archiv

Bára Alex Kašparová

Bára Alex Kašparová je šéfredaktorkou kulturního magazínu Artikl. Cesta do útrob tohoto časopisu vedla skrze její zálibu ve fotografii, kterou také vystudovala. Co si Alex myslí o umění, jaké je to vydávat tištěný magazín, nebo co dělá ve svém volném čase, na to nám odpovídala ve svém útulném bytě v Praze.

 

Povězte mi něco o Artiklu. Jak jste se k tomu dostala?

K Artiklu vedla moje cesta přes fotografii. Hledala jsem tehdy tištěné médium, kde bych mohla publikovat soubor fotografií z nočních evropských metropolí. Byly to černobílé záběry focené na legendární kompakt Yashica T4. Portréty, zátiší. Subjektivní dokument nočního života z léta 2011. Otiskl mi ho měsíčník Kulturní Pecka. Byl to časopis, který byl zdarma na kulturních místech po Praze. Poznala jsem redakci a byla jsem nadšená z entuziasmu, kterým kolektiv kypěl. Dostala jsem nabídku spolupracovat i dál. Kromě fotografování jsem do něj začala taky psát. Postupem času jsem k projektu začala mít úzký vztah. Byl to svobodný prostor, kde jsem mohla fotit a kreativně tvořit, psát o tom, co mě zajímá, a zároveň se posunovat ve stylistice a tvořit si vlastní autorský rukopis. Zároveň jsem jej začala nahlížet i kriticky, protože jsem viděla, že nese množství dosud nenaplněného potenciálu. Tím byla třeba konkrétně jeho vizuální stránka. Navrhla jsem, že by se mohla aktualizovat, třeba ve spolupráci s mladými umělci. Oslovili jsme tehdy UMPRUM, Ateliér grafického designu a nových médií, který vede Petr Babák. Výstupy jeho ateliéru mě vždy oslovovaly a on mě svou břitkostí, která jde na dřeň, přišel jako ideální spoluhráč pro vedení kreativního a kritického dialogu. Proběhlo několik schůzek, na kterých jsme se vzájemně oťukali. Kritika se valila jako horká láva, a nakonec Petr zadal redesign Kulturní Pecky svému ateliéru jako ročníkový úkol. Z mnoha návrhů jsme potom jeden vybrali. Po nedlouhé době jsem pak dostala nabídku vedení časopisu převzít. Měla jsem už zkušenost ještě z dalšího tištěného média, v jehož redakci jsem působila, ale ambici vést časopis jsem neměla. Nabídku stát se šéfredaktorkou jsem tehdy odmítla, protože jsem se chtěla věnovat hlavně své tvorbě a tu rozvíjet. Když jsem ji dostala ještě po druhé, tak jsem ji vzhledem k silnému osobnímu vztahu, který jsem si k časopisu za dobu spolupráce vytvořila, pokorně, a jako velkou výzvu, nakonec přijala. Vnímala jsem velký potenciál, se kterým lze dál pracovat. A hlavně jsem vnímala hodnotu projektu, který tvoří lidé s názory, které by se měly předávat dál. Přijala jsem nabídku jako určitou zodpovědnost za něco, co jsem vnímala jako velmi smysluplné a důležité a do čeho jsem po dobu více jak dvou let vkládala sebe samu. Měla jsem ale podmínku, že se musí změnit více věcí, se kterými jsem se neztotožňovala. Vizuální stránka, úzká profilace média, ale hlavně název. A tak z alternativní Kulturní Pecky vznikl nemainstreamový kulturní měsíčník Artikl. Dnes jediný tištěný časopis o kultuře zdarma.

Další věc, kterou máte na starost, je Galerie Evoluční. Proč taková galerie? Proč vitrínová?

Myšlenka na site-specific galerii vznikla ještě v kolektivu Kulturní Pecky, v roce 2013. Protože samotné médium s veřejným prostorem a kulturou pracovalo, přišlo nám jako skvělé rozšíření našeho média mít fyzický prostor, kde by mohli mladí umělci prezentovat svou tvorbu. Opět v měřítku přístupném veřejnosti, ale zároveň s kurátorským vedením. Ráda zhmotňuji vzdušné zámky, a tak jsem si řekla, že bych byla ráda, kdyby takové místo skutečně existovalo. Procházela jsem se ulicemi Prahy a hledala prázdné vitríny nebo jiné prostory, ve kterých by se dalo současné umění prezentovat, do kterých by se dalo tvořit. Při procházce pasáží v Revoluční ulici jsem uviděla krásné funkcionalistické vitríny naplněné prachem nebo přelepené reklamními bannery. Zamilovala jsem se a už jsem neměla v hlavě nic jiného než najít kontakt na jejich vlastníka.

Myslíte si, že je v dnešní době umění dobrý prodejní artikl?

Hezká otázka, děkuji. Umění je ve světě byznysu výrazným artiklem. Je opředeno aurou se statusem plným intelektu vzdělanosti a určitého vyššího standardu. Je ale nemnoho sběratelů, kteří si dovolí investovat do mladých jmen nebo do své intuice, dle které volí jiné autory než notoricky známé nebo mrtvé. Ve světě nemateriálních hodnot je umění důležitým zprostředkovatelem. Otevřeným prostorem k přemýšlení a cítění. Odrazu společnosti a dění kolem nás. Zaznamenává pocity. Umělec je médiem.

Kolik máte aktivních čtenářů? Zkoušeli jste to nějak počítat nebo máte nějaký průzkum?

Artikl vychází v nákladu 7000 kusů. Distribuce probíhá v začátku měsíce a časopis se během prvních několika dnů na frekventovaných místech rozebere. Máme aktivní web, Facebook a Instagram. Tam se dá počet čtenářů měřit lépe. Množství followers přibývá organicky každým dnem. Množství čtenářů se dá hodnotit i skrze stále plnější e-mailovou schránkou nejen tiskovými zprávami, ale i potěšujícími dopisy od čtenářů. Počet otisků prstů už může měřit jen ten poslední čtenář, co si svůj Artikl o kultuře stihl na nějakém z distribučních míst ukořistit.

Takže v dnešní době je tedy tištěné médium pořád ještě rentabilní?

V dnešní době neděláte časopis, abyste se topil v milionech, jel každý rok do Ameriky a o víkendech hrál golf nebo pil šampaňské. Děláte tištěné médium, protože věříte v jeho důležitost, a když ho děláte dobře a potkáte partnery, kteří věří ve vás, jste schopni i přežít.

Takže pro vás je tohle práce na stoprocentní úvazek a v pohodě vyžijete?

Nemám pevnou pracovní dobu. Mám jen své standardy, zodpovědnost a vize. A kvůli tomu se pro mne Artikl prací na stoprocentní úvazek stal. Protože žiju hlavně kulturou, tak vyžiju.

Teď jste dostudovala fotografii na Institutu tvůrčí fotografie. Co zamýšlíte dál?

Fotografii se věnuji dále. Zkoumám ji více do hloubky. Zabývám se hranicemi toho média, jeho jednotlivými fragmenty. Jsem tvůrčí a analytický typ a tyhle principy se také prolínají v mém přístupu ve fotografii. Nelze ale popřít, že vycházím ze zachycovaní reality skrze fotoaparát, který určitý výstup už definuje svými technickými možnostmi. To se ale skrze propojování s více médii snažím přesahovat. Zajímá mě práce s prostorem, s projekcí, s materiálem, s dalšími vrstvami. S vyvracením předdefinovaného. I s dalšími vjemy diváka.

Při takto nabitém programu je čas na nějaké koníčky, a nebo je opravdu jenom práce?

Mám to ve svém životě tak, že všechny mé koníčky se mi většinou staly prací. Respektive to, co mě bavilo, mě vždy pohltilo natolik, že nebylo možné říkat tomu už jen koníček. Jsem za tenhle princip vlastně ráda, protože se živím tím, co mi dává smysl a baví mě. Občas ale z těchto bublin potřebuju vystoupit a jsem otevřená i jiné práci. Je to občerstvující a vnáší to vzduch do plic.

Když je volná chvíle, jak relaxujete?

Jdu si lehnout do VĚŽE. To je prostor mezi Vyšehradem a Pavím vrchem, taková malá kaple vysoko nad zemí. Čistý, světlý, prázdný. Takové místo jsem si vždy přála. A ráda jeho atmosféru sdílím – pořádám tam různé kulturní akce a semináře. Je to místo, které vás v Praze přehlcené vším dostane do výšin klidu, nadhledu a prázdnoty. Prostor pro přemýšlení a kontemplaci s výhledem na celý horizont města, ze kterého k vám ruch každodenního městského plynutí nedolehne. Když tam jste, máte pocit, jakobyste byl pozorovatelem někde vysoko a daleko, neuchopitelně a neviděně. Sám a v bezpečí.

Je nějaký klíč, podle kterého vybíráte věci do svého magazínu?

Klíč určitě je. Médium je profilované. Cílené je na nemainstreamovou kulturu. Máte na mysli něco konkrétního? Třeba titulní stranu?

Všeobecně obsah. Co je pro vás vhodné, a u čeho už si říkáte, že není úplně věcí, která by vás zajímala? Jestli existuje nějaký žebříček hodnot, podle kterých obsah vybíráte?

Výběr obsahu souvisí s tím, jak vnímáme slovo „nemainstream“. Je to stále poměrně otevřený termín, ale znamená to, že se nevěnujeme mainstreamu, který předávají masmédia, ale zároveň reflektujeme kulturu, která už přesahuje alternativu. Tedy obsah se pojí s kulturou, která zajímá širší veřejnost, nese hodnoty, intelektuálně stimuluje, potřebuje aktivního diváka a ne pouze konzumenta, má rozvíjet osobnost, je často kritická a konfrontační, vyžaduje určité povědomí a vzdělání a není spíš odpočinková.

Ještě se zeptám na věkový průměr a pohlaví čtenářů?

Průzkum hovoří určitými čísly, ale relevantní je konstatovat, že se jedná o čtenáře, kteří aktivně navštěvují kulturu – tedy věk zcela nehraje roli. Pokud jste ale na čísla, tak se jedná o čtenáře mezi 16–35 lety. A čtou o něco více ženy.

Teď se trochu zaměříme na byt. Co je tady pro vás nejdůležitější? Co pro vás dělá teplo domova?

Tohle velké okno. Výhled ven. Jsem krytá stěnami a v bezpečí, ale nemám pocit, že jsem zavřená, a můžu se nadechnout a rozhlédnout.

Co doma nemáte ráda?

Že mi netěsní okna a že když netopím na sedmičku, tak je tady docela zima. 😀

V létě to ale není.

V létě je tu sauna, takže skvělé. To tady ani nemusíte chodit oblečený. 😀

Co jste si naposledy pořídila domů?

Co jsem si naposledy pořídila? To vám řeknu zcela přesně. Botník před dvěma dny. Aby se mi tady v předsíni nepovalovaly další boty, až sem přijdete. Mám ráda uklizeno a roztahané boty nejsou mým vizuálním stimulem.

Když něco nakupujete, co se týče toho vybavení a tak, tak kde to nakupujete?

Mám ráda věci s příběhem. Ale takové chtějí i svůj čas. Nezajedete si pro ně do IKEA Pro ten botník třeba jo. Ale je to pak univerzální, a hlavně funkční kus nábytku. Nic s duší. Ráda brouzdám po bazarech nebo navštěvuju obchody v jiných zemích. Taky mám hodně ráda různé drobnosti a detaily. Ty se i dobře převážejí. Horší to bylo s touhle komodou. To je přesně ten kus nábytku, který si neobjednáte, ale který objevíte. A pak uděláte cokoli, abyste ho při jeho váze přes sto kilo dostali do šestého patra. Vždy jsem chtěla mít v interiéru nějaký výrazný kus nábytku, který je kontrastem k celku, ale právě tou výrazností se stává jeho dominantou.

A jaká je vaše nejoblíbenější věc doma? Jako kdyby vám řekli: Hele padá barák, vezmi si věc. Co by to bylo?

To je hrozně těžké. Asi bych tady zůstala s tím vším :D. Ale nakonec bych vzala nejspíš piano, protože celou knihovnu neunesu.

Tři nejoblíbenější místa tady někde v okolí? Co byste doporučila, kdybyste třeba pronajímala byt?

Rozhodně náměstí Jiřího z Poděbrad a Plečnikův kostel. To je místo, ke kterému se v průběhu let pořád vracím. Nějakým magickým způsobem mě přitahuje a mám to tady hrozně ráda. Vždycky jsem tu chtěla bydlet. Jsem ráda, že nedošlo k revitalizaci náměstí, kdy měl trávník nahradit beton a měla zmizet i kašna z období socialistického brutalismu.

Potom další skvělé místo: Ráda chodím do Akropole. Nemyslím teď jen hudební klub, ale myslím taky restauraci, jejíž interiér dělal František Skála. Tam mám slabost pro smažené grundle a malé černé pivo. Tahle kombinace je takovým dalším teplem domova.

Tak to máme dvě místa, a ještě jedno?

Tak ještě jedno místo tady v okolí na Jiřáku.

Nějaký obchod třeba?

Večerku tady naproti domu. Mají skvělou zeleninu, vajíčka, chleba s psylliem a kokosovou vodu. Tedy vše, co většinu času potřebuju k životu.

Chcete ještě něco dodat? Co plánujete? Něco velkolepého třeba?

V lednu slavíme pátý rok Artiklu. Plánujeme křest. Opět množství kapel a aktuální hudby. Takže srdečně zvu na oslavu tištěného média.

 

Interview: Jakub Vávra

Editor: Olga Štajnrtová

Fotografie: Daniel Čáha