archiv

Jan Lichý

Honza již delší čas obohacuje český trh o zajímavou pánskou konfekci, otevřel před šesti lety obchod Basmatee room, který se od dob svých začátků značně rozrostl. Mimo to také překládá a tlumočí do japonského jazyka a díky tomuto dalšímu svému zaměstnání tráví hodně času na cestách. Byli jsme proto moc rádi, že si na nás přesto udělal čas ve svém nabitém pracovním programu.

OBAL_Jan_Lichy_Basmatee_002

OBAL_Jan_Lichy_Basmatee_003

OBAL_Jan_Lichy_Basmatee_004

OBAL_Jan_Lichy_Basmatee_005

OBAL_Jan_Lichy_Basmatee_006

OBAL_Jan_Lichy_Basmatee_007

OBAL_Jan_Lichy_Basmatee_008

OBAL_Jan_Lichy_Basmatee_009

OBAL_Jan_Lichy_Basmatee_010

OBAL_Jan_Lichy_Basmatee_011

OBAL_Jan_Lichy_Basmatee_012

OBAL_Jan_Lichy_Basmatee_013

OBAL_Jan_Lichy_Basmatee_014

OBAL_Jan_Lichy_Basmatee_015

OBAL_Jan_Lichy_Basmatee_016

OBAL_Jan_Lichy_Basmatee_017

OBAL_Jan_Lichy_Basmatee_018

OBAL_Jan_Lichy_Basmatee_019

OBAL_Jan_Lichy_Basmatee_020

OBAL_Jan_Lichy_Basmatee_022

OBAL_Jan_Lichy_Basmatee_023

OBAL_Jan_Lichy_Basmatee_024

OBAL_Jan_Lichy_Basmatee_025

OBAL_Jan_Lichy_Basmatee_026

OBAL_Jan_Lichy_Basmatee_027

OBAL_Jan_Lichy_Basmatee_028

OBAL_Jan_Lichy_Basmatee_029

OBAL_Jan_Lichy_Basmatee_030

OBAL_Jan_Lichy_Basmatee_031

OBAL_Jan_Lichy_Basmatee_032

OBAL_Jan_Lichy_Basmatee_033

OBAL_Jan_Lichy_Basmatee_034

OBAL_Jan_Lichy_Basmatee_035

OBAL_Jan_Lichy_Basmatee_036

OBAL_Jan_Lichy_Basmatee_037

Jak se zrodila myšlenka otevřít obchod s pánskou konfekcí?
Ta myšlenka je poměrně stará – obchod existuje dýl než 6 let, ale v nový podobě jen něco přes 2 roky. Původně to byl malý butik s grafickýma trikama – limitovaný edice, ručně vyráběný trika apod. Jenže po čase jsem zjistil, že je tenhle koncept ekonomicky neudržitelný. A tak jsem začal přibírat další sortiment a obchod se proměnil v něco, co jsem úplně nechtěl. Ke konci fungoval jen ze setrvačnosti.
Zlom nastal před těmi dvěma a půl lety, kdy mi majitelé domu nabídli větší obchodní prostor ve stejným domě a navíc se objevil člověk, který mě přesvědčil pokračovat. Bez něho by The Room neexistoval. Právě tehdy vznikl současný koncept – čistě pánský obchod s neortodoxní módou.

Nic takovýho tady tenkrát nebylo?
Ne, myslím, že ne.

Hodně cestuješ, kde se podle tebe chlapi oblíkají nejlíp?
Asi bych byl pokrytec, kdybych řekl, že nesleduju, co chlapi jinde nosí. Jasně, že sleduju, ale spíše z profesního zájmu. Rozhodně se do toho nebojí říznout Japonci, obecně skvělý vkus mají Skandinávci a Francouzi a pak lidi z velkých metropolí – Paříže, New Yorku, Londýna nebo Berlína. Necítím se ale být žádným módním guru, který by měl vnucovat styl českým mužům, byť by jim to prospělo. Takový postoj se mi protiví.

A jak si vedou Češi?
Zlepšují se, ale tenhle pozitivní trend se omezuje hlavně na Prahu. Je to poznat i na zákaznících našeho kamennýho obchodu. Jejich vkus se mění společně s naším. Samozřejmě se snažíme být stále o krok napřed, abychom si je udrželi.

Neplánujete módu pro ženy?
Dřív jsme prodávali i dámskou módu, ale s otevřením novýho obchodu jsme dámy odstřihli. Ženský kupujou oblečení víc než chlapi, ale většinou dávají přednost kvantitě před kvalitou. Chlapi nepotřebují na zimu 3 bundy – vystačí si i s jednou, ale musí být dokonalá. Právě takový zboží se snažíme nabízet. Pohybujeme se ale tím pádem ve vyšší cenový hladině, kterou spíše akceptují chlapi. A je tu ještě jeden důvod – dámskou módu neumíme vybírat.

Přebíháš mezi Prahou, Brnem a Libercem, proč?
Zatím se bavíme jen o obchodě, ale to není moje jediná obživa. Tou hlavní je tlumočení a překládání z japonštiny – pracuju pro jednu japonskou firmu v Liberci. Proto část týdne trávím v Liberci, v Praze se starám o obchod a mám tady základnu a o víkendech jezdím do Brna, kde žije přítelkyně, pracuje na FAVU a přednáší dějiny umění na fakultě informatiky VUT  a můj čtyřletý syn.

Jak se člověk dostane k japonštině?
Úplně náhodou. Nechci, aby to znělo chvástavě, ale mám jakýsi přirozený talent na jazyky a na střední škole mě je bavilo studovat. Tak jsem se rozhodl naučit se nějaký, z pohledu Středoevropana trochu obskurní jazyk. Tehdy na Palackýho univerzitě v Olomouci otevírali poprvé katedru japanologie a sinologie. Vybral jsem si japonštinu, dojel na přijímačky a vyšlo to.

Jak dlouho to trvá, než se člověk naučí japonsky?
Dlouho. Rozhodně delší dobu, než v případě evropských jazyků, který mají společný základ (snad s výjimkou těch ugrofinských). Japonština má výrazně jinou strukturu než čeština a promítá se do ní celá řada mimojazykových prvků. Pokud chceš mluvit dobře a přirozeně japonsky, musíš se naučit přemýšlet jako Japonec. Uvedu jeden příklad – v japonštině existuje asi pět různých výrazů pro osobní zájmeno já a nelze je libovolně zaměňovat. V určitým kontextu použiješ určitý výraz. Ale zpět k původní otázce – trvalo mi asi deset let, včetně tří let studia a práce v Japonsku, než jsem si troufl z japonštiny tlumočit a protože tlumočím technickou japonštinu, učím se vlastně pořád.

A když jsi tam žil, k tomu bydlení, jaký je rozdíl mezi japonským a českým bydlení?
Kvalita bydlení v Japonsku je překvapivě nízká v porovnání s kvalitou bydlení u nás. Japonci většinou nestaví domy s tím, že vydrží sto a víc let. Je to daný tím, že musí neustále bojovat, nebo spíš koexistovat s přírodními živly, který můžou dům kdykoliv a bez varování zničit. Svoji roli určitě hraje i nedostatek prostoru a cena půdy. Jeden příklad. Dva roky jsem pracoval v Japonsku jako koordinátor mezinárodních vztahů na radnici v Cukijonu – malým městě asi 100km od Tokia. Radnice mi našla byt. Ten byl součásti malý bytovky, kterou bych přirovnal k něčemu mezi naším okálem a likusákem. Zdi z papundeklu, žádná tepelná izolace ani ústřední topení. V zimě jsem topil v kamnech na olej. Když se mi po dvou hodinách podařilo vyhnat teplotu k devatenácti stupňům, kamna se automaticky vypla kvůli vysoký koncentraci zplodin. Vyvětráš, ve mžiku máš v bytě 10 stupňů a celý kolečko opakuješ znovu. Ráno jsem se budil při teplotách kolem nuly. Jedinou záchranou byla elektrická podložka. V létě zase bojuješ s všudypřítomnou plísní, ve vestavěný skříní to na konci vlhkýho japonskýho léta vonělo jako čerstvě nakrájený houby.

Jak tam řeší zařízení bytu?
Nejsem úplně odborník na bydlení v Japonsku, ale vzhledem k průměrný velikosti bytu nemůžou Japonci moc experimentovat s nábytkem. Navíc záleží na tom, jestli mají byt zařízený v japonským nebo západním stylu. Často v rámci jedný domácnosti kombinují oba styly – obývací pokoj bývá spíš západní, v typické japonské domácnosti ne zrovna vkusný se spoustou zbytečných doplňků. Oproti tomu je ložnice ve většině domácností ryze japonská s minimem dekorací, s vestavěnýma skříněma a pokrytá slaměnýma rohožema. Spí se na zemi na matracích futon.
Co máš doma nejradši, věc, nebo…. , co bys vzal, kdybys musel okamžitě byt opustit?
Přemýšlím. Že by knihovna? Jednoduchá, pravidelný rastr…Asi bych ji neodnesl, kdyby měl barák spadnout, ale její obsah bych se snažil dostat ven. Jak knihy, tak cédéčka a desky.

A co rád nemáš, ale je to tu a ne a ne se toho zbavit?
Nic mě nenapadá. Možná květináč s vajglama na balkóně. Ne, nikdy jsem takhle nepřemýšlel. Nepotřebných věcí se zbavuju průběžně.

Kde vybíráš věci do bytu? Preferuješ nové kousky, nebo použité?
Byt jsem pořídil před 10 lety a tehdy jsem vybíral nový věci nebo si je nechal vyrábět na míru. Nejsem zrovna ten typ, který obráží bazary a vybírá retro kousky. Asi bych se v takovým interiéru ani necítil dobře. Měl jsem tehdy jasnou představu, jak má byt vypadat a s pomocí truhláře jsem ji zhmotnil. Takže až na gauč a dalších pár kusů je všechno vyrobený na zakázku.

Co sis pořídil naposledy?
Co naposledy? To ovoce (smích). Z větších věcí dětský stolek s židličkou. Jak jsem říkal, byt jsem pořídil před 10 lety a během asi jednoho roku, jak byly k dispozici peníze, jsem ho i zařídil. První byla kuchyňská linka, protože rád vařím, následoval jídelní stůl, protože rád jím, židle atd. Ale od tý doby jsem na něj prakticky nesáhl. Cítím se tady dobře, ale zároveň byt slouží jako základna. Hodně dnů v týdnu trávím mimo Prahu. Proto asi nemám potřebu byt neustále zvelebovat, přestavovat, doplňovat.

Máš nějaké koníčky?
Mám. Kolo, knihy a hlavně hudba. I když už nemám čas ji sledovat tak jako dřív.

Máš tu gramce, hraješ?
Trochu umím, ale veřejně nehraju. Desky jsem začal kupovat v Japonsku. V Tokiu je největší obchod s vinylama na světě – 3 patra, absolutní ráj. Ve stejný čtvrti je i pobočka Tower Records – 8 pater cédéček, vinylů a knih o hudbě. To, co i v Berlíně nebo Londýně najdeš jen ve specializovaných obchodech, tady mají v desítkách kusů. U každý novinky je ručně psaný text s popisem. Zkrátka Japonci mají hudbu rádi, váží si jí. Na rozdíl od nás nestahují a jsou ochotní za hudbu platit. Já jsem na tom podobně. Pokud se mi nějaká hudba líbí, chci jí vlastnit fyzicky, ať už ve formě desky nebo cédéčka.

Vaření?
Nevím, jestli bych to nazval koníčkem. Gastronomických akcí se moc neúčastním. Navíc s dítětem se stává vaření tak trochu povinností.
V poslední době je mi koníčkem spíš literatura. Pravidelně se scházím se dvěma známými a nahlas si předčítáme. Je to takový obskurní čtenářský salón se vším, co k němu patří – obložené mísy, chlebíčky, plněný vejce atd. Už chybí jen smoking a cylindr. Skrze knihy se snažím utíkat od zrychlenýho a povrchního stylu života. Samozřejmě ho žiju taky, ale nechci, aby mě úplně semlel.

Sbíráš něco?
Ne. Vlastně možná jen ty desky a cédéčka. Ale i na nich je vidět, jaký mám vztah k věcem. Válí se všude po bytě bez obalů. Nejnovější akvizice se mnou cestují autem, kde se opět válí na sedadle spolujezdce, zadních sedadlech, podlaze i v kufru. A tak je to se vším.

Čím si chtěl být jako malej?
Cha cha. Asi astronomem.

Jak tě to napadlo?
Přesně si to nepamatuju. Ale vyrůstal jsem v Hradci Králové, kde je velká hvězdárna, kam jsem chodil jako dítě. Tak jsem nejspíš přišel na tu myšlenku.

Nejzásadnější rada, kterou jsi v životě dostal?
No…nevím. Možná to, že si mám za každých okolností hlavně pomoct sám. K tomuhle zjištění jsem ale spíš dospěl sám.

Interview: Jakub Vávra

Fotografie: Daniel Čáha