archiv

Jan Plechač

Honzu asi nemusím moc představovat, společně s Henrym Wielgusem mají designerské studio Jan Plecháč and Henry Wielgus. Jeho diplomová práce mu skrze Milánský Salon Internazionale del Mobile otevřela cestu k zajímavým spolupracím v celé Evropě. Svůj prosluněný byt, který sousedí s Žižkovským vysílačem, si zařizoval sám a převážně svým nábytkem, bydlí v něm ještě s přítelkyní Markétou a kocourem Maxem. I přes to, že mimo něj má výhled i na hřbitov, je stále pozitivně naladěn a má pořád co říct. Zrovna jsme ho zastihli v čase oběda, bohužel jsme neměli moc času, abychom ochutnali Slávky na chilli, které právě připravoval. obal_jan_plechac_002 obal_jan_plechac_003 obal_jan_plechac_004 obal_jan_plechac_005 obal_jan_plechac_006 obal_jan_plechac_007 obal_jan_plechac_008 obal_jan_plechac_009 obal_jan_plechac_010 obal_jan_plechac_011 obal_jan_plechac_012 obal_jan_plechac_013 obal_jan_plechac_014 obal_jan_plechac_015 obal_jan_plechac_016 obal_jan_plechac_017 obal_jan_plechac_018 obal_jan_plechac_019 obal_jan_plechac_020 obal_jan_plechac_021 obal_jan_plechac_022 obal_jan_plechac_023 obal_jan_plechac_024

obal_jan_plechac_025

 

Kdo tě nejvíc inspiroval k tomu, že ses vydal dráhou architekta-designera?

Ono je to docela jednoduchý, měli jsme rodinného známého žijícího v Německu, byl to emigrant. Měl kolem sebe zvláštní auru a pokaždé, když k nám se svou ženou přijeli, mně učaroval. Mně se to strašně líbilo, měl hezké oblečení, sportovní auto, prostě vypadal jak z jiného světa. Přijel i se svou ženou, se kterou provozovali designerské studio. Já jsem chtěl být jako on, ale moc jsem nevěděl, co dělá. Akorát jsem věděl, že navrhuje nějaké věci, tehdy pracoval pro Porsche.

Jak se jmenoval?

Petr Patzak, studio se jmenuje Patzak Design. Pořád jedou, teď dělají parfémové flakóny pro Dolce a Gabbana, Channel nebo Boss.

Takže díky tomu, že k vám jezdil na návštěvy, tak jsi tam, kde jsi teď?

Fakt to bylo tím, ono to zní divně, ale bylo to tak. Byla to zvláštní doba. Bylo krátce po revoluci, my měli Wartburga a najednou přijel sympaťák celý v černém v novém Porsche 911. Který kluk by takhle nechtěl vypadat. Byl na nás jako na vlastní, takže ségra to měla podobně. To byl tedy ten první impuls, kdy jsem chtěl být designerem, aniž bych tušil, co se pod tím skrývá. Pak jsem se v devítce rozhodl, že půjdu někam na výtvarnou školu, a začal jsem asi tři měsíce před zkouškami malovat, já jsem do té doby nikdy moc nekreslil. Každopádně jsem se dostal na střední na SUPŠ na Žižkově náměstí, jako chodil můj nynější parťák Henry, a pak už tu byla návaznost na vysokou. Na střední jsem studoval Design interiéru a pak na vysoké ateliér Designu a architektury Jiřího Pelcla a Radima Babáka, protože mě bavilo obojí.

Máš nějakou svojí nejoblíbenější realizaci?

Asi nejzásadnější pro mě byla diplomka. Ta mi otevřela hodně dveří, dostal jsem se třeba do Milána, kde jsem ji vystavil a pak přišla velká mediální vlna, což mi hodně pomohlo. Díky diplomce jsem také vyhrál Objev roku na udílení cen Czech Grand Design. Jedná se především o mediální cenu, která ti nemusí zákonitě přinést desítky zakázek, ale už ten fakt, že někdo ocení tvojí práci, je bezva.

Vystavení v Miláně na Salon Mobile byl pro tebe teda takový zlom?

Od té doby otisklo mou práci hodně časopisů, a tím pádem si mě všimli lidé jak u nás, tak za hranicemi. Díky tomu mi přišel také email od Giulia Cappellini, že by se se mnou rád sešel. Naprostý úlet. Ale kdybych neodjel do Milána, tak by to pravděpodobně nepřišlo.

Je nějaká realizace, kterou bys dělat nechtěl?

Myslím, že všechno je určitá výzva. Najít si cestu k něčemu, co jsme nikdy nedělali, může být velmi obohacující. V neposlední řadě také záleží na klientovi. Pokud si s klientem rozumíte a navzájem si sedíte, tak je z poloviny vyhráno. Pokud ne, spadá to do sekce „realizace, kterou bych dělat nechtěl“.

Když se tě zeptám, čím si chtěl být jako malej, tak řekneš designér?

Řeknu designér. Zdá se to možná jako kravina, ale je to tak.

Pamatuješ na svou první věc, co jsi navrhl?

První věc byl popelník. Byla to postmoderna jako prase, je u mámy zabalenej a stará se mi o něj. S tím jsem šel na zkoušky na střední. Něco mezi Knížákem a Šípkem.

Design, nebo architektura?

My jsme zatím žádný dům nepostavili, věnujeme se spíš interiérům. Design jako takový jsme taky nikdy moc nedělali. Většinu času jsme tedy strávili nad návrhama interierů a dočasných eventů. V poslední době se situace ale poměrně změnila a začínají se nám ozývat zahraniční nábytkářské značky s nejrůznějšími druhy spolupráce. Takže výhodou naší práce je, že můžeme přeskakovat z jednoho do druhého. Design se mi zdá trochu více oprošťující a není to taková služba jako architektura. V architektuře musíš potlačit svoje ego, když budeš architekt s obrovským egem, tak tě nikdo nezaměstná.

Kde čerpáš inspiraci?

To je zajímavý, to totiž přesně nevím. Důležitý je koukat na x všemožných designových serverů, abys neudělal něco, co před týdnem vytvořil nějaký chlapík na druhým konci světa. Paradoxně je to ale přesně pravý opak inspirace, jelikož ti to ukazuje, co už vlastně nemůžeš vytvořit ty sám. Poslední dobou řešíme problémy, že když nám něco chybí v interiéru, který zpracováváme, tak to prostě navrhneme sami a necháme to vyrobit. Posléze se z toho snažíme udělat sériový produkt.

Tvůj oblíbený designér?

Ronan a Erwan Bouroulleci, to jsou bráchové, Frantíci, ty jsou bezva. Patricia Urquiola, ta má cit pro detail. Jasper Morrison, ten má taky moc hezký věci, takový čisťounký.

Na čem aktuálně pracuješ?

Teď jsme pracovali na výstavním stánku pro dánskou společnost Menu, která by ráda vyráběla naší Stavebnici 01. Máme velkou objednávku na asi 80 regálů. Pak navrhujeme asi 5 nových produktů, který bysme chtěli uvést na trh příští rok. Dále děláme interiér v Barceloně a tady na Letný.

Dá se určit, jaký trend je teď v designu?

Hele dá, design je podobný jako móda, i když není tak rychlý. Jedna z tendencí současného designu je návrat k původním materiálům, která je nám bližší, ale člověk se toho může přejíst, protože je toho mraky. A pak je druhá cesta, že se vyvíjejí stále nový a nový materiály a technologie. Jsou to různý amorfní tvary, který generuje počítač. Je nebezpečný, aby člověk nesklouznul k takový úchylce, že je to hezký, ale nefunkční.

Co třeba 3D tisk, zkoušeli jste?

3D tisk je fajn, protože se ta technologie hrozně zlevnila. Dřív to byl dost drahý špás, protože to byla novinka a dneska každá schopnější firma, která něco vyrábí, ho má, aby si vyrobila model, koukla se a řekla, to je dobrý, můžeme to takhle dělat.

Takže to podle tebe má budoucnost?

Určitě, třeba moji kamarádi Zbyněk Krulich s Markétou Richterovo takhle udělali kolekci šperků na minulý Designblok a je to finančně dostupný a vtipný, u nás moc nevídaný. Všechny tyhle technologie mají budoucnost, akorát si člověk musí uvědomit, jestli to není jen těžká manýra.

Sbíráš něco?

Asi ne. Chtěl jsem sbírat starý auta, měl jsem jedno a to jsem prodal. Takže v tom asi nejsem přeborník.

Máš nějaký koníčky?

Pořád hraju fotbal, futsal, občas chodim na box, cvičit, takže sport. A pak dost cestujeme.

Co máš doma nejradši?

Mám rád kuchyň, protože hodně vaříme. Pak zrcadlo, to jsem našel u popelnic…

Kdybys měl tedy říct jednu věc?

Tak asi hodiny, co jsou v kuchyni.

Co doma rád nemáš?

Nemám rád ty Ikeácký židle a úklid.

Kde nakupuješ věci do bytu?

Tak snažím se to zařizovat našima věcma. Samozřejmě jsme startovali s Ikeou, ale pak jsme to začli vyměňovat.

Co naposledy jsi pořídil?

To byla ta naše knihovna, ale tu nebudu počítat. Asi sedačka od Hoffmanna, ta byla poslední.

Tři nejoblíbenější místa v okolí domova?

Mamacoffee, Café Pavlač a Riegrovy sady.

 

Interview: Jakub Vávra

Text a korektura: Kateřina Halamová

Fotografie: Daniel Čáha