archiv

Jan Gemrot a Timy

Naše další návštěva se odehrála na pražském Žižkově, kde jsme vyzpovídali Honzu a Timy. Dozvěděli jsme se spoustu zajímavých informací o jejich životě, práci a samozřejmě o jejich společném bydlení. Timy pracuje jako právnička na odboru církví Ministerstva kultury, Honza je malíř, věnuje se také natáčení videoklipů a v roce 2013 mu vyšla jeho první autorská kniha maleb a povídek nazvaná Bestiario. OBAL_Jan_Gemrot_001 OBAL_Jan_Gemrot_002 OBAL_Jan_Gemrot_003 OBAL_Jan_Gemrot_004 OBAL_Jan_Gemrot_005 OBAL_Jan_Gemrot_006 OBAL_Jan_Gemrot_007 OBAL_Jan_Gemrot_008 OBAL_Jan_Gemrot_009 OBAL_Jan_Gemrot_012 OBAL_Jan_Gemrot_013 OBAL_Jan_Gemrot_014 OBAL_Jan_Gemrot_015 OBAL_Jan_Gemrot_016 OBAL_Jan_Gemrot_017 OBAL_Jan_Gemrot_018 OBAL_Jan_Gemrot_019 OBAL_Jan_Gemrot_020 OBAL_Jan_Gemrot_021 OBAL_Jan_Gemrot_022 OBAL_Jan_Gemrot_023 OBAL_Jan_Gemrot_024 OBAL_Jan_Gemrot_025 OBAL_Jan_Gemrot_026 OBAL_Jan_Gemrot_027 OBAL_Jan_Gemrot_028 OBAL_Jan_Gemrot_029 OBAL_Jan_Gemrot_030 OBAL_Jan_Gemrot_031 

Kdo tě přivedl k výtvarnému umění?

Jan: Nabízí se odpovědět, že rodiče, protože oba studovali Umprum a byli výtvarníci, takže jsem to u nich viděl odmalička. Ale nevím, jestli je to věc, ke který tě může někdo přivést. Spíš si to člověk musí sám v sobě nějak vyřešit a rozhodnout se, že tohle teda bude dělat. Ale tím, že jsme to měli v rodině, byla ta cesta jednodušší.

Jaký je tvůj největší vzor nebo inspirace?

Jan: Rozdělím to na český a zahraniční. Kdybych měl jmenovat, kdo mě v Čechách nejvíc inspiroval a ovlivnil, tak je to můj profesor z Akademie Zdeněk Beran. Z našich ho považuju i za nejvíc světovýho umělce, ne teda tím, že by byl tak ve světě známej, to možná naopak, ale tím jeho přístupem. Takže na prvním místě je určitě Zdeněk Beran, hnedka na druhým bude Milan Knížák, ovlivnily mě hlavně jeho texty, knihy spíš než obrazy, a pak by následovala řada dalších – Pavel Brázda, z filmařů třeba Bohdan Sláma nebo David Jařab, je jich spousta. Pak samozřejmě jsou lidi, který už nežijou, ale strašně mě ovlivňujou. Nesmírně si vážím třeba Zdeňka Buriana a celý řady českých krajinářů 19. století, nebo těch, co žili na českým území v tý době. Co se týče toho zahraničního, tak určitě mě teďka baví a zajímá, jako asi každýho, Lipská škola, to sleduju. Holbein, Bacon, takovej mix všeho možnýho. Pak mezi takový moje stálice patří filmař, nebo nevím, jestli filmař je úplně přesný slovo, prostě umělec, Chris Cunningham, toho mám hodně rád. Obecně mě víc ovlivňujou věci z jinejch médií než z malby, třeba právě film.

Kde bereš inspiraci?

Jan: Na to moc nedokážu odpovědět. Já si myslím, že člověk-umělec má žít ten život a nějakým způsobem reagovat na to, co zažívá. Takže mojí inspirací je můj život a to, co mě obklopuje, včetně toho, co se ke mně dostává skrz nějaký informační kanály. To, co mě zaujme, zůstane to v hlavě, se pak třeba nějakým způsobem přetvoří a kus tý doby se může otisknout v tom díle. Není to tak, že bych měl nějakej kopec, kam bych šel a tam by mě to napadalo. Snažím se, aby to přirozeně vyvěralo z toho, o čem přemýšlím.

Čemu se teď aktuálně věnuješ?

Jan: Teďka aktuálně připravuju takový malířský cyklus na výstavu v Ostravě, na tom bezprostředně pracuju a vlastně jsem začal dělat první obraz toho cyklu. Pak dělám průběžně na jednom litografickým tisku, a pak vlastně připravuju, to je teda zatím jenom ve fázi nějakýho storyboardu, ještě jeden takovej animovanej klip, ale ještě neprozradím interpreta. Je to zase úplně jinej žánr po tom rapu…

Ty videoklipy byly s takovými trošku dekadentními tématy, nebo teda já jsem z toho měl takovej pocit.

Jan: No, teďka bych chtěl udělat takovou hodně snovou věc. Samozřejmě ještě nevím, jestli se to zdaří, jestli se to bude realizovat. Konvenuje to hodně k hudbě toho interpreta, o kterým zatím mluvit nechci. Takže by to mělo být takový fantaskní, snový, možná trošku depresivní, ale už to nebude tak explicitní jako ty věci dřív.

Podle čeho si vybíráš interprety?Nebo si vybírají oni?

Jan: Je to tak půl na půl. Někdo si vybere a ten můj výběr záleží na tom, jestli to přijmu. V podstatě je to zatím tak, že mě oslovujou lidi, který tak nějak znám, jsou to třeba i kamarádi. Pak mě samozřejmě oslovujou i lidi, který neznám a třeba ani ta hudba se mi nelíbí. To jsou takový výkřiky, to je úplně mimo, takže tady nebudu dělat, že někoho odmítám, protože tohle jsou věci, který by odmítl každej. Pakliže se teda na nějakým to videoklipu dělá, tak to v podstatě dělám s někým, koho znám, s kým mám nějakou už společnou vazbu.

Nechystáš nějakou pražskou velkou výstavu?

Jan: Teď nám skončila společná výstava s Pavlem Vašíčkem v Michal’s Collection, jinak v Praze bude výstava až trošku později, protože je naplánováno několik větších výstav jinde. V Kroměříži máme takovou skupinovou výstavu, potom na podzim budu mít docela velkou výstavu právě v tý Ostravě v Galerii Beseda, tak na to se těšim. V lednu 2015 mini retrospektivu v Trutnově, pak jeden projekt v Brně, v roce 2016 mám velkou výstavu v Německu… A tak průběžně jsou nějaký věci, je toho hodně a vždycky se to řeší poměrně dost dlouho dopředu. Kdo má zájem sledovat, co dělám, tak samozřejmě může, protože všecko je na mým webu.

Čím jsi chtěl bejt jako malej?

Jan: Hele, úplně první, co si pamatuju, tak jsem říkal, že chci bejt malíř. To jsem byl úplně malý dítě. Ale to pak na velice dlouho vystřídala profese, kterou jsem střídavě pojmenoval jako paleontolog, archeolog, prostě někdo, kdo kope zkameněliny a kostry. Ten malíř, to byl takový první impulz, že jsem viděl u rodičů, že jsou výtvarníci, a potom později jsem začal chtít dělat ty vykopávky. Vykopat dinosaura, to byl můj sen.

Timy: Musíš říct, co ti řekla ta učitelka, proč vlastně skončil tady ten tvůj sen.

Jan: On neskončil úplně, ale někdy v 5/6 letech, když jsem byl ve školce, tak jsem kopal díru a přišla učitelka a ptala se, co kopu. Tak říkám, že kopu dinosaura a ona říkala, že ho nevykopu, že se mi to prostě nepovede, protože tady žádný nebyli, ale bylo tu moře. Tak to mě hodně zasáhlo. Takhle nějak to bylo, že jsem v podstatě od začátku uvažoval tím směrem, že něco výtvarnýho budu dělat, a pak do těch 12/13 let jsem byl fakt fascinovanej nějakou tou zoologií, a pak, když už si člověk vybírá střední školu, to už bylo jasný.

A čím jsi chtěla být ty jako malá?

Timy: Já jsem v sobě vždycky měla takovej ten smysl pro spravedlnost a vzhledem k tomu, že moje máma je právnička a bratr chtěl být taky právník, tak aby ta rovnováha byla udržena, tak já jsem chtěla být stavbyvedoucí jako táta. Pak jsem teda chtěla být veterinářkou, a pak vlastně tou právničkou až úplně nakonec (smích).

A teď teda děláš právničku na Ministerstvo kultury…

Timy: No, teď dělám právničku na Ministerstvu kultury, vlastně na odboru církví, protože k tomu jsem se dostala i přes diplomku. Takže teďka momentálně řeším konfesní právo a třeba právě i to majetkový vyrovnání s církvemi a tak.

Jak to tam s tím teď vypadá? Nedávno jsem o tom četl, že všichni si podávají ty žádosti a vlastně vůbec nikdo neví, jestli něco dostane, nebo nedostane.

Timy: Těch žádostí je strašně moc a asi se trošku podcenila nějaká třeba personální příprava. Vzhledem k tomu, že jsou tam určitý lhůty, který běží, tak je asi těžký, především pro ten státní pozemkovej úřad, to zpracovat. Ale v zásadě si myslím, že bylo správný, že se ten zákon přijal, protože ten stav předtím byl protiústavní a už to bylo na hranici. Pokud by se ten zákon nepřijal, tak by se církevní právnický osoby mohli těch majetků domáhat určovací vlastnickou žalobou, a s tím by byl ještě větší problém.

Takže si myslíš, že je oprávněný to, co chtějí?

Timy: To si myslím, že určitě.

Kdy se podaří ty církevní restituce ukončit?

Timy: Lhůta pro podání těch žádostí už vlastně skočila.

Bylo tam pro tebe něco zajímavýho? Nevím, co tam přímo řešíš…

Timy: Vzhledem k tomu, že Ministerstvo kultury v podstatě není úplně povinnou osobou, protože s málo věcma nějak disponuje, to především řeší právě ten státní pozemkovej úřad, tak já třeba spíš vyřizuju, že nám volají rozčilení občané České republiky, především starší, a ptají se, jak je to možný, že oni mají strašně malej důchod a nedostanou žádný peníze, a proč by nějaká debilní církev ty peníze a nějaký náhrady dostat měla. Tak to já jim třeba musím vysvětlit, jak to právně je. A třeba teďka taky docela frčí islamofobie, takže mi lidi hodně volají a hrozně se rozčilujou.

To se tam nenudíš. (smích)

Timy: No, to ne. A potom samozřejmě je ještě jiný správní registrační řízení s církvemi a tak, takže je to různorodý a občas člověk působí jako ten hromosvod, že někde získají to číslo, tak prostě musí mít trochu trpělivosti.

Nemyslíš si, že se navrácení toho majetku může třeba i zneužít?Moje obava je možná spíš z toho, jak s tím majetkem budou hospodařit dál, jestli už není moc velká prodleva mezi těma, kteří to kdysi dávno spravovali a spravovali to dobře a dneska…

Timy: Já vím, ale vem si třeba, že se nikdo nepozastavuje nad tím, že nějaký vnouče získá v restituci majetek, kterej patřil prarodičům a oni byli třeba super a on je svině, ale dostane to. Já si myslím, že na soukromé vlastnictví nelze mít dvojí metr. A zároveň je povinnou osobou vlastně jenom stát, takže pokud už je nějakým způsobem ten pozemek třeba zastavěnej, má na tom nějaká fyzická osoba dům a tak, tak se to nevrací. To si myslím, že je taková fobie nebo zbytečný předsudky.

Po revoluci byly přijatý zákony o půdě, kde je blokační paragraf a v něm je, že se s určitými pozemky – těmi, co jsou státní a byly ukradený církvím, nebo nějak převedený – nesmí nakládat, protože bude přijatej právě ten zákon o majetkovém vyrovnání. Ten se ale vlastně nepřijal strašně dlouho – 12 let od toho zákona, kde byl ten blokační paragraf. A těch 12 let bylo vlastně takový protiústavní vakuum, kdy ten zákon nebyl přijat, ačkoli se zákonodárci zavázali k tomu, že ho přijmou. Ústavní soud už potom judikoval, že je ta situace tak neúnosná, že církve budou moct žádat vydání toho majetku na základě soukromých žalob, pomocí obecní soustavy soudů, a to by byl asi docela velkej problém a zátěž pro lidi, který už tam mají domy, protože i tak by se toho církve mohly domáhat. A to teď nejde, protože v zákoně je stanovený, že pozemky který jsou určený třeba pro vojenský účely, nebo právě ty zastavěný, nebo ty, který už mají obce a kraje, tak ty se už převádět nemůžou. A za to dostanou církve tu finanční náhradu.

Podle čeho vybíráte věci do bytu?

Timy: Zázračně se teda většinou shodneme, to je docela zvláštní.

Jan: Vybíráme asi podle toho, co se nám líbí a co si můžeme dovolit.

Preferuje něco? Chodíte někam cíleně nakupovat?

Timy: Ne, je to takovej mix.

Jan: Něco kupujeme vyloženě praktickýho, takový užitkový věci, a ty kombinujeme zase s nějakýma, ke kterým máme třeba hlubší vztah, nebo si je odněkud přivezeme, takže ta věc má pro nás třeba nějakej příběh. Pak tady samozřejmě máme i nějaký umělecký díla, to je taky věc, kterou řešíme. V rámci možností se snažíme i něco sbírat a hledáme nějaký originální věci, který moc nikde nejsou.

Když jsme u těch sbírek, co teda sbíráte?

Timy: Já sbírám sovy, protože jsem ve skautu měla přezdívku sova a hrozně je miluju. Ta sbírka není zatím rozsáhlá, ale postupně se rozšiřuje. Pak různě sbíráme věci, co si vozíme z cest, sbíráš dinosaury…

Jan: Já sbírám takový modely dinosaurů od jedný francouzský firmy, a pak vlastně si troufáme tvrdit, že se trošku snažíme občas od někoho nějakej obraz sehnat a tak, ale to je velmi na začátku.

Máte mimo své zaměstnání nějaký koníčky?

Timy: Asi spoustu, ale co vypíchnout…

Jan: Můj koníček jsou ty videoklipy. To není věc, která by mě nějak živila. V těchhle podmínkách malý země se to možná ani nedá dělat na takový úrovni, aby se o tom dalo říct, že je to profesionální. Takže to považuju za svoje hobby, stejně jako třeba právě tu animaci. No a potom takový běžný věci.

Timy: Taková klasika – knížky, Ludvík. Nevím, jestli se třeba blízkovýchodní vztahy dají považovat za hobby, můžeme to do toho zahrnout, třeba to, co se týče Izraele a tak. Pak se necháváme rádi tetovat (smích).

Máte sbírku tetování (smích).

Timy: Dá se to tak říct (smích).

Jan: Taky je to v začátcích.

Co máte doma nejraději?

Timy: Já asi knihovnu, protože tu se nám povedlo naprosto neplánovaně sestavit tak, že tam pásne od rohu k rohu, což nás samotný překvapilo, jak jsme to tak spočítali. A k těm knížkám máme většinou takovej jako citovej, osobní vztah. Jsou tam ještě právě věci z těch cest, tak si myslím, že je to hodně osobní. A ty?

Jan. Tak nevím, když ty jsi mi řekla knihovnu, tak já musím říct Ludvíka (smích).

No dobře, a kdyby někdo prostě řekl, že máte 5 minut, musíte si vzít jednu věc a jít?

Jan: Tak ty vem knihovnu a já Ludvíka.

Timy: No jasně (smích), podle silových schopností.

On by se brát nemusel, šel by za váma.

Timy: Tak já bych vzala asi fotky.

Jan: Já bych vzal, když teda pominu nějaký praktický věci jako kreditní kartu, tak bych asi vzal nějakou sošku, co tady máme. Nebo jedno z těch uměleckých děl, ale nechci bejt nucenej říct který (smích), to by si potom mohli někteří kamarádi špatně vyložit.

Kterou by sis teda vzal nejradši? (smích)

Jan: To se teďka nedovedu rozhodnout. Asi by záleželo na tý situaci. Ale myslím si, že jsou věci, který nějakým způsobem fungujou dobře, když jsou spolu, a když by byly třeba samy, tak by možná zas tak nefungovaly. To je podle mě případ tady těch dvou perokreseb, co tu máme, z kultovního komiksu Voleman od Jiřího Gruse. To si myslím, že je dobře, když jsou spolu, když jsou nějak blízko, protože na jedný je vidět určitá kresebná poloha a na druhý zase jiná. Dobře se to doplňuje. Takže ty bych třeba buď musel obě nechat, nebo obě vzít.

Co doma nemáte rádi, jestli tady něco takovýho je?

Timy: Já nemám ráda, že jsme ještě nedodělali ten balkon (smích). To jsme ale spíš ještě nestihli, protože tady bydlíme nějak od začátku února, takže jsme ještě nestihli úplně všechno doladit.

Jan: Pro mě tu asi není úplně něco, co bych neměl rád, ale jsou věci, který jsou spojený s polohou toho bytu a můžou být takový diskomfortní. Tady je relativně dost hluk, na kterej jsme si samozřejmě zvykli, ale já jsem třeba dřív bydlel jinak, kde ten byt byl otočenej do dvora, takže to bylo hrozně tichý a klidný, a to je tady pravej opak. Ta daň za to, že to je v centru, je prostě určitá rušnost. Je to jiná atmosféra, než nějaká klidná vilová čtvrť.

Timy: Ale naštěstí zas nic neslyšíme od sousedů. V minulým bytě byl klid z venku, ale zase jsme slyšeli kejchat sousedy.

Jan: Ale není to úplně negativum. Mně se ten ruch svým způsobem i v něčem líbí. To, že slyšíš tu ulici, slyšíš ty tramvaje projíždět, mi zas připomíná, jak jsem žil, když jsem byl dítě a bydleli jsme na Vinohradech na rušný ulici.

Co naposledy jste pořídili do bytu?

Jan: Ludvíka (smích). Z těch věcí, co tady jsou, to teďka nevím.

Timy: Možná ten botník.

Jan: No, ona to bude nějaká taková úplně užitková věc – polička, botník, květináč, nebo něco takovýho.

Jaká jsou vaše 3 nejoblíbenější místa v okolí, která byste doporučili?

Timy: Tak Café Pavlač, pak rádi chodíme do Akropole a třetí místo je asi Parukářka.

Jan: Riegráče a Parukářka jsou krásný parky, tam teďka chodíme furt s pejskem, to jsou hezký místa. Tady v okolí jsou samozřejmě příjemný kavárny typu Café Pavlač, ale já zas mám naopak od toho Žižkova rád trošku jiný podniky (smích). Já mám rád takový ty díry. Ne, že bych tam musel úplně vysedávat, ale prostě jsem rád, že vím, že tady jsou. Určitě Chocobamba, Bukowski má třeba taky svoji atmosféru, ale ještě radši mám takový třeba špinavější, kde to třeba zavání nějakou tou hernou. Právě takovej ten vomlácenej Žižkov s těmahle nonstopama, tak to je mně něčím příjemný, má to pro mě svoje kouzlo. A potom mně přijde, že ta čtvrt zažívá takovou obrodu, podobnou jako možná kdysi třeba Karlín. Tak je tady spoustu takových moc hezkých restaurací, třeba Bisos a řada dalších.

Timy: Jo, a máme rádi řeckou Tavernu.

Jan: Taky je určitě super zajít se podívat na Vítkov, to je z architektonického hlediska krásný místo. Je tam úplně nádherná jezdecká socha, největší ve střední Evropě, je tam to muzeum odboje, kde je pokaženej Sten od Gabčíka, to je hezká expozice. Docela se mi líbí i ten Vojenskej historickej ústav, kterej je hnedka u toho, to taky stojí za návštěvu. Jinak třeba do divadla sem nikam nechodíme, takže to nevím.

Já jsem tě zaregistroval, že jsi byl na takový trošku kontroverzní akci, asi víš, o který mluvím (smích)…

Jan: Teďka se přiznám, že ne (smích).

Timy: Ono je toho víc (smích).

Taková akce, kde byla Bible.

Jan: Jó, s Vanessou.

(pozn. Jednalo se o vystoupení kapely Vanessa v pořadu Tečka páteční noci)

Média to hodně probírala, mělo to potom pro tebe nějaký následky? Myslím třeba i pozitivní, že to mohla být dobrá reklama, nebo naopak, že si potom nějaký lidi říkali, ježišmarjá, kam on to chodí.

Jan: Já jsem tu akci nepovažoval za něco, co by nějak extra souviselo se mnou, protože to vzniklo tak, že v době, kdy jsem pro Vanessu dělal klip, tak mě můj kamarád Samir Hauser, frontman této kapely, řekl, že si jedou dělat mejdan do Český televize, tak ať jedu s nima jako jejich host. Já jsem řekl, že jo, a pak už mně vlastně volala nějaká producentka z Český televize a mělo to velice oficiální, profesionální ráz.

Nicméně já jsem tam hrozně rád s nima byl. I když některý věci pro mě třeba úplně nejsou, tak jsem prostě strašně vděčnej za to, že je někdo, kdo tady dělá tenhle druh performance, humoru a tenhle způsob vyjadřování, který dělá právě třeba Samir a ta parta okolo něj.

Myslím si, že je potřeba, aby se s tím lidi konfrontovali a samozřejmě ty reakce některý byly zábavný. Kdo chce tenhle způsob komunikace a způsob nadhledu nad věc přijmout, tak to samozřejmě přijme a kdo na to nemá, tak (smích)…

Já myslím že Samir Hauser je geniální umělec, texty Vanessy, to je klenot. Tahle země ho strašně potřebuje. Lidi, zejména ti maloměš’ťáčci a přizdisráčové ho potřebují, aby se ho báli a moc nevylejzali. On tu stráží rovnováhu mezi silami dobra a zla, stejně jako v Japonsku Godzilla.

 

Jakou nejlepší nebo nejzásadnější radu, jste v životě dostali?

Jan: Já to vztáhnu spíš na svoji práci. Mně radilo spoustu lidí a asi nejlepší rady mi dal sochař Jarda Róna a můj profesor Zdeněk Beran.

A jaká to byla rada?

Jan: Tu od Jardy Róny si nechám pro sebe, ale pamatuju si, že Zdeněk Beran nám jednou řekl strašně zásadní věc, i když možná zásadně znít nebude. My jsme se na Akademii vždycky báli klauzur, kdy přijdou ostatní profesoři a ty tam musíš stát a obhajovat svoji práci a vždycky musíš říct, proč to vlastně děláš. Ona ta doba je pořád složitá, tenkrát byla pro tu malbu možná ještě trošku složitější, a tak jsme se často báli, jak budou reagovat. A pan profesor nám řekl, ať jim prostě řekneme, že nás to baví, to je úplně neprůstřelnej argument. To se mi strašně líbilo, ale ocenil jsem to až po letech. A pak člověk dostává řadu rad…

Timy: O který se třeba ani neprosil. (smích)

Jan: O který se neprosil a na většinu toho si musí přijít sám. Když mi někdo dal nějakou radu, tak většinou radil dobře, já jsem neposlechl a až za dva roky jsem třeba přišel na to, že to bylo správně.

Timy: Já si teda bohužel žádnou konkrétní radu nevybavuju. My jsme s Honzou oba dva Střelci, tak jsme dost svéhlaví, takže většinou pouštím jedním uchem tam a druhým ven (smích).

Interview: Jakub Vávra

Text a korektura: Soňa Oulová

Fotografie: Daniel Čáha