archiv

David a Jitka Böhmovi

V dětství chtěl být námořníkem, ona kastelánkou. Výtvarník David Böhm s pedagožkou Jitkou žijí v Černošicích u Prahy v domku, který patří Jitčině rodině po čtyři generace. Ve společnosti jejich čtyř dětí jsme si povídali o Davidově spolupráci s Jiřím Frantou, o čerpání inspirace, ale třeba i o vztahu nenahraditelnosti, jenž lidé mívají k věcem.  OBAL_David_Böhm_002 OBAL_David_Böhm_003 OBAL_David_Böhm_004 OBAL_David_Böhm_005 OBAL_David_Böhm_006 OBAL_David_Böhm_007 OBAL_David_Böhm_008 OBAL_David_Böhm_009 OBAL_David_Böhm_010 OBAL_David_Böhm_011 OBAL_David_Böhm_012 OBAL_David_Böhm_013 OBAL_David_Böhm_014 OBAL_David_Böhm_015 OBAL_David_Böhm_016 OBAL_David_Böhm_017 OBAL_David_Böhm_018 OBAL_David_Böhm_019 OBAL_David_Böhm_020 OBAL_David_Böhm_021 OBAL_David_Böhm_022 OBAL_David_Böhm_023 OBAL_David_Böhm_024 OBAL_David_Böhm_026 OBAL_David_Böhm_027 OBAL_David_Böhm_028

 

Řekni mi, Davide, jakou máš oblíbenou ilustrovanou knížku z dětství?

Procházky pana Pipa od Stanislava Holého.

A komiks?

Komiks… třeba si pamatuju, když vyšel Maus. To byl asi rok 97. Takovej iniciační moment, kdy jsem si najednou říkal, že tam je mnohem větší prostor než v tom, co se dosud u nás vydávalo. Mě to strašně bavilo číst a zároveň jsem ztěžka obracel každou stránku, chtěl jsem si to co nejvíc užít. Když jsem dočet, čekal jsem asi půl roku nebo rok, než vyšel druhej díl. Dnes už takových knížek vychází poměrně dost anebo si je kupuju v zahraničí. Z komiksů mám slabost třeba pro Chrise Warea, to je úplně jiná práce s médiem knížky. Nebo teď vyšel v překladu Pirát a lékárník od německýho ilustrátora Henninga Wagenbretha. Má skvělý rukopis, takový tvrdý německý styl, podobnej dřevorytům, používá pořádně sytý barvy, přísný linky.

Kdo tě v tvůrčím zápalu nejvíc inspiroval?

Je třeba říct, že dělám hlavně s Jirkou Frantou. Ilustrace a komiksy jsou tak trošku bokovka.

Na poli současnýho umění se věnuju kresbě. A tam ta hranice není nijak definovaná, takže se to může klidně přelejt do ilustrace, ale hlavní těžiště leží jinde. A tím, že dělám asi 70 % věcí společně s Jirkou, což je permanentní diskuze, tak asi není nic překvapivého, že mě nejvíc ovlivňuje on. I když těch lidí je ve skutečnosti samozřejmě víc.

Jak jste se vy dva dali dohromady?

To vzniklo ve škole, kde jsme se potkali a udělali jsme spolu jednu výstavu, která pro nás měla zásadní význam, protože i když to byla jednorázová věc, byla poměrně intenzivní. Dva měsíce jsme chodili každej den do galerie a kreslili na zeď různý deníkový záznamy. Navzájem jsme si do těch věcí mluvili a tím pádem jsme si za ty dva měsíce vyzkoušeli, jak spolupráce funguje. A vyhovovala nám. Nelpěli jsme na tom, co kdo udělal, ale naopak nás zajímala interakce a spolupráce, možný vývoj do neznáma. Od toho se to odvíjelo a doteď pokračuje, i když děláme trochu jiný věci. Navíc si myslím, že hraje roli i to, že máme stejný smysl pro humor.

A vaše spolupráce?

Naše věci vznikají v diskuzích. Já s něčím přijdu a myslím si, že už je to vymyšlený. A Jirka to ještě popíše jinak a pak já to ještě posunu. Tak do konce není jasný, jak to dopadne.

Vlastně spolu děláme sedm, osm let. A furt si nejsem jistej, nevím, jak věc dopadne, neodhadnu to.

Viděl jsem vaši poslední výstavu Epicentrum. Jaký byl její smysl?

Měli jsme chuť udělat nějakou jednoduchou věc. Pracovat s objektem a přidat do výstavy zvuk. Pokusit se popsat věci jinak, udělat krok stranou. Měli jsme za sebou tři velké výstavy založené na složitých instalacích, kde kresby, panely, objekty a videa byly všechny do sebe zapojený v jeden složitý celek. A s výstavou Epicentrum jsme chtěli pracovat jinak. Galerie měla dvě místnosti, v jedný byly velkoformátové kresby, kde jsme před vernisáží nechali vybouchnout barvu. A v další, vlastně v té první, bylo asi sedmdesát kamenů. Divák prošel takovým tunelem, koridorem, a vešel rovnou doprostřed místnosti. Všechny ty kameny měly vyvrtaný díry jako oči a všechny směřovaly do místa, kam vešel. Navíc jsme oslovili Kyklos Galaktikos, aby nám udělali soundtrack k výstavě, což dopadlo skvěle. Byla to instalace založená na pocitu.

Jaká byla odezva?

Myslím, že dobrá, Blansko není úplně na trase, ale chodili tam i různý školy včetně učňáků, což není úplně obvyklé. Navíc jsme dostali nabídku vystavit část té instalace na podzim v Praze.

A na kolik třeba vyjde takovej kámen?

Ještě jsme je neprodávali. Jirka si vzal nějakej domů. Jeden jsem dal Jitce. Nějakou cenu jsme určili kvůli pojištění, ale to by věděl přesně náš galerista.

Hodně jsi cestoval, tvořil jsi v zahraničí. Která stáž tě nejvíc ovlivnila?

To je těžký říct, protože každá byla jiná. Byl jsem asi 4 měsíce v Portugalsku, ještě když jsem studoval. Byli jsme tam s Jitkou a s nejstarším synem Jáchymem. To mělo úplně jinej rozměr, chodil jsem tam do školy, ale vlastně jsem fungoval i normálně.

Jiný to bylo, když jsem byl asi pět týdnů s Jirkou v New Yorku. To je skvělý město, kde je pořád co objevovat, ale překvapilo mě, jak to v některých ohledech funguje jinak, než jsem si představoval, takže přestěhovat se a žít tam trvale bych nechtěl.

Zklamání?

Zklamání není to slovo. Spíš ztráta iluzí. Je třeba dobrý se tam jet jednou za čas podívat na výstavy, získat kontakty. Dějou se tam skvělé věci, ale ty se dějou i jinde. Chtěl bych se podívat na spoustu míst. Žít v New Yorku může bejt frustrující.

Kde čerpáš inspiraci?

Asi všude. Nemám jeden zdroj, nevím, jestli to tak někdo má. Často asi z knížek, kolikrát si čtu a utkví mi nějaká věta, nebo něco z filmu… Každý den kreslím hlavu a k ní píšu text, ten je většinou právě někde převzatý. Na inspiraci asi nejde vymyslet nějaký postup.

Ještě mi řekni něco o spolupráci s Jirkou. Máte společný ateliér, trávíte spolu hodně času, nebo každý makáte někde jinde a sem tam se doplňujete?

Většinu věcí děláme dohromady. Máme společný ateliér, tam jsme pondělky a úterky, ve středu Jirka učí v Brně a pak máme další aktivity, Jirka je součást Rafanů, něco děláme každý sám. Mezitím prostě vymejšlíme, ať už výstavy, společný kresby nebo realizace. Často spolupracujem i s architektama na nástěnných kresbách, který jsou součástí nějakého interiéru, na tom děláme někdy spolu, někdy individuálně. V mezičase si s Jirkou vyměnujem kresby, který na přeskáčku doděláváme. Ve finále ale každý týden vypadá jinak, podle toho, co je potřeba dělat.

Máte široké spektrum. Co bys řekl, že ti jde nejlíp, nebo co tě nejvíc baví? Je to komplexní natolik, že lítáš od jednoho k druhému?

Médium kresby hraje většinou ústřední bod, nebo spíš čáru, ať už jde o výstavu, realizaci nebo autorskou knížku. Většinou si u jednoho odpočinu od druhého, baví mě, když vytváříme časově náročné kresby. Třeba jen šrafujem velké plochy několik dnů a pak uděláme nějakou akci, kde třeba kreslíme hořící světlicí a celé je to maximálně na pár minut. Vidím pak ty věci z různých perspektiv, ten proces, ať už je jakkoli dlouhej, mě baví nejvíc.

Děláš ještě instalace na ulici?

Veřejnej prostor je specifickej a když něco takovýho má vzniknout, snažím se, aby to nebylo jenom přenesení z ateliéru nebo z galerie na ulici. Aby to nebylo zdobení, ale aby to mělo význam. Jednou jsem kreslil obličej do několika ulic v Holešovicích. Byla tam taková galerie ve vitrínce, jako bývaly dřív nástěnky pro pionýry. Já jsem tam pověsil fotku z gůglu, kde byl nakreslenej velkej obličej přes několik ulic. A pak jsem propíchnul kanystřík, obešel jsem ulice a tenkou čárou jsem tam ten obličej nakreslil. Jako kdyby někomu praskla barva, ale byla to kresba.

Mělo se na to koukat shora?

To by nefungovalo, protože čára byla hrozně tenká. Ale kdyby to někdo obešel, tak by se dozvěděl, co tam je nakreslenýho.

A ty se zabýváš čím, Jitko?

Já jsem teď v mezičase učila v mateřský škole a jinak mám vystudovanou pedagogiku – vychovatelství a dodělávám si speciální pedagogiku. Takže jiný vody.

Interiér vašeho domku jsi navrhoval ty, Davide?

Ne, ten jsme vymýšleli společně. Jsme tu už čtvrtá generace. Vyrůstal tady Jitčin děda. Ještě loni jsme bydleli nahoře v podkroví a dole bydlel Jitky brácha. Pak se přestěhoval a my jsme to dovymysleli. Dům byl už dlouho před rekonstrukcí a dělalo se tady všechno od topení, elektriky, podlah a koupelen znovu, bylo toho celkem dost, ale chtěli jsme zachovat ducha toho domu, který je 140 let starý. A zároveň jsme měli různý barevný a materiálový preference a vůbec, aby nám tu bylo dobře.

Kdo měl poslední slovo?

David: Dům je daný, jsou tady nosný zdi a nějaký dispozice, tak jsme to akorát přeskládávali jako hlavolam. Hledali jsme, aby něco nebylo přehnaně velký a něco zase strašně malý. Kuchyní jsme hýbali nejvíckrát.

Jitka: Určitě jsme chtěli obývák propojenej s kuchyní, aby člověk, co tam něco dělá, nebyl odříznutý od lidí v obýváku. To byla priorita. I když některý nosný zdi jsme částečně zbourali, a to se statikům nelíbilo.

David: Po technický stránce nám s celou přestavbou hodně pomohl můj táta, který je z oboru a věděl, co se ještě dá udělat a co už ne.

Co máte doma nejradši?

David: Lidi to být nemůžou?

To je jasný, ti se nepočítaj´ (smích). Představ si, že máš rodinu naloženou v autě a odjíždíš nadobro. Můžeš si vzít jednu jedinou věc.

Jitka: Já piáno.

David: Já se spíš snažím nevytvářet si k věcem vztah nenahraditelnosti. Ale jinak tady mám rád všechno.

A co rádi nemáte?

Jitka: Nepořádek.

Které věci se ne a ne zbavit?

David: Asi židlí.

Jitka: Ale ne že se jich nemůžeme zbavit, spíš jsme si ještě nepořídili nový.

Máte nějaký koníčky?

Jitka: Hudbu.

David: Já dělám, co mě baví. Práce je koníček.

Sbíráte něco?

David: Děti jsou naši sběratelé.

Jitka: Jako že sbíráme děti, viď? (smích)

Tak to máte slušnou sbírku!

Jitka: Mám sbírku náušnic.

David: Asi knížky. To je takovej fetiš. Když někam jedu, přivezu si knížku.

Když kupujete nábytek, kam jezdíte, podle čeho vybíráte?

David: Je to mix úplně všeho. Samozřejmě taky z Ikey. Křesílka jsou thonetky. Polici a lavici nám dělal kamarád.

Jitka: Jsou tu i věci z Davidova dětství.

Která jsou vaše oblíbená místa tady v okolí?

Ferenc Futurista, to je naše klubová kavárna kousek odtud. Je otevřená zpravidla dvakrát do týdne a děláme tam různé akce, diskuze, promítání.

A potom cyklostezka odsud až do Prahy, ta je super.

Jestli jsem to dobře pochopil, nejdřív jste žili v Praze.

David: Já jsem vyrost na Praze 1, ve Valentýnský.

Jitka: A já jsem vyrostla tady.

A tady jste se seznámili?

Jitka: Ne, v Praze. Přes kamarády.

Co tě přivedlo sem, Davide?

Rodinný domek je Jitčiny rodiny, a protože rodiče bydlí jinde, tak jsme tady bydleli nejdřív napůl s bráchou a teď jsme tady my…

Jitka: Je to tady v mnoha ohledech ideální.

David: Například je tady na padesát obyvatel jedna hospoda (smích). 

 

Interview: Jakub Vávra

Text a korektura: Pavlína Žipková

Fotografie: Daniel Čáha