archiv

Jana Kománková

Její hlas patří k Radiu 1 už víc než dvacet let. Můžete jí pravidelně poslouchat každou středu a jednou za čtrnáct dní v sobotu v pořadu Buzz. Je novinářka, která začínala jako redaktorka v Rock & Popu. Přispívala a přispívá snad do všech významnějších novin a časopisů, které jsou na našem trhu. Hraje také jako DJ a podílela se i jako spoluautorka na knižních publikacích. Její poslední a asi největší dítě, které, jak říká, je super a hlavně neřve, je web Proti šedi. Navštívili jsme ji v jejím žižkovském bytě a pak i doprovodili na její vysílací směnu do Radia 1, kde nám ochotně ukázala svojí práci a zasvětila nás do svého oblíbeného moderování.

obal_Jana_Komankova_001 obal_Jana_Komankova_002 obal_Jana_Komankova_003 obal_Jana_Komankova_004 obal_Jana_Komankova_005 obal_Jana_Komankova_006 obal_Jana_Komankova_007 obal_Jana_Komankova_008 obal_Jana_Komankova_009 obal_Jana_Komankova_010 obal_Jana_Komankova_011 obal_Jana_Komankova_012 obal_Jana_Komankova_013 obal_Jana_Komankova_014 obal_Jana_Komankova_015 obal_Jana_Komankova_016 obal_Jana_Komankova_017 obal_Jana_Komankova_018 obal_Jana_Komankova_019 obal_Jana_Komankova_021

Jak jsi se dostala k Proti šedi, Radiu 1?

K Radiu 1 jsem se dostala přes časopis Rock & Pop, kde jsem pracovala už jako teenager. Tam jsem se octla, když jsem napsala do jejich soutěže Hledáme nové autory asi v sedmnácti a oni mi to otiskli, do roka a do dne mě tam přijali. Rock & Pop měl tehdy pravidelnej pořad na Radiu 1, kde jsem zaskakovala a pak jsem se chytla i v normálním vysílání. To bylo v roce 93, takže už tam strašim pěkně dlouho. Proti šedi funguje tři roky, to jsme založili s kamarádem, kterej měl původně nápad na facebookovou stránku a pak to dospělo do stádia, kdy jsme tomu udělali i web. Tedy já jsem to nejdřív zamýšlela jako takovej blog, kde se vyřáděj autoři z časáku Report, kterej jsem před tím vedla, nebo nějaký moji známí nebo já. Ale pak se to rozjelo a vzniklo z toho normální médium.

Vzhledem k tomu, že se dost věnuješ hudbě, píšeš recenze a tak, jaká jsou tvoje tři nejoblíbenější alba?

Brian Eno, John Cale – Wrong Way Up, to je taková podceněná deska, kde Brian Eno zpívá, i když on je jinak známej jako producent, a John Cale tam má takový ty svý melodie a hořkosladkost a je to hrozně hezká deska. The Cure – Pornography. The Cure jsem měla vždycky ráda a tahle deska je strašně emocionálně silná, a i když je dost stará, tak se mi furt dost líbí. A z těch novějších nebo z nějakejch současnějších těžko říct, furt se to mění… Možná taky ještě třeba Underworld z 1994 Dubnobasswithmyheadman. K tomu se vracím po letech, i když jsem to roky moc neposlouchala. Nemám celoživotně oblíbený furt ty samý alba. Jsou období, kdy mám zásek třeba na Swans a neposlouchám tři dny nic jinýho a přísahala bych, že bez tý a tý desky nemůže lidstvo existovat. Takže v tuhle chvíli je to takhle, ale třeba za půl roku to bude jinak.

Zabýváš se recenzováním, nemrzí tě nějaká tvá špatná recenze, kterou bys třeba dnes napsala jinak?

Člověk hodnotí věci jinak dneska a třeba před deseti lety. Nemyslím si, že bych se někdy sekla tak, že bych to dnes napsala úplně jinak. Spíš jsem někdy podcenila něco, co se pak rozkvetlo a ukázalo se, že je ta deska lepší, než by člověk čekal. Třeba jedno album Orbital, který jsem řešila, jestli mu mám dát čtyři hvězdičky, nebo tři a půl, a nebo tři. Pak jsem tomu dala myslím tři a půl. A potom jsem to poslouchala asi tak za pět let a říkala jsem si, že jsem to asi podcenila, ale ne až tak diametrálně.

Čím jsi chtěla být jako malá?

Novinářkou… teda, když jsem byla úplně malá, tak jsem chtěla bejt autorkou kreslenejch vtipů, protože mě na tom učily číst babička s mámou a protože tam bylo hodně obrázků a málo textu. To mě bavilo – Čtyřlístky a různý vtipy – takže jsem si říkala, že až budu velká, tak to budu taky dělat. A pak to přešlo k tomu, že asi spíš psát.

Co nějaké koníčky?

Hodně pletu…

Co pleteš? Svetry, ponožky?

Né, dělám takový komiksový příšery. Bohužel tady teď nic nemám, většinu toho rozdám. Před pár lety proběhla taková renesance pletení. Nejdřív to byly hlavně japonský hipsterky a potom americký. Taky jsem si udělala rukavice a šálu na zimu, ale hlavně dělám věci ovlivněný komiksem. Baví mě dělat takový divnosti, je super, že vlastně dost stará technologie se dá využít na takový současný záležitosti.

Sbíráš něco?

Ani moc ne, já věci moc nehromadim. Myslím, že nemá smysl syslit.

Máš dost vyčerpávající zaměstnání, kde čerpáš energii?

Ono to tak nějak leze samo. Mě třeba nabíjí ta zpětná vazba, kterou mám na to, co dělám – maily od čtenářů a posluchačů. Protože té práce, které se věnuju, je hodně. Možná, že kdybych to nedělala jakoby pro sebe, svoji firmu – kdyby mě najala reklamní agentura, která by řekla, udělejte nám web pro mladý lidi, tak bych tomu tolik nedávala. Ale tím, že si člověk buduje něco vlastního a zároveň se mu ozývaj sami lidi, který k tomu mají skvělý reakce a hlášky, takže tohle samo o sobě je docela fajn. Takže to nemám tak, že bych padla vyčerpáním a pak bych musela dělat třeba hrnek z hlíny, abych se nabila.

Podle čeho vybíráš věci do bytu?

Snažím se, aby tady nebylo moc věcí. Nemám ráda takový ty zapráskaný místnosti, který jsou obestavěný nábytkem a není tam k hnutí. Takže jsem ráda, že tady ten byt má dva kumbály, kam házim věci. A nemusim mít v místnosti, kde spím, osmnáct skříní. Takže mám šatnu plus kumbál na bordel, kde mám i různý pracovní věci a tak. Baví mě samozřejmě hezký designový věci, ale nemůžu si dovolit koupit třeba funkcionalistický stůl; koupim si za čtyři stovky stůl v Ikea s tím, že vím, že to nevydrží pro moje pravnoučata, ale zas ten stůl stojí jako večeře, dá se to pak zahodit. Já tenhle byt mám v nájmu, není to moje, a asi kdyby to tu bylo moje, tak s tím zacházím jinak. Takže bych tady v kuchyni neměla linku s umělým polepem a tak. Dávám si sem věci, co si mohu odnýst, nebo je prostě vyhodit. Je to spíš kombinace malejch designovejch věcí typu třeba skleničky, z který piju, ta mě docela baví. Pak blbosti z Ikey, křesílka z Makra za dvě stovky, protože byly poslední. Postel jsem si teda koupila dobrou od nějaký český firmy, která to dělá pořádně, protože jsem měla bolavý záda. Občas si něco nechám udělat na zakázku, když něco opravdu chci – truhlu na kabelky jsem si nechala udělat. Taky mám v předsíni repasovanej kousek z Novoretra – lavičku na kytky, ale je na ní fotka krav od Dušana Tománka.

Co naposledy sis pořídila?

Naposledy jsem si nechala zarámovat ty krávy. Ten rám je jakoby starej – zlacenej, masivní – a dost na mě koukali, chtěli, abych si to dala do lacinýho hliníkovýho rámu, když je to fotka, a nechápali, že fotografii chci dát do masivního zlatýho ze dřeva.

Co tady doma máš nejradši?

Těžko říct, nemám jednu věc. Já tady ráda jsem, líbí se mi tady trávit hodně času, když už tady pracuju. Líbí se mi ta dispozice, líbí se mi to světlo, je to přesně akorát tak velký. Není to úplně obrovská ratejna, kde budu uklízet dva dny, a zároveň to není stísněnej krcálek. Super výhled na hřbitov…

Kdybys přeci jenom měla říct jen jednu věc? Kdyby ti řekli, vezmi jednu věc a jdi?

Tak bych si asi vzala telefon a šla bych, já prostě na těch věcech moc nelpim.

A věc, co tady máš a ráda jí nemáš?

Možná ošklivou komodu, co mám v rohu, už se rozpadá a ještě jsem se nedokopala, abych si pořídila novou.

Tvoje tři nejoblíbenější místa v okolí?

Olšanský hřbitovy… možná vypadám jako blázen, že se mi líbí hřbitovy, ale zrovna ty Olšanský jsou fakt nádherný místo plný historie. Maminka mě tam vozila jako miminko v kočárku místo parku, protože tam bylo klidněji, možná to mám otisklý v paměti. Pak je tady v Kubelíkově taková řecká restaurace Taverna Olympos, která má super zahrádku a člověk si tam připadá jako někde na jihu. A Radio 1, to je tady kousek.

 

Interview: Jakub Vávra

Text a korektura: Kateřina Halamová

Fotografie: Daniel Čáha