_Pelcl_020 OBAL_Jiri_Pelcl_021 OBAL_Jiri_Pelcl_022 OBAL_Jiri_Pelcl_023 OBAL_Jiri_Pelcl_024 OBAL_Jiri_Pelcl_026 OBAL_Jiri_Pelcl_027 OBAL_Jiri_Pelcl_028 OBAL_Jiri_Pelcl_029 OBAL_Jiri_Pelcl_030 OBAL_Jiri_Pelcl_031 OBAL_Jiri_Pelcl_032 OBAL_Jiri_Pelcl_033 OBAL_Jiri_Pelcl_034 OBAL_Jiri_Pelcl_035 OBAL_Jiri_Pelcl_036 OBAL_Jiri_Pelcl_037

 

Vytvořil jste spoustu interiérů, nepřeberně designových předmětů. Máte nějaký cíl, kterého si přejete dosáhnout?

Jiří: Samozřejmě, člověk má v hlavě stále něco. Asi barák, celý a se vším, úplně se vším, i s nábytkem a porcelánem, sklem a příbory. Jako třeba Josef Hoffmann vytvořil Palác Stoclet v Bruselu.

Máte rozmanitou práci, co je pro vás největší srdcovka?

Jiří: Asi ten design. Soukromé interiéry mě taky baví, jenže ty hodně záleží na klientovi. Když je to někdo, s kým je radost se bavit, tak je pro něho i radost dělat. A opačně.

S jakým materiálem pracujete nejradši?

Jiří: Hele, to je pro mě úplně jedno. Materiál je jenom materiál. Člověk má spíš v hlavě věci, které chce udělat, a z toho ten matriál vyplyne. Samozřejmě že třeba tolik netíhnu k plastům, z pochopitelných důvodů. Člověk je z nich zadělaný, potom je to drahý,protože jsou pro výrobu nutné ocelové formy a všechno je to zacílený na masovku. Plastový předmět, pokud se nevyrábí v tisících kusech, je drahý na výrobu.

Jaké dílo z vaší tvorby považujete za zásadní?

Jiří: Těžiště je v designu. Pro mě je důležité, aby to používali lidi. Samozřejmě že člověk dělá výstavy, dělám i jednotlivý věci, originály, říká se jim ‘one of‘, ale to je tvorba autorská, kdy člověk tvoří bez ohledu na ostatní. Ale když se dělá skutečný design produktu, který má někomu pomoct, a on by měl někomu pomoct, usnadnit život, aby byl lepší, že jo, tak pak to musí být udělaný tak, aby to lidi pochopili, kupovali a používali. Takový je například soubor sériově vyráběných skleniček Vicenza. Prodávají se po celým světě. Je radost, když vás někdo ocení, třeba když vám napíše paní z Buenos Aires, že tyhle skleničky používá a že se jí líbí. Stálo jí za to někde vyhrabat moje webovky. Tohle považuju za mnohem důležitější, než když člověk vytvoří jeden sebeoriginálnější kousek.

Měl jste v životě vzor nebo někoho zásadního, kdo vás inspiroval?

Daniela: Le Corbusiera?

Jiří: Ne, toho vůbec. Sice mě hodně ovlivnil v nazírání na funkčnost a estetiku věci, ale ve smyslu řekl bych až negativním. Smysl jeho tezí o domě na pilotech, o horizontálních oknech a bydlení v prvním patře prostě vyprchal už dávno, je to na hovno. Člověk když má dům, tak potřebuje vyjít ven v pyžamu do trávy a ne z nějakých pilotů lézt po schodech dolů.

Spíš jsem měl blíž k seveřanům, jako jsou třeba Aalto nebo Jacobsen, a na druhé straně i k Italům, ti jsou úplně jiní. Myslím, že na severu je to hodně o rozumu, materiálu a o smyslu pro civilnost, pro obyčejný život. V Itálii, to je prostě vášeň, forma a emoce. Je to daný tím, že když si v Itálii nenasekáte dřevo na zimu, tak se nic nestane. Kdežto ve Švédsku nebo ve Finsku zmrznete.

Co si vlastně myslíte o českém bydlení?

Daniela: Řekni jim o domech, který tě štvou.

Jiří: Ale ne, já jsem docela tolerantní, ať si každej bydlí, v čem chce. Každý by se měl obklopit věcma, o kterých si myslí, že mu vyhovují, a nedělal bych z toho téma. Lidi, kteří mají sklony k exhibicionismu a staví svoje byty a domy pro návštěvy, tak je to jejich problém. Tady bylo na bydlení nazíráno jinak než v Evropě. Když zaběhnu do bolševické éry, byt byl útočištěm a soukromím, kam politika nezasahovala. S tím je spojeno i chalupářství, kterým se člověk realizoval. A opravdu ho to bavilo. Nic nebylo k dostání, tak se snažil ty věci vyrobit, starý věci čistit, renovovat. Přístup k životnímu prostředí člověka byl mnohem aktivnější než ve společnosti, kde nabídka fungovala.

Je české bydlení něčím specifické?

Vybavením bytů ne, to je v Evropě skoro stejné. Nabídka spotřebních předmětů je podobná. Ale jinak si myslím, že český přístup je trošku moc majetnický. Spoustu mladých lidí si bere hypotéky na 30 let a vlastně ani neví, kde skončí. Můžou skončit na druhým konci světa, pak ten byt prodávají i s  hypotékou. Ne že by to nešlo, ale jsme moc fixovaní na místo. V cizině mnohem víc lidí bydlí v nájemních bytech, zvlášť mladí, i když hypotéky jsou tam dostupný stejně. Ale ty lidi se trošku obávají svázání se s určitým místem, vědí, že nebudou mít svobodu. Tady si lidi myslí, že vlastnit nemovitost je jistota, že o ni nepřijdou, ale jistota není nikde a nikdy. Navíc, jistota brání kreativitě.

Jak a kde k vám přichází inspirace?

Daniela: Tady sedí na gauči a kreslí si (smích).

Jiří: Z lidí. Pozoruju lidi, co dělají, jak se chovají. Taky z přírody, i když ne tolik. My třeba se ženou moc za přírodou nejezdíme. Spousta lidí jezdí do Ameriky, do Norska, jsou hotoví z Nového Zélandu, my vůbec ne. Jezdíme tam, kde je historie, kde je architektura, kde jsou lidi. Ne že by norská příroda nebyla nádherná, je podobná Šumavě. Akorát že tam nejsou fjordy. Ono je to takový neškodný, když někdo řekne, že má rád přírodu, že ji miluje, že je takovej citlivej člověk. Hele, tím nic nezkazíte, když řeknete, že máte rád přírodu.

Daniela: To jo, ale třeba vzpomínáme na Indii, to bylo takový turistický, s batohama, 2 dny v hotelu, 2 dny ve stanu, blechy v Himalájích. Člověk má spacák a leží na zemi v chatrči v horách, kde je 12 nebo 15 lidí, tak to není šance, člověk jenom čeká, kdo první řekne ‘á, už ji mám, blechu jednu‘.

Jiří: Naslinit, sežmoulat, jinak mrcha uteče. Často cestujeme spíš pracovně, hlavně žena. Já hodně přednáším v zahraničí. Když se nás lidi ptají, kam pojedeme v létě na dovolenou, tak to nás vždycky nasere, protože kam bychom jezdili? Jsme rádi, že si odpočineme doma. Jedeme na chalupu, to mě baví, tam mám dílnu a můžu tam dělat se dřevem, s kovem, s čímkoliv.

Co máte doma nejradši?

Jiří: Přestěhováním z Malé Strany jsme se trošičku odtrhli od starých věcí a od vzpomínek. Já na ničem nelpím. To byla taková historie: na Malé Straně jsme 30 let bydleli ve velkém bytě z 19.století. Předpokládali jsme, že se naši synové pohnou a opustí nás. Ale mazánci si spokojeně užívali mamahotel. Takže jsme se pohnuli my a koupili malý byt na Letné. Syny jsme zanechali ve starém. Byt jsme nově zařídili a přestěhovali se osobním autem, pouze šaty a knihy. Byla to úžasná očista. Mně táhlo na šedesátku a muži obvykle v tomto věku začínají s novou mladou partnerkou, aby se potom mohli belhat s kočárkem po parku. My jsme pořád spolu.

Daniela: Tak jsme z Malé Strany převezli jen knihovnu.

Jiří: Byla součástí výstavy Luxury Dwelling, taková reakce na pojetí luxusu,byl to nábytek ze dřeva, z papíru. Tu knihovničku byla docela sranda dělat. Udělali jsme takovej šalunk dřevěnej, do kterého se rovnaly polena a lepilo se to obtížně, protože polena jsou křivý, pak jsme to protýplovávali, natloukly se tam dlouhý kolíčky, aby polena držela pohromadě.

Daniela: Když bude krize, tak tím zatopíme (smích).

Jiří: No jo, ale už jsem ji vlastně prodal. Říkal jsem, že na věcech nelpím.

Je tady věc, kterou rádi nemáte, ale pořád ne a ne se jí zbavit?

Daniela: Ani ne, protože můj muž hrozně rád vyhazuje. Nutí mě vyhazovat časopisy, co mám na hromadách a nestíhám je číst. Můj dědeček říkal: ‘Každá věc má svého pána‘. Já jsem byla vychovaná jinak.

Kde vybíráte věci do bytu?

Jiří: My nic nevybíráme. Sem se nic nevejde, je to malý byt. Chtěl jsem si koupit křeslo s podnožkou od Charlese Eeamse. Úžasný kus. Je to jeden z mála amerických designérů, které mám rád. Nedávno jsme sháněli toastovač, ten náš mě štve designem, nebo rychlovarnu na kafe. Teď jsem byl 14 dní v Japonsku – hovno! Všechno stejný jako tady. Nakonec jsme koupili v Krakově takovou, kterou jsem v tom Japonsku viděl taky. A že by to byla nějaká krása, to není. Takže tyhle věci mě štvou.

Máte nějaké koníčky mimo svou práci?

Daniela:Fotografuju východy slunce. Ve starém bytě jsme skoro neviděli oblohu. A tady jsem začala pozorovat, kde to slunko vychází. Takže můj koníček je sledovat slunce.

A ještě mám druhý fotografický koníček. Na Staroměstským náměstí u orloje se brzy ráno shromažďujou lidi, ale marně. Protože od kdy chodí apoštolové?

Nevím…

Daniela: Od devíti hodin. Jenže Japonci tam stojí s foťákama už před sedmou ráno. Takže fotím zklamaný davy a radím, ať přijdou později (smích).

Jiří: Když cestuju, chodím na blešáky a kupuju obyčejný věci, které mají vztah k tomu místu. Obdivuju třeba nádobí, které vznikalo v tom místě, zajímá mě jeho materiálová a výrobní logika. A ta logika se dneska čím dál víc vytrácí.

Lidé často něco sbírají, co vy?

Jiří: Občas si kupuju visací zámky. Taková blbost jako zámek, kde je nějaká západka, a jak je všude jinej. Mám zámky z Indie, z Jižní Ameriky, z Iránu, teď z Japonska jsem si taky dovezl jeden takovej podivnej.

A vy něco sbíráte, Danielo? Kromě časopisů? (smích)

Daniela: Cédéčka. Náš koníček je hudba. Máme předplatné na Českou filharmonii a do Státní opery.

Jiří: Včera jsme byli na Stvoření, na Haydnovi, ale byla to 250 let stará nuda.

Daniela: To nás tak nebere. I když sbory zpívaly krásně, ale já mám ráda vzrůšo, třeba i trošku pochodový, dynamický skladby, Šostakoviče, Prokofjeva, z těch buší srdce, na koncertech vstaneme a tleskáme.

Čím jste chtěli být jako malí?

Daniela: To ani nebudu říkat.

Ale no tak…

Daniela: Prezidentkou. Mně se na fotografiích líbil Antonín Novotný.

Jiří: Já jsem chtěl být chirurgem. Tam člověk potřebuje být manuálně šikovnej. To by mě bavilo.

A proč jste nešel na medicínu?

Daniela: Bohužel měl talent.

Snad bohudík, ne?

Daniela: No jo no. Mně to rodiče nalinkovali. Spolužačky mi psaly dopisy „paní doktorko“, dělaly si ze mě srandu. Tatínek byl doktor.

Která místa v okolí bydliště byste doporučili?

Jiří: Krásná je platanová alej podél bruselského pavilonu. A máme rádi Bio Oko.

Daniela: Když jsem měla kulaté narozeniny, tak jsme slavili v Letenském zámečku. Anebo je tady hezká a dobrá italská restaurace ve dvoře v Letohradské ulici, jmenuje se Peperoncino.

Dostalo se vám v životě nějaké zásadní rady?

Daniela: Po medicíně jsem měla dvě možnosti: buď vstoupit do KSČ, nebo vypracovat vědeckou práci na dané téma a stát se kandidátem věd. Vybrala jsem si tu obtížnější možnost a dost mě to trápilo, připadlo na mě strašný téma usmrcování myší tetrachlormetanem. Hnusný téma s pochybnými výsledky. A cestou do práce na jednom domě na Palackého náměstí je ve štuku vyvedený nápis ‘Vytrvalost vede k cíli, překoná i dlouhou míli‘. Vždycky, když jsem to četla, říkala jsem si, musím vydržet, musím vydržet. V životě je to hrozně moc o tom, jestli člověk vytrvá, jestli má pevnou vůli.

Jiří: Profesor Vrátník říkal, že člověk nemá dělat věci jen pro sebe. Nikdy z toho není takové uspokojení, jako když něco děláte pro druhé.

Paní Danielo, sledoval jsem kauzu s metylalkoholem, vy jste o ní hodně mluvila v médiích. Dáte si někdy domácí alkohol?

Daniela: My máme na venkově jabloně. Zrovna když byla ta velká metylalkoholová aféra, sbírali jsme jabka a vezli je do palírny. Domácího alkoholu bych se tolik nebála jako toho koupeného někde ve stánku a bez kolku. Domácí alkoholy nejsou nebezpečný, v palírnách se kontrolují, lidi to umějí.

Vedu Kliniku pracovního lékařství, máme toxikologické centrum, které funguje 50 let. Skoro jsme studenty přestali učit, jak vypadá otrava metylalkoholem, protože jsme tu sice měli sem tam sebevraždu v laboratoři, ale že by se lidi otrávili z domácích alkoholů, to vůbec nepamatuji. Můj dědeček na Valašsku byl zámečník, vyrobil si destilační stroj, pálil slivovici. Z toho bych strach opravdu neměla.

Jiří: Jsme oba z Moravy, my to tak neprožíváme.

Co vás v práci nejvíc zaskočilo?

Daniela: My neděláme rozbory, ty dělají laboratoře mimo nás. Ale četla jsem v Respektu, že tihle kriminálníci dali 50 % metylalkoholu a 50 % etylalkoholu do 40% drinků a mysleli si, že to lidi přežijí.

Myslíte si, že ti výrobci byli neinformovaní nebo lhostejní?

Daniela: Asi obojí. Spolehli se na špatný informace. Ale hrozný je, že to pokračovalo, lidi umírali a ono se to pořád prodávalo. To mi připadalo strašný, že se to vleklo od září až do Vánoc.

My jsme centrum, kde radíme, jak vyléčit otravy všeho druhu. Ze začátku září jsme měli víc otrav, tak jsem napsala mejl do ostatních evropských států, jestli nemají tyhle případy, hlavně v Polsku, na Ukrajině, na Slovensku, v Rusku. Všichni napsali, že nic nového, nic se neděje. Bylo vidět, že je to jen tady. Tak jsem rozhlásila do televize a rádia, kdo má podezření na otravu, ať si dá okamžitě panáka 40% alkoholu.

Jiří: Je to zvláštní léčba, kterou nikdo nečeká. Víte, Daniela je moc skromná. Ani neřekne, že v metyl kauze zburcovala svoje zahraniční kolegy a okamžitě sehnala antidota k léčení, čímž zachránila život mnoha lidem. Moje žena má vůbec zajímavý historky.

Daniela: Třeba už 40 let sledujeme lidi ze Spolany. V 60. letech vyráběli pesticidy, které se používaly ve válce ve Vietnamu pod názvem Agent Orange. Byly to pesticidy nechtěně kontaminované dioxinem, což je strašné svinstvo, udělá to akné. Jakmile jsem viděla prezidenta Juščenka, jak se šíleně změnil, bylo mi jasný, že ho otrávili. Viděla jsem to u našich pacientů jako mladá doktorka na klinice. Ti lidi měli taky takové akné, rostly jim vousy, vypadali tmavší, měli ještě jiné poruchy, třeba v mozku. Napsala jsem na to téma spoustu článků. Je to strašný jed, který zůstává v krvi hrozně dlouho. Ti lidi dnes mají po čtyřiceti letech stonásobně vyšší hladiny než my ostatní.

Jaký je váš vztah k designu a umění?

Daniela: Určitě pozitivní. Já jsem jako studentka chodila do výtvarného kroužku, kdybych měla větší talent, tak bych šla studovat něco podobného. Ale jsem ráda se svým mužem, snad jsem se naučila tomu rozumět. Když jdeme na nějakou výstavu současného umění, tak vím, že když muž řekne ‘to se mi líbí‘, mám na to svůj názor (smích). Přitom vím, že bez něj bych byla hodně nejistá, jestli se mi to líbit má, nebo ne. Teď už vím, že nejdůležitější je, jaký dojem to na člověka udělá.

Líbí – nelíbí nestačí?

Jiří: Ne ne. Důležitý je materiál, logika výroby, jestli funguje, aby to nebylo vyrobené ze šmejdu. Kritérií je mnohem víc.

Vy jste po Sametové revoluci pomáhal Václavu Havlovi s designem kanceláře na Hradě. Jak se vám s ním pracovalo?

Jiří: Moc dobře. Před ním tam seděl Husák, atributy socialismu byly všude. Zajímavé bylo, že jsem dispozice těch prostor znal, protože je navrhoval architekt Vrátník, u kterého jsem studoval. Byl můj profesor a my jsme mu pomáhali s Husákovou zasedačkou apřilehlou soukromou koupelnou. Když jsem tam přišel, tak měl Havel vanu narvanou šampaňským, jak mu lidi furt nosili dárky. Ale bylo to s ním úžasný, on byl takovej bezprostřední. Když jsme se blížili k finále, potřebovali jsme trochu cuknout s kobercem a on prostě nelenil a ten koberec čapnul. Mně to bylo žinantní, nosit koberec s panem prezidentem. Taky tam byly sametové rudé závěsy. Chtěl jsem je vyměnit za modré, nějaký tam být musely kvůli slunku. Ale Havel chtěl znovu tu červenou, protože politika je drama, je to divadlo, akce a napětí.

Mluvil vám do toho hodně?

Jiří: Ne. Ale všechno se odehrávalo velmi hekticky a taky na to nebyly peníze, tak to financoval jeho přítel, president Richard von Weizsäcker. Sedli jsme do auta a jeli do Německa nakupovat. Takový morální kvality, jaký měl Havel, jen tak někdo nemá. Tehdy bylo nadšení, dneska lidi furt nad něčím remcají.

Asi je to tím, že nemají srovnání, necestují, a tím mají zúžené zorné pole.

Jiří: Tam, kde ty klady jsou, by je politická reprezentace měla zdůraznit nebo ukázat.

Třeba veřejná doprava v Praze, vždyť je úplně výborná, když to člověk vezme kolem a kolem, není tak drahá a funguje bezvadně. Určitý věci fakt fungují, ono to jde, když se chce. Problém je, když se po volbách vymění všichni lidi. Nemáme dosud zákon o státní správě. Jsem zvědavej, jestli se na něm tahle vláda vůbec domluví. Zákon o státní správě je klíčový. A pak je tady blbý zvyk, že co udělal předchůdce, je automaticky špatný. To je jako kdyby přišel zedník na stavbu dodělat zeď a chtěl tu stávající zbourat, protože ji nestavěl on sám.

Víte, blbý je, že u nás média neustále dávají lidem důvod, aby byli nespokojený. Mě docela udivuje třeba oblast zdravotnictví. Hele ať se lidi jedou podívat do Anglie, tam tomoc nefunguje, nebo v Americe je zdravotnictví taky problém. A tady je lékařská péče na dobré úrovni za pár korun a my se bavíme o tom, jestli má člověk zaplatit desátek, nějakejch dvacet nebo třicet korun. Řešíme naprostý prkotiny.

 

Interview: Jakub Vávra

Text a korektura:Pavlína Žipková

Fotografie: Daniel Čáha