archiv

Adéla Marie Jirků

Adéla bydlí se svým přítelem v krásném funkcionalistickém domě na pražských Vinohradech. Shodou okolností je tento dům naproti komunitní zahradě Smetanka, ve které je členkou stejně jako já. A právě díky zahradě jsme se seznámily a vznikl tento rozhovor. Adéla je mladá a nadějná ilustrátorka a malířka, dcera malíře Borise Jirků. Nad čajem jsme vedly dlouhý rozhovor o Valašsku, zahradničení nebo její lásce ke květinám a lidem.img_7512 img_7507 img_7502 img_7444 img_7443 img_7436 img_7427 img_7411_vyrez img_7403 img_7395 img_7373 img_7366 img_7364 img_7356 img_7328 img_7327 img_7324 _mg_8344 _mg_8332 _mg_8318 _mg_8283 _mg_8277 _mg_8245 _mg_8212

 

Máš tatínka malíře, jak tě to ovlivnilo? Vymezuješ se vůči jeho tvorbě, nebo se jí naopak inspiruješ?

Když jsem byla malá, tak jsem se samozřejmě opičila, ale pak na gymplu a hlavně na vysoké už se to naštěstí přestalo podobat. Nechtěla bych být druhá Alena Ladová (smích).

Malovala jsi teda od malička, bral tě táta někdy do ateliéru?

To nás bral se sestrou obě, byla to vždycky taková slavnostní neděle, kdy nám taky připravil sololity, i když menší, a malovali jsme si u něho v ateliéru všichni tři.

To je super.

On už se teď právě těší na vnoučata, že zas bude mít ty společné ateliérové neděle s nima, ale my se sestrou se zatim do dětí moc nehrnem. I když ona se teď s přítelem zasnoubila a odstěhovali se na Valašsko, takový útěk z města, tak ti dva vlastně už rodinný život plánujou.

Proč jsi studovala až výtvarnou vysokou školu a nešla jsi rovnou na nějakou střední?

Já bych i chtěla, ale rodiče mě přesvědčili, že než se v něčem definitivně uvrtám, že bude lepší si udělat větší rozhled po ostatních možnostech. Ale na té Štěpánské (akademické gymnázium) jsem se akorát utvrdila v tom, že ze mě žádná vědkyně nebude.

Ty jsi přešla z Ilustrace z Umprumky na Akádu?

Na Grafiku k profesoru Lindovskému. Což byly hlavně tradiční grafické techniky, suchá jehla, sítotisk…

A proč, víc tě to lákalo?

To ani původně ne, ale v té době na Umprumce probíhal hon na nově zvoleného rektora, kterým byl bohužel Boris, jako jeho dcera jsem to tam dostala strašně sežrat a už jsem to pak nemohla vydržet. Po stáži v Marseille jsem u pana profesora Lindovského na AVU vlastně našla takový „politický azyl“.

Ty máš truhlík v komunitní zahradě Smetanka, proč? Máš ráda zahradničení nebo tě lákala ta komunita? Jak dlouho jsi členkou?

Od té doby, co jsme se sem přistěhovali, v prosinci 2015 jsme zažádali o členství a sezona začala v březnu, takže nějak tak.

Tak to je podobné, já jsem taky teprve od jara.

Jsem původem z Dejvic, což je taková vesnice, a pak jsem bydlela na Letné, kde jsem byla spokojená s těmi parky a zahrádkami. Vinohrady pro mě byly cizí město a vůbec se mi sem nechtělo. Ale díky té zahradě Na Smetance, kterou jsem viděla z okna bytu, jsem se sem začala těšit.

A jak jsi úspěšná zahradnice? Já moc ne totiž (smích)…

Vůbec, já jsem úplný začátečník, na naší chalupě je na zahradničení nepříznivé horské klima, takže jsem to neměla od koho pochytit. Ale tady Na Smetance jsme po někom zdědili truhlík i s jahodami, takže jsme sklízeli, co jsme si nezaseli. Jinak jsme se tak různě ptali ostatních. Říkali, zkuste rajčata, ty vyrostou každému, tak ty se mi chytly, nebo chilli papričky. A pak jsem melounový maniak, já bych mohla meloun v létě každý den, tak jsem si chtěla zkusit vypěstovat vlastní.

Tobě tam vyrostl meloun?

Jo, z těch tří sazenic se chytla jedna, vyrostl mi malý meloun a pak hrál i ve videu o Smetance přece.

Aha, tak to byl tvůj meloun!

Ale pak někam zmizel asi dva dny po natáčení (smích).

Doufám, že budeme mít příležitost ještě to svoje zahradničení nějak rozvinout, kdyby byla ta zahrádka úplně jinde, tak si to moc neumím představit. (Komunitní zahrada Smetanka bude bohužel na místě, kde se nyní nachází, muset ukončit provoz z důvodu výstavby nafukovací sportovní haly, pozn.redakce.) Takhle to mám před okny, tak to vnímám sobecky jako svoji zahradu. Ulici vůbec nevidím, parkuju na zahrádce kolo, vždycky se tam pokochám, sezobu, co se mi urodilo. Když sousedi dělají táboráček, běžím domů otevřít okna, aby nám to doma provoněla vůně ohně. Na tu halu ještě nemají ani projekt, takže mi přijde trošku hloupé, že nás teď vystrnadí a pak to tu stejně bude zase ležet ladem.

A čím jsi chtěla být, když jsi byla malá?

Já chtěla být Jan Ámos Komenský. Představovala jsem si, že budu takový starý poustevník, někde v ateliéru zašitá a vůbec mi nedocházelo, že jsem vlastně holka, tak nemůžu být stařec.

Čemu se aktuálně věnuješ?

Měla jsem po škole s dvěma kamarádkama z Umprum ateliér v Orku (bývalé Elektrické podniky v Holešovicích, kde jsou ateliéry). Ale od loňska mám poprvé v životě svůj vlastní atelier, a to se člověku soustředí úplně jinak, teda alespoň mně. Já se před ostatníma trochu stydím zkoušet si něco, u čeho nevím, co z toho vyleze, takže pak mám tendenci vařit čaj a ladit rádio. Teď zrovna nejčastěji kombinuju malbu na plátno s vyšíváním, krajinám to dává takové “cosi”. A občas ilustruju pro časopisy, nedávno jsem třeba dělala velkoformátové kresby přímo na stěny showroomu jedné firmy nebo malbu na roletu obchodu. Na tom mě baví, že ty věci pak musí fungovat v provozu.

Řekni něco o svojí tvorbě, věnuješ se ilustraci, je nějaký počin, na který jsi obzvlášť pyšná?

Už několik let chystám autorskou knihu Mařka. Je o staré paní z Valašska, která jako miminko vypadla z kolébky a ohluchla. Tenkrát se v horách takovým děckám nijak nevěnovali, takže nechodila do školy a jako nejstarší z jedenácti dětí zastala v hospodářství dost práce i jako hluchoněmá. My jsme se seznámily tak, že rodiče koupili chalupu vlastně i s Mařkou (trochu jako ve filmu Na samotě u lesa). Žila v rodné dřevěnici se svým mladším bratrem, který ji prodal mým rodičům, aby si pod kopcem mohl postavit vysněný betonový barák. To mi byly asi tři roky, takže jsem Mařu brala jako tetu. Pásla ovce za chalupou v zimě v létě navlečená v tom samém kabátě, pod kterým měla dalších sto vrstev halen, a voskovkama vysypanýma v kapse toho kabátu ty ovce zaznamenávala do sešitů. Jako šedesátiletá paní třeba nám malým děckám kradla hračky, co se jí líbily. Když jsme je u ní pak náhodou našly, už jsme je nechtěly zpět, důvod se dozvíte v knížce.

Popisuju v ní, jak žila, teda to málo, co se o ní ví, když ona sama nemohla mluvit. Cizí lidi děsila, s dvěma zuby v puse, shrbenou postavou o holi a strašidelným hýkáním- splňovala do puntíku všeobecnou představu o ježibabě. Ve skutečnosti ale byla pábitel, shromažďovala různé věci, krabičky od sirek, papírky od bonbónů, peříčka, do sešitů si indulonou lepila různé výstřižky z novin, na stodolu věšela jeřabiny, topila šiškama, není to poetické? A měla přehled o všem, co se v jejím rajónu cca šesti chalup děje a bez vyzvání o tom energicky ostatním sousedům posunkama referovala.

Eskapády, co jsme s ní zažili, popisuju „povalašsky“, jak by je podala moje babička, takže to na první pohled nemusí působit jako dětské vzpomínky.

Já, ač rozený Pražák, po pár týdnech na chalupě vždycky rozumbradila jak staré “Valašisko”.

Jejími kresbami chci zaplnit obsah minimálně v poměru půl na půl k mému zbytku, protože mi jde o to ukázat co nejvíc ten její art brut. Jako malá jsem si s ní hrála na školu a učila ji psát. Nadšeně si pak vedla deníky, ale protože neuměla mluvit, byly to jen skrumáže písmen, takže se nikdy nedozvíme, co si myslela, že píše.

Byla to neuvěřitelná figurka, jejíž osudy by byl hřích nezaznamenat. Každopádně to je ještě hodně práce. Chtěla bych to nějak dopilovat a už konečně vydat. Škoda, že už si tu vydanou knihu nebude moct Mařka hrdě vystavit na poličku, umřela asi před čtyřmi lety.

Vystavovala jsi na letošním LUSTRu (festival české ilustrace), co ti to přineslo?

Měla jsem radost, že jsem na Lustru mohla letos vystavovat, dostala jsem tak prostor na vyzkoušení si jednoho nápadu. Šlo o osazení zarámovaných ilustrací, ve kterých se odehrávaly různé děje v jednotlivých pokojích, a těmi skly v rámech jsme je mohli pozorovat jakoby skrz okna vymyšleného domu, který jsem nakreslila přes celou zeď. Do instalace jsem zapojila i Borisovy nové ilustrace do Bulgakovova románu Mistr a Markétka, který právě znovu vyšel.

Co sis naposled pořídila do bytu?

Stoleček na balkon. Sháněla jsem všude možně po bazarech nějaký, který by pasoval do tohohle krásného domu, a kupodivu nakonec jsem přesně takový našla na stránkách Ikey, i v barvě původního zábradlí balkonu. A taky se nemůžu nepochlubit funkcionalistickou stoličkou z Designrobota, to byl parádní úlovek.

Co máš ve svém bytě nejradši?

Určitě ateliér, protože v něm trávím většinu času. Pak balkon s výhledem do komunitní zahrádky a všechny ty kytky, co jsem různě posbírala. Prostě žádnou zelenou havěť neodmítnu, jsem taková adoptivní matka nebo útulek pro bezďácké fíkusy a jejich kámoše. A k bytu mám ráda i celý dům, připadám si tu jako Hercule Poirot.

Co naopak ráda nemáš?

Mně se hrozně líbí každý detail, jak to tady Lábus zrekonstruoval, v tomhle je fakt mistr. Jediné, co se mi moc nelíbí, je digestoř. Ta mě vysloveně rozčiluje.

A oblíbená místa v okolí?

Odsud ze shora je to večerní nádraží se svítícím ciferníkem, úplně jak z Broučků. Zbožňuju vinohradskou sokolovnu v Riegru, to je prostě klenot. Furt jsem tam chtěla na něco chodit a nevěděla na co, až donedávna, kdy jsem tam objevila paddleboard jógu. Já jógu vůbec neumím, a ani mě to moc nebaví, ale na těch prknech se ty pozice nedají udržet, takže všichni pořád padají do vody a nikomu to nevadí, protože v tomhle bazénu je ta voda teplá doopravdicky. Tak to si ordinuju občas za odměnu. Jo a taky strašně ráda chodím na vlak zadem od Žižkova přes ty koleje, kudy se nemá chodit, připadám si pak jako děsný místňák (smích).

Report: Kateřina Vávrová Halamová

Foto: Lucie Illesová