archiv

Eva a Pavel Urbanovi

Eva Urbanová je právnička, která opustila svou úspěšnou praxi, aby se mohla věnovat svému snu. Spolu s manželem Pavlem založila značku Nila. Ve svém e-shopu a nově i kamenné prodejně na Vinohradech nabízí autentické výrobky z celého světa, které nikde jinde nenajdete.
Jak Eva a Pavel společně se svou dcerkou Medou bydlí, jsme se vydali podívat do krásného pražského bytu.

OBAL_Eva_Pavel_Urbanovi_002

OBAL_Eva_Pavel_Urbanovi_003

OBAL_Eva_Pavel_Urbanovi_004

OBAL_Eva_Pavel_Urbanovi_005

OBAL_Eva_Pavel_Urbanovi_006

OBAL_Eva_Pavel_Urbanovi_007

OBAL_Eva_Pavel_Urbanovi_008

OBAL_Eva_Pavel_Urbanovi_009

OBAL_Eva_Pavel_Urbanovi_010

OBAL_Eva_Pavel_Urbanovi_011

OBAL_Eva_Pavel_Urbanovi_012

OBAL_Eva_Pavel_Urbanovi_013

OBAL_Eva_Pavel_Urbanovi_014

OBAL_Eva_Pavel_Urbanovi_015

OBAL_Eva_Pavel_Urbanovi_016

OBAL_Eva_Pavel_Urbanovi_017

OBAL_Eva_Pavel_Urbanovi_018

OBAL_Eva_Pavel_Urbanovi_019

OBAL_Eva_Pavel_Urbanovi_020

OBAL_Eva_Pavel_Urbanovi_021

OBAL_Eva_Pavel_Urbanovi_022

OBAL_Eva_Pavel_Urbanovi_023

OBAL_Eva_Pavel_Urbanovi_024

OBAL_Eva_Pavel_Urbanovi_025

OBAL_Eva_Pavel_Urbanovi_026

OBAL_Eva_Pavel_Urbanovi_027

OBAL_Eva_Pavel_Urbanovi_028

OBAL_Eva_Pavel_Urbanovi_029

OBAL_Eva_Pavel_Urbanovi_030

OBAL_Eva_Pavel_Urbanovi_031

OBAL_Eva_Pavel_Urbanovi_032

OBAL_Eva_Pavel_Urbanovi_033

OBAL_Eva_Pavel_Urbanovi_034

OBAL_Eva_Pavel_Urbanovi_035

OBAL_Eva_Pavel_Urbanovi_036

OBAL_Eva_Pavel_Urbanovi_037

Kde a kdy se zrodil nápad na koncept vaší značky Nila?
Eva: Vlastně to asi byl můj nápad. Já jsem původní profesí advokát a když jsem se rozhodla změnit kariérní kurz, tak jsem měla pocit, že potřebuju na chvilku změnit prostředí. Udělali jsme homeexchange s jednou americkou rodinou, která má dům v Santa Fe. Když jsme přijeli do Nového Mexika, tak nás okouzlilo – indiáni, jejich umění, keramika. Cestou zpátky jsem se v letadle rozhodla přivézt pár věcí, které jsem tam viděla, a moc se mi líbily. Ne přímo odtamtud, ale najít si jejich výrobce v Africe a dovézt to k nám. No a tak jsem si z prvních úlovků udělala malý pop up, stánek před Vánoci v shopping mallu. Prostě z kanceláře na tržiště. Bylo to tam trochu zjevení.

Pavel: Potom už byl během roku e-shop a teď otevíráme kamenný obchod tady na Korunní.

Eva: Ono to bylo ze začátku dost hektické, chtěli jsme původně udělat jen ten pop up. Potřebovali jsme nějaké jméno, tak jsme si řekli „Nila“. Kdybych to dneska dělala znova, tak bych ty věci mnohem víc promýšlela, tehdy jsem ještě netušila, jak se to celý vyvine a že to pro mě bude hlavní práce.

Jak často cestujete? Jak vypadá to vyhledávání nových značek a řemeslníků?
Eva: Tenhle rok hodně cestujeme do Maroka. Probíhá to vlastně tak, že nejdřív tu věc uvidím třeba na Pinterestu nebo na blogu, začnu pátrat odkud je a co podobného by se dalo někde objevit. Loni jsem objevila spoustu věcí právě z této části Afriky. Ty původní koše, co jsme dováželi, ty například byly z Ghany, vázy byly z Peru. Zjistili jsme, že dvě nebo tři věci jsou z Maroka, takže jsme tam jeli. Začali jsme to tam prozkoumávat, zjišťovat, jak ten trh funguje, jak se k těm lidem dostat, jak se tam obchoduje, každá kultura je trošku specifická. Konkrétně v Maroku jsme našli člověka, který nám pomáhá vyhledávat zdroje. Znamená to tam jezdit docela často, letos jsme tam byli dvakrát, teď za dva týdny jedeme potřetí. Jde o to najít si výrobce a potom se s ním domluvit, protože většinou ty věci je potřeba nějak upravit, trošku zmodernizovat, vybrat materiály. Důležité je najít někoho, kdo o tom s námi bude ochoten diskutovat, kdo bude ochotný nějaké případné změny dělat.

Mají ti výrobci s vašimi změnami problém, nebo to přijmou víceméně vždycky?
Eva: Jak kdo. Taky záleží, jaká je to generace, protože tam se ty řemesla nesou opravdu dědeček-otec-syn. Třeba teď dělám boty z recyklovaných koberců a kůže, a ten švec, se kterým spolupracujeme, je schopný si sám udělat představu o trendech, o tom, jak by ta bota měla vypadat, jak zkombinovat kůži s kobercem. Když jsem hledala toho pravého ševce, tak jsem jich viděla asi sedm. Bylo to hlavně o pocitu, ale taky o ochotě ty věci dělat v takovém čase, v takové kvalitě a za takovou cenu, jakou můžeme unést.

Pavel:Je pravda, že řadu věcí jsme si našli vysloveně na Internetu a objednali je bez toho, abychom je měli předtím v ruce. Pak teprve, když nám to přijde a líbí se nám to i fyzicky, tak to objednáme ve velkým. Takže není to tak, že bychom všechny ty země museli objet, máme věci i z Jihoafrické republiky, kde jsme nebyli.

Eva: Teď jsme třeba byli v Paříži na veletrhu, kde se celá jedna velká hala týká jen tzv. „ethnic chic“. V dnešní době už to není tak, že by člověk vyloženě vyjel s batohem a něco si v tom batohu dovezl a pak to tady prodával. To samozřejmě pořád spousta lidí dělá, ale my se snažíme najít dodavatele a ten produkt nějakým způsobem upravit, zajistit, aby o to byl zájem, protože bez toho to samozřejmě nejde, a potom začít ten objem pomalu navyšovat. Tak to třeba bylo i s Bolga koši, lidi je chtějí víc a víc. Stále spolupracujeme s tou stejnou fairtradovou manufakturou a funguje to dobře.

Kam se nejradši vracíte?
Eva: Příští rok se chceme vydat někam, kde jsme ještě nebyli. Máme představu nové kolekce, která by směřovala do Turecka, Indie. Teď aktuálně mi nejvíc učarovalo to Maroko. Já jsem tam jela vyloženě obchodně, myslela jsem, že vyjednávání bude náročný. Nakonec vůbec nebylo, setkali jsme se s neuvěřitelně přátelskými lidmi.

Pavel: Maroko jsme zatím měli omezený jen na Marrákeš a okolí. Maroko je ale geograficky a kulturně rozsáhlá země, myslím, že se tam budeme ještě dlouho vracet a objevovat.

Co váš přístup k módě, podle čeho ty věci vybíráte?
Eva: My se věnujeme tzv. „slow fashion“, neboli udržitelné módě. To vzniká spíš z našeho osobního přesvědčení. Cestovali jsme Uzbekistánem, viděli jsme zotročené děti sbírající bavlnu. Nebyla jsem nikdy v žádné továrně, která zaměstnává děti nebo zotročuje lidi, ale vím, že jsou. Módní byznys je špinavý a představuje velkou ekologickou zátěž. Rozhodli jsme se vybírat podle toho, že víme, že dopad našich produktů není takový. Tím pádem se náš výběr omezil. Já nemám v módě velký rozhled, takže se vždycky při výběru snažím poradit s více lidmi. Co se týče nás osobně, není to tak, že bychom se všechno snažili nakupovat ze stoprocentně ověřených zdrojů, to by se člověk v Čechách asi brzy zbláznil, ale snažíme se čím dál tím víc uplatňovat kritéria jako – víme, odkud to je, případně zda se to dá recyklovat. Většinou to vede k nákupům, které v tu chvíli stojí víc, ale já věřím, že z toho dlouhodobého hlediska se to vyplatí.

A co vaše stojany na květiny?
Pavel: Tenhle původní stojan jsme našli tak před deseti lety tady ve Vršovicích v jednom antiku, moc se nám líbil, a zjistili jsme, že dnes už se nic takového nevyrábí. Byly trochu náznaky v 60.letech, kdy se dělaly takový hodně barevný z umakartu, tak jsme si řekli, že to zkusíme vyrobit znova. Bohužel to bylo v době, kdy se zrodila Nila, narodila se Meda, bylo to takový hodně hektický, takže jsme vyrobili první sérii, nějakých 60 kusů. Kvalita byla dobrá, nicméně ten výrobní náklad byl tak velký, že vlastně od té doby hledáme výrobce, který by byl schopen to vyrábět levněji a přitom kvalitně.

Eva: Je to teď spící projekt, ale s těmi, co jsme prodali, jsou zákazníci spokojení. My jsme udělali tři takové série, jednu hodně retro a dvě ulítlejší. Já jsem zároveň v rámci toho usoudila, že to je možná pro nás příliš „designová“ cesta. My nejsme designéři, nám se prostě líbil ten produkt a chtěli jsme ho znova uvést na trh. I při výrobě jsme spolupracovali s designérem, Davidem Crlou. Prostě jsem zjistila, že mě Nila baví víc – cestovat, hledat ty věci a pracovat s řemeslníky, to je to, co mě naplňuje. Pavel ten projekt má pořád v hlavě, chce ho rozvíjet a já mu chci pomoci. Takže příští rok.
Pavel: Myslím, že to je hezká věc. Původně byly v plánu vlastní květníky, vlastní design těch stojanů, ale aktuálně chceme najít výrobce a pokračovat.

Eva: Obecně mají lidi v interiéru rostlin málo, a pokud, tak je často nemají na co postavit, myslím, že to je užitečná věc. Kdybychom byli schopní je nabídnout za lepší cenu, nepřetahovat se o to místo s designovými značkami, tak ten projekt by mohl fungovat velice dobře. Nám se líbí ten koncept a chceme to udělat krásně a kvalitně, to je jasný.

Pavel: Paradoxně se jeden z těch stojanů prodal do Francie a dva do New Yorku.
Možná to není úplně věc pro český trh…

Eva: Je pravda, že u lidí, kteří si u nás ty stojany koupili, jsme viděli, že ta cena tu roli nehraje, že se do toho zamilovali a mají doma zrovna čtyři orchideje na parapetu. Ale my bychom je samozřejmě chtěli nabídnout širokému spektru lidí, ale ta cena kolem šesti, sedmi tisíc neumožnuje ten záběr jaký bychom chtěli.

Co máte doma nejradši?
Pavel: Sebe navzájem.

Eva: Z nábytku mám nejradši asi ty skleníky v jídelně. Ale kdybych odtud měla odejít s jednou věcí, tak si s sebou vezmu tuhle sošku. Dostali jsme jí od indiánů v Santa Fe, řekli jsme jim, že bychom rádi měli miminko, oni nám požehnali, udělali takový rituál a dali nám tu sošku…a podařilo se.

Pavel: Ta soška je Matka Země mimochodem. Já mám rád lampy, tak bych si možná vzal tu chromovanou, kterou máme v ložnici.

A co naopak rádi nemáte?
Pavel: Světlo v ložnici. Neříkám, že mě trápí, ale je to jedna z věcí, kterou bych chtěl ještě vyměnit.

Eva: Já všechno oblečení, přijde mi, že je tady strašně hodně věcí.

Kde vybíráte věci do bytu?
Pavel : Nemáme asi žádný stálý místo, spíš tak chodíme s očima otevřenýma, kamkoliv dojedeme, tak se poptáme třeba po nějakym antiku. Myslím, že v antikách leží spousta takových špeků, který tam lidi dají a vůbec netuší, co tam dávají. My nejsme teda žádný znalci, je to pocitová věc.

A je to tak, že si říkáte „Tak teď nám tady chybí jedna židle.“, tak jdete shánět židli?
Pavel: Taky to tak někdy vznikalo. Měl jsem starý piano a neměl jsem k tomu židli, tak jsme jeli. Poslední dobou jezdíme do Spomyšle, tam je jeden hodně dobrý antik, tak tam jsme koupili pár věcí…

Co naposled jste si pořídili?
Eva: Támhletu komodu, tu dělala Patricie z Boho. Měla jsem představu, že jí dám Medě do pokojíčku, ale pak jsem zjistila, že to je naprostý nesmysl, takže jsme ji dali sem.

Jaké máte koníčky, mimo vaší práci?
Eva: Bohužel o mně se dá říct, že jsem workoholik, já pracuju hodně, a tím že máme Medu, tak…

Takže práce je koníčkem?
Eva: Naprosto. Pro mě to je základ, štěstí, že dělám to, co mě stoprocentně baví. Když mám chvilku času, tak většinou pokračuju v práci.

Takže když pojedete na dovolenou na čtrnáct dní, tak po týdnu už budete chtít jet domů něco dělat?
Eva: To ne, spíš tam budu někde pořád okukovat, co by se dalo přivézt. Ale tak, Meda je teď náš největší koníček a potom máme rádi filmy a jazz.

Pavel: Já jsem se asi před rokem pustil do tai chi, takže to je můj koníček. Byl jsem na soustředění v jižních Čechách asi na týden v červenci, taky volba toho místa kde cvičím, Sokola u Riegráčů… Mě to místo přitahovalo, ten barák se mi hrozně líbí. Když jsem slyšel, že na terase se cvičí tai chi, tak jsem se tam šel podívat, tím to vzniklo. V Praze jsou desítky míst, kde se dá cvičit, ale tam to bylo zcela zásadní.

Co sbírky, sbíráte něco?
Pavel: Systematicky ne, já nejsem sběratel ničeho.
Eva: Já taky ne. Dá se říct, že se postupem času nějaká sbírka tvoří, určitě nějaká ze šperků, protože šperky sami prodáváme. Postupně se mi tu kupí, co si vyberu pro sebe, když někam jedeme, ale systematicky ne. Možná by se dalo říct, že minisbírka jsou naše lampičky, nikdy nejsme schopný odolat pěkné staré lampičce.

Pavel: Třeba taky keramika, právě z té Ameriky jsme si dovezli plný batoh keramiky, to nám na tom místě taky učarovalo. Je to ryze dekorativní keramika, není to užitná věc.

Eva: Ta cesta nás oba dva extrémně ovlivnila. Už když jsme tam jeli, jsme měli tušení, že se nám tam bude líbit, ale nám se po tom stýská a mluvíme o tom každý druhý den.

Čím jste chtěli být jako malí?
Pavel: Já jsem chtěl být lékařem.

Eva: Vlastně si nepamatuju, ale myslím, že to nebylo nějak vyhraněný, ale velice brzo jsem začala tíhnout k novinařině, k psaní, to byl takový můj první tah, pak mě bavily práva, advokacie mě doteď baví, pořád to dělám.

Vyjmenujte tři nejoblíbenější místa tady v okolí.
Pavel: Cafe Jen, protože to je naše takový detašovaný pracoviště. Teď máme kancelář tady na Korunní, ale jinak jsme hodně času trávili tam. Pak je pro mě vždycky inspirativní právě Boho, no a v neposlední řadě zdejší sbírka dětských hřišt. Aktuálně samozřejmě NILA store.

Interview: Jakub Vávra

Text a korektura: Veronika Danková

Fotografie: Daniel Čáha