archiv

Adam a Markéta Gebrian

Adam a Markéta se seznámili na studiích architektury. Žili a pracovali v Amsterdamu, Rotterdamu, Londýně, Paříži, Los Angeles a nyní zakotvili v pronajatém bytě na Malé Straně. Už od dětství chtěla být Markéta umělkyní a dnes se věnuje tvorbě digitálních obrazů. Adam se zabývá problematikou současné architektury, o níž publikoval mnoho článků například v Lidových novinách, v časopisu Era21 nebo v týdeníku Respekt. Mezi jeho další aktivity patří moderování pořadu Bourání na Radiu Wave a již několik let pomáhá organizovat zajímavý projekt PechaKucha Night Prague.OBAL_Adam_Gabrian_001 OBAL_Adam_Gabrian_002 OBAL_Adam_Gabrian_003 OBAL_Adam_Gabrian_004 OBAL_Adam_Gabrian_005 OBAL_Adam_Gabrian_006 OBAL_Adam_Gabrian_007 OBAL_Adam_Gabrian_008 OBAL_Adam_Gabrian_009 OBAL_Adam_Gabrian_011 OBAL_Adam_Gabrian_012 OBAL_Adam_Gabrian_013 OBAL_Adam_Gabrian_014 OBAL_Adam_Gabrian_015 OBAL_Adam_Gabrian_016 OBAL_Adam_Gabrian_017 OBAL_Adam_Gabrian_019 OBAL_Adam_Gabrian_020 OBAL_Adam_Gabrian_021 OBAL_Adam_Gabrian_022 OBAL_Adam_Gabrian_023 OBAL_Adam_Gabrian_024 OBAL_Adam_Gabrian_025

 

Markéto, jakým způsobem tvoříš ty svoje počítačový obrazy?

Markéta: Já mám několik postupů, ale ten první je, že nakreslím křídou takový črty, který pak naskenuju do počítače a z těch plošných věcí potom v programu intuitivně vytvářím 3D model. Jako architekti dělají model baráku, tak já udělám takový 3D model té kresby, který pak vyrendruji a z těch rendrů dělám koláž.

Jak jsi na to přišla?

Markéta: Já jsem studovala architekturu a tam vždycky byly nějaké věci, které člověk chtěl vymodelovat a předem věděl, jak to dopadne. Tady ale nikdy nevím, jak to dopadne (smích). Chtěla jsem si zkusit to, když ten program člověk využívá intuitivně, prostě je to vždycky takový pokus, taková náhoda a intuice.

Já jsem nejdřív začala fotit věci kolem sebe, pak jsem z toho dělala plošně koláže v grafických softwarech, a pak jsem do toho zapojila ten 3D program. Tam jsou strašné možnosti, které se nevyužívají, když člověk dělá věc podle určitých parametrů a předem ví, jak má dopadnout. Těch prvních koláží jsem udělala za den asi 33 a ty jsou teda jenom ve 2D.

A proč zrovna ten počítač a ne třeba plátno?

Markéta: Protože já jsem zkoušela malovat a baví mě to, ale že by mně to nějak šlo, to zrovna ne (smích).

Je to „jednodušší“ v tom počítači?

Markéta: Není to jednodušší, ale cítím se v tom víc jistá, protože malbu jsem nikdy nedělala, vždycky jsem spíš kreslila a to mě hodně bavilo.

Pracovala jsi ve Francii, v Americe, v Holandsku, pak teda i v Praze. Co pro tebe bylo největším přínosem?

Markéta: Asi Paříž, Francie. Tam bylo super, že v kanceláři byli zaměstnaní vyloženě umělci, kteří studovali umění, byli tam kurátoři a dělaly se tam hodně i výstavy. Bylo to hrozně zajímavé.

Jak dlouho jsi tam byla?

Markéta: Skoro rok.

Takže ses tam trošku zabydlela, můžeš porovnat přístup k  bydlení v Čechách a ve Francii?

Markéta: My jsme se furt stěhovali. Já jsem nejdřív bydlela v bytě, který byl jako skleník, protože tam byla hrozná zima a nedalo se tam vydržet. Abych měla nízký nájem, tak jsem ještě uklízela paní v tom domě. Ona byla hodně stará, tak vždycky zavolala, že něco potřebuje a já jsem jí šla třeba nakoupit nebo tak. Pak jsem bydlela s Adamem v bytě, který měl 9 m2 a těch 9 m2 bylo nad sebou (smích), ale zas to bylo v Rue de Verneuil, což je přes řeku kousek od Louvru. Pak jsme se přestěhovali na Place de la Contrescarpe, což bylo takové strašně romantické místo s fontánou a se stromem uprostřed. Člověk, když otevřel okno, tak to tam vypadalo, že není sám, že je na nějakém místě, kde se ty lidi scházejí. Bylo to hrozně příjemné. V tom jednom bytě jsme vždycky byli jenom 3 – 4 měsíce.

Jinak myslím, že tady se lidi míň stěhují, i když už je to taky jiné. Do Paříže přicházejí mladí lidi a stěhují se hodně, protože tam nechtěj zůstat na věky, ale chtějí poznat nějaká různá místa.

Je to třeba vidět na tom bytě, mají tendence ho nějakým způsobem zařizovat?

Markéta: My jsme se stěhovali vždycky s jedním kufrem a zabydleli jsme si to vždycky jenom nějakýma obrázkama. Ty byty už byly většinou zařízené, člověk si tam nenakupoval nábytek, protože to prostě bylo dočasné.

Dělala jsi architekturu, řekni mi tvoji nejoblíbenější stavbu vůbec?

Markéta: Tak nejoblíbenější je asi Goldstein Residence od Johna Lautnera v Los Angeles. Tam jsme se byli podívat na návštěvě. Na Vánoce.

Proč zrovna tato stavba?

Markéta: Protože je nádherná, strašně prostorová a uprostřed takové džungle s bazénem a s výhledem na Los Angeles. Taková věc by tady asi stát nemohla. Jednak kvůli té džungli, jednak kvůli tomu nádhernému světlu, které v Los Angeles je. To mně přišlo super.

Je pro tebe nějaká stavba u nás zásadní?

Markéta: Z těch nových věcí vůbec nic, já jsem hrozně kritická, spíš se mi víc líbí staré stavby, třeba nějaký barokní kostely. Proto jsem v Čechách nechtěla ani pracovat, protože mně se tady skoro nic nelíbilo.

Nezaujala tě u nás poslední dobou nějaká stavba?

Markéta: Naposledy jsem teďka byla na jednom doprovodném programu v Litomyšli a na zámeckém návrší je od ateliéru HŠH předělaná jízdárna a to je nádherný prostor, i ten interiér je krásně udělaný. Jinak mě spíš táhnou staré stavby.

Tebe živí architektura nebo obrazy?

Markéta: Mě nic neživí, mě živí Adam (smích). Já to mám spíš jako koníček, ale teď třeba budu mít výstavu právě v té jízdárně s Petrem Hájkem. Budou tam instalace a projekce.

Forma tvé výstavy je teda projekce, nebo je to vytištěné na papír?

Markéta: Tady třeba máme obrazy vytištěné na papír nebo na plátno, ale když to svítí a je to ta počítačová věc, projekce nebo na nějakém monitoru, tak to vypadá nejlíp. Já třeba ty věci dávám furt na facebook, protože v nich mám strašný guláš. Když pak něco hledám, tak se podívám, který den jsem to na facebook přidala, abych mohla vůbec najít to, co jsem kdy udělala. Já těch věcí mám už přes tisíc a nevím kde, takže vždycky hledám v těch hard discích.

Prodáváš ty obrazy?

Markéta: No, spíš ne (smích).

Jakou formou bys to prodávala?

Markéta: Zatím jsem prodávala jen tištěné věci, ale za celou svoji kariéru jsem jich prodala asi tak sedm (smích).

Adame, ty jsi dělal v USA disertační práci, co bylo za téma tvé disertačky?

Adam: Nedělal, to není úplně přesné. To je složité vysvětlování, co to je postgraduální studium v Americe. V zásadě lze říct, že to, co jsem šel studovat, můžeš studovat tehdy, když už máš dokončenou architekturu, ale není to doktorát, není to samostatná práce.

Byl jsem tam tři semestry na speciálním studijním programu, který se jmenoval SCIFI, tj. Southern California Institution for Future Initiatives. V zásadě to byl obor zabývající se změnami z hlediska budoucnosti uvnitř profese, ale na příkladech míst a měst na světě, které se rychle mění. Když to zkonkretizuji, tak jsme se vlastně každý semestr věnovali jednomu městu – Bombaji, Dubaji a São Paulu. Bylo nás deset, podle mě z 8 nebo z 9 různých zemí a z takových 5-6 druhů profesí a společně jsme vždycky dostali strašně jednoduchý úkol, který zněl – zkus odhalit relativně rychle nějaké problémy nebo příležitosti toho města, zkus je pochopit a nějakým způsobem na ně zareagovat. Musíš si teda to téma najít sám a za ten semestr se potkáš s různými lidmi, také z různých profesí.

To znamená, že to není tak, jak se to běžně dělá na architektuře, že si prostě přečteš zadání od vedoucího ateliéru a jdeš to dělat, ale jdeš se potkat s lidmi, kteří mají peníze, s lidmi, kteří něco politicky rozhodují, taky i z akademické sféry a především s lidmi, kteří tam žijí. Různými rozhovory a analýzami volně přístupných dat se pak snažíš zjistit, čím by ses mohl zabývat v tom konkrétním případě. Takže pro mě to byl velký rozdíl, protože já jsem byl vždycky takový pasivní člověk, který reaguje na nějaké podněty z vnějšku a tady si je člověk musel vytvářet sám.

Bylo to nějak zásadní pro práci, co děláš teď?

Adam: Já myslím, že to bylo asi úplně nejzásadnější, protože já jsem do té doby lehce tušil, že ty věci jsou složitější, že za nimi je něco v pozadí, ale nikdy jsem neměl možnost se tím zabývat. Když studuješ architekturu, tak se od tebe očekává, že navrhneš tu věc, ale moc nezkoumáš podmínky, ze kterých ta věc vychází. A tady ti nic jiného nezbylo. Ty věci jsou strašně provázané, obrovský vliv má politika, peníze a nálada ve společnosti, jestli ta společnost vůbec něco chce, nebo ne. A bez toho ten konec je jenom konec – ten dům, ale to všechno před tím na to má největší vliv.

Měl jsi nějaký projekt na 11. bienále v Benátkách, mohl bys k tomu něco říct?

Adam: To byl projekt právě pro Dubaj – to znamená, to byl ten druhý semestr ze tří – a jmenoval se More than Paradise. Udělali jsme k němu takový osmi stránkový komiks a myslím, že z toho komiksu je nejvíc rozpoznat. Ale principielně šlo o jednoduchou věc. Když jsme tam byli, tak jsme viděli, že Dubaj je město, který má nejhorší uhlíkovou stopu na světě. Na to, aby se uživil jeden člověk, tak je potřeba přes 10 hektarů, přitom když spočítáš podíl velikosti půdy na Zeměkouli a celkový počet obyvatel, zjistíš, že je tu k dispozici jen 2,1 hektaru na osobu. Tehdy zrovna oni začali tvrdit, že si to uvědomují a chtějí s tím něco dělat a téma ekologie, těch pasivních šetrných domů najednou rezonovalo celou společností, novinami, internetem, televizí.

My jsme řekli úplně jednoduchou věc, že když k sobě dobře poskládáš sto ekologicky naprosto katastrofických domů, tak to může mít lepší výsledek, než když k sobě blbě poskládáš sto úplně špičkových ekologických domů nabušených technologií. To znamená, že celek toho města je mnohem důležitější, než jak vypadají ty jednotlivé domy. Takže jsme vlastně navrhovali nové města do pouště, která se ale měly chovat ekologicky, což znamená, že byly dobře orientované vůči větru a v zásadě to byly domy se dvěma typy veřejných prostorů, přičemž jedny se užívaly v létě a jedny v zimě.Byly to vlastně velmi primitivní věci, který se v architektuře dělaly před 500 lety, ale když nastoupily technologie, tak si všichni řekli, teď už se tím nikdy nemusíme zabývat, teď už dokážeme udělat skleněnou kostku do pouště, protože ji ochladíme. Ta daň za to je ale obrovská a my jsme říkali, to se to dá udělat i bez toho a aplikovali jsme to na velikost celého města.

Mělo to nějakou odezvu, že by si řekli, že je špatný to, co dělají?

Adam: Ne, to je ale bohužel na dlouhé a složité vysvětlovaní.

Tam asi hrajou hodně velkou roli peníze…nebo myšlení lidí?

Adam: Tam jde o peníze a krátkodobý profit, ale velice dobře spočítaný. Když to hodně zjednoduším, fakt bagatelizuju, tak jsou dva emiráty, jeden se jmenuje Abu Dhabí, jeden se jmenuje Dubaj. Jsou vedený bratranci, takže fungují v kooperaci, přičemž Abu Dhabí sází na dlouhodobé investice. Celý svět obletěl návrh města od Normana Fostera, tzv. Zero-carbon city, to znamená město s nulovou uhlíkovou stopou, což je v zásadě na předměstí Abu Dhabí, Masdar a to je něco, kde je návratnost investice spočítaná třeba na 60 nebo 70 let. Do toho se tady nikdo nepustí, protože oni mají obrovské peníze z ropy. Abu Dhabí má zásoby ropy odhadem zhruba na 100 – 110 let, takže si vlastně tuto strategii může dovolit. Dubaj je úplný opak – nemají žádnou ropu. Všechno je to postavené na zábavě, na setkání Západu a Východu, na takových lehce uvolněných mravech a na absolutní bezpečnosti.

Když chceš udělat nějaký obchod související s ropou, tak pokud je to kdekoliv v Perském zálivu, tak se potkáš v Dubaji, tam se potká ten obchodník s distributorem, i když tam žádná ropa není. Někdy na začátku 20. století se v Íránu zavedly daně pro obchodníky a tehdejší šejk Dubaje řekl – přijeďte k nám, my vám je odpustíme. Tak oni přijeli. A když 11. září padly v New Yorku dvojčata, tak se stalo vlastně totéž, protože všem arabským obchodníkům ve světě se neuvěřitelně zhoršila situace, najednou byli nedůvěryhodní, nikdo se s nimi nechtěl bavit a lidi z Dubaje řekli – přijeďte k nám, my jako první arabský stát na světě vám dokonce nabídneme možnost koupit si u nás půdu, mít zde sídlo firmy. Najednou se z toho stal úplně zlatý důl, ale bydlet tam nikdo nechce a všichni lidi jsou tam na krátkodobá víza. V Dubaji žije 15% lokálních lidí a 85% lidí je tam na 3 roky, takže tam jdou vydělat a odjet. Ale oni nejsou hlupáci, oni vědí, co dělají, nebudují město, který bude fungovat tisíc let, to není jejich záměr. Já si myslím, že ten horizont je třeba 50 let, možná i méně. Návratnost investic u těchhle věcí je spočítaná většinou na jednotky let. Ale tam je jiný problém. Mně tolik nevadí, že z Dubaje bude prázdné město, ale problém je, že tenhle model se začal vyvážet do celého světa, především do Afriky. Když se udělal průzkum mezi lidmi na Blízkém východě, kde chtějí bydlet, tak tehdy přes 90% mladých lidí řeklo, že v Dubaji, jak kdyby se z toho stal lokální fenomén, že ty lidi tam chtějí. Ale já si myslím, že žít se tam nedá, to je můj názor.

Máš pořad Bourání, jsi pro, nebo proti bourání staveb?

Adam: Zase složitá otázka. Bourat se má a mají se bourat věci, které si bourání zaslouží. Bohužel to tak často není. U nás se bourají především výjimečné stavby, které by se bourat neměli, a to proto, že většinou stojí na cenných místech.

Mluvíš třeba o hotelu Praha?

Adam: Třeba, ale tam je to výjimečný případ. Hotel Praha se podle mě bourá jenom proto, aby nejbohatšímu Čechovi nebylo vidět do baráku, to je hlavní důvod. On má vedle vilu, má peníze na to, aby si to svoje soukromí mohl zařídit a v momentě, kdy vycítil příležitost, že se může zbavit toho, aby mu lidi koukali do zahrady, tak ten barák zlikvidoval. Samozřejmě tu rétoriku můžeš nazvat jako „návrat parku do původního stavu“, „vytvoření nové školy“, ale ona se bude stavět o 200 metrů níž a ne na místě toho hotelu. Ten pozemek má 10 hektarů, to je gigantický, krásný pozemek a on ho nehodlá ekonomicky vytěžit, proto v té kauze prachy nehrají vůbec roli. Tam jde o to, že on si opravdu zajistil svoje vysoké soukromí. Asi nic proti tomu, jediný problém je, že při té příležitosti zlikvidoval velmi dobrý dům, který, když se tehdy postavil, stál 800 milionu Kčs. Ale jestliže máš prioritu zvýšit si svoje soukromí a můžeš si to dovolit, tak přece nebudeš řešit, jak jinak ten dům využít.

Spousta lidí, co o tom vůbec nic neví, bude říkat, že se to nedalo využít, že to bylo ve ztrátě. Kdo ví, nemyslím si, že se tím někdo opravdu seriózně zabýval. Mimochodem já si myslím, že by to bylo skvělé postsocialistické kasino. Kdyby se k tomu přidal zákaz heren v centru Prahy a na Václavském náměstí, tak nemam nejmenší obavy, myslím, že by to fungovalo ekonomicky úplně výborně. Bylo by to retro kasino na cestě od letiště s hotelem nahoře, s fantastickou zahradou a s výhledem na Hrad.

Jaká je tvoje nejoblíbenější stavba všeobecně?

Adam: Tak to je taky těžký úkol teda. V Česku je to asi chrám svatého Mikuláše na Malé Straně. To je stavba, která mě u nás spolu se Santiniho kostelem sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře nejvíc fascinuje. Mikuláš je fantastický dům a nemyslím tím zvenku, kupole v panoramatu, ale zevnitř, především loď, kterou dělal Kryštof Dientzenhofer. Mimochodem on a jeho syn Kilián Ignác zemřeli támhle naproti (ukazuje z okna) a mají na tom nárožním baráku pamětní desku.

Jinak je to asi rotterdamský Kunsthal, což je Koolhaasův masterpiece ze začátku 90. let. Jde o jeden z  jejich nejradikálnějších domů, který propojuje dvě výškové úrovně. Je tam hráz, dole je park a ten dům rampou propojuje tu horní hráz s tím parkem dole. Teďka nedávno ho asi po 20 letech rekonstruovali a já ho mám fakt hodně rád. U tohohle projektu je nejslavnější Koolhaasův výrok tehdejšímu řediteli, který zní „no money, no details“.

Věnuješ se teď ještě vůbec architektuře, když máš tolik svých aktivit mimo to?

Adam: Nevěnuji. Je to vědomé rozhodnutí a nebylo úplně snadné. Ale v momentě, kdy jsem se rozhodl, že se chci nějakým způsobem zabývat podmínkami, ve kterých architektura vzniká a chtěl jsem na ně mít nějaký vliv, mít možnost třeba nějaké lidi o něčem přesvědčit, tak v tu chvíli jsem se musel rozhodnout, že nesmím navrhovat architekturu. Kdybych to dělal, tak a) jsem v permanentním střetu zájmů a b) jsem naprosto nedůvěryhodný. Všichni by říkali, že chci zakázku pro sebe, nevěřilo by mi ani publikum, ani architekti, tedy ani odborná, ani laická veřejnost. Takže já jsem musel říct ne, já to nedělám, tvrdím, že se to má obecně dělat takhle, ale nechci to pro sebe. To samozřejmě znamená, že tě kritizuje někdo, že mluvíš o něčem a přitom to sám neděláš, takže o tom nic nevíš, ale to je v pohodě, to je kritika, se kterou se dá docela normálně existovat.Ale kritika, že to chceš pro sebe, na tu se nedá odpovědět, protože by to tak doopravdy mohlo být.

A nechybí ti to?

Adam: Tohle je vlastně nejčastější otázka, co dostávám (smích). Musím říct, že zatím ne.

Nebylo to teda třeba špatný rozhodnutí jít na architekturu?

Adam: Nemyslím si. Já dělám věci, které bych bez studia architektury nemohl dělat. Já jsem nezačal z nuly a Markéta svým způsobem taky ne. Každý sice děláme něco, co s tím zdánlivě nemá moc společného, ale bez toho studia bychom to vážně dělat nemohli. Já svoje studium nevnímám jako nějaký promarněný čas, akorát je vždycky složité někomu rychle vysvětlit, co dělám. A když to člověk neumí rychle, tak vypadá arogantně, ale s tím se dá taky existovat.

Co máte doma nejradši?

Markéta: Tak nejradši jsem tady s kanárkem, Prdíkem.

A kdyby ti někdo řekl, že si můžeš vzít jednu věc a musíš jít…

Markéta: Kdybych si měla vzít věc, tak si vezmu ty hard disky s obrazy, protože to už bych znova neudělala.

Adam: Já ani jednu.

Nic by sis nevzal?

Adam: Ne. Nemyslím si, že tady je něco, co bych si musel nebo teda chtěl vzít. Maximálně bych třeba odjel na kole, které nádherně zrekonstruoval náš kamarád Tomáš Král. Favorit. Stejný ročník jako já.

Nemáš třeba nějakou knížku oblíbenou?

Adam: Mám, ale ta se dá koupit jinde, že jo (smích).

Tak kreditní kartu (smích)? Takže nelpíš na věcech…

Adam: Ten důvod, proč jsme tady, nejsou věci. Nemam nic tak cenného, co bych prostě musel mít.

Je tady teda něco, co třeba rádi nemáte?

Adam: Mně tady v tom bytě vadí spoustu věcí, ale to není asi to, na co se ptáš. Pokud mluvíme o věcech, tak ty světla tady jsou strašné. Tenhle lustr měla moje babička a já ho od té doby nemám rád a nemám ho rád pořád (smích), na tom se nic nezměnilo. Vedle je ale ještě horší, takže s tím budeme muset něco udělat. Světla obecně já hrozně podceňuju. Většinou se o to nezajímám, ale je fakt, že když nad tím přemýšlím, tak jsou většinou hodně špatné.

Markéta: Mně se hodně nelíbí ta kuchyň, tam netrávím moc ráda čas. Ale jak je to pronajatý byt, tak s tím asi nebudeme nic moc dělat.

Kde vybíráte věci do bytu?

Markéta: Tak něco jsou starý věci z chalupy, tenhle stůl a židle jsou třeba z 80. let. Tyhle dva obrazy jsem koupila od kamarádky, když jsem ještě sama nic netvořila a hrozně se mi líbilo, co dělá. Ona studovala na UMPRUMCE malbu a teďka se živí jako fotografka, fotí modelky. Ty její věci vždycky mají nějaký hezký příběh. Tak to se mi líbilo, to jsem si od ní koupila. Jinak samozřejmě IKEA. Tohle kanape tady bylo, to jsme jenom přetáhli nějakým hadrem, aby to nebylo tak ušmudlaný (smích) a poličky jsou taky z IKEY. Jinak zrcadlo a postel jsme zdědili po minulých nájemnících. Takže je to nejspíš tak, co někde zbude (smích).

Takže nechodíte někam vyloženě cíleně?

Markéta: Leda do té IKEY (smích).

Adam: Naprostá většina toho, co tady je, jsou nějaké prehistorické zbytky (smích), krásné, ale poděděné po někom nebo od někoho získané. Pak jsou tady teda úplně nejlevnější věci z IKEY. Tohle je můj objev, z něhož se dá udělat knihovna, botník (smích), zkrátka je to univerzální prvek, který stojí asi dvě stovky. Mirko Baum, architekt, má takovou zajímavou teorii. On říká, že když vlezeš do vojenského letadla, tak je to jenom kostra a je krásné, kdežto když vlezeš do klasického dopravního letadla, tak je obalený plastem, polštářkama a tak. Já mám vlastně rád ty věci bez toho a tohle je podle mě takhle pěkné jenom proto, že to má být někde ve skladu a nikdo nečekal, že to někdo uvidí. Nikdo se s tím vlastně netrápil a nezkazil to svým designem. To je takový názor, který už mám dlouho, ale vždycky to musím dlouze vysvětlovat – já nesnáším design.

Jako celkově?

Adam: Jako celkově, no (smích). To je, ve velkých uvozovkách, takový interní souboj architekt – designér. Architekti samozřejmě designérům závidějí tu mnohem větší pozornost, kterou určitě mají oni i jejich práce. Vždycky, když se ptám lidí, aby mně řekli svůj názor na barák, tak oni vždycky začnou mluvit o tom, co můžou vzít do ruky, i když je to dům za miliardu a někdo se na tom hrozně nadřel jak idiot. Já mám rád slavnou větu Bruce Mau, že design je nebo měl by být neviditelný, dokud nezkolabuje. Když se něco rozbije, tak většinou zjistíš, že to bylo udělané blbě a oceníš, když to bylo udělané dobře a nerozbilo se to. Ale nesnáším, když si něco nárokuje pozornost, kterou to nemá mít, to mi dost vadí. Takže sem rád, když jsou ty věci vlastně skoro neviditelné. Třeba tady se mi líbí, že je tu vysoký strop a to mi přijde mnohem důležitější než to, jestli a jakou máme lampu, židli, stůl, knihovnu nebo koberec.

Co naposled jste sem pořídili?

Markéta: Závěsy s plameňákama a ten ubrus. Ta látka stála asi 29 korun za metr, tak jsme to koupili (smích). Potom ty koberce, protože ten koberec, co je pod tím, je fakt děsný. A kytky pořizujeme.

Máte nějaký koníčky?

Markéta: Jo, už asi 4 roky chodím tancovat MTV style, což je takový taneční styl pro puberťačky (smích), který se vyvinul z klipů Rihanny, Madonny, Beyoncé a tak. Pak chodím běhat tady na Petřín a na procházky třeba po zahradách do Vojanových sadů nebo do těch placených palácových zahrad, tam se mi hrozně líbí. Pak dělám obrazy, to je takový největší koníček a kreslím, chodím na figurální kresbu.

Adam: Já mám jenom koníčky, já nemám práci (smích).

Šťastnej člověk…

Adam: No, tak já si nestěžuju (smích). Koníčků mám spoustu. Zajímá mě sport ve všech podobách, od aktivního přes pasivní a myslím, že to pasivní je až úchylný, že jsem se díval snad na všechno kromě synchronizovaného plavání, což je teda opravdu jediný sport, který nedávám. Hraju fotbal, florbal, trochu tenis, jezdím na kole a na bruslích. No a pak mě zajímá všechno to, co souvisí s mojí prácí, to znamená jakákoli tvůrčí činnost jiných lidí a celkem jedno v jakým oboru. Janě Kostelecké trochu pomáhám organizovat několik let PechaKucha Nights, to je úplně skvělé, protože tam máš možnost koncentrovaně vidět lidi z různých oborů. Ne, že bys tomu mohl porozumět, ale třeba to vzbudí nějaký tvůj zájem a můžeš se o tom dozvědět víc.

V Americe jsem měl vynikajícího profesora, který se jmenoval Paul Nakazawa. Když přijel za námi na návštěvu, tak já jsem mu brečel na rameno, jak jsou tady na tom architekti hrozně, jak tomu nikdo nerozumí a nikdo si nechce takovou práci ani objednat. On se zeptal, jak jsou na tom jiný kulturní odvětví, a já musel říct, že vůbec nevím (smích). On říkal – no tak si to rychle zjisti, jestli žiješ v takový izolaci, že vůbec nevíš, jak jsou na tom spisovatelé, umělci, překladatelé, grafici, teoretici, fotografové, tak se sebou začni něco dělat. A to, myslím, byla dobrá rada.

Sbíráte něco?

Markéta: Sbírám malý skleněný slony pro štěstí a ještě přívěšky a náušnice. Mám jich hrozně moc, že to ani neunosím (smích).

A ty Adame, sbíráš něco?

Adam: Ne.

Markéta: Knížky.

Adam: Knížky nesbírám. Já tady mám vlastně málo knih, protože většinu jsem věnoval do knihovny soukromé škole ARCHIP s tím, že tam můžu kdykoli zajít. Petr Rezek, filosof, má skvělou větu. On říká, že knížky nejsou od toho, aby se četly, ale aby se používaly. To znamenaná, že máš mít možnost do nich nějakým způsobem sáhnout, když potřebuješ, ale neznamená to, že je musíš mít zavřené u sebe doma, kde je nikdo jiný nemůže použít. Ten koncept, že je to někde, někdo to používá a zároveň k tomu můžu, mi připadal jako smysluplný a lepší, než to mít všechno tady. Já asi nesbírám nic.

Čím jste chtěli být jako malí?

Markéta: Já jsem chtěla kreslit a chtěla jsem být nějaká umělkyně.

Takže se ti to splnilo…

Markéta: Potom tu byla ta odbočka k architektuře, ale nelituju toho, že jsem to studovala. Jednak jsem se tam potkala s Adamem a se spoustou zajímavých lidí, jednak jsem tou prací měla možnost vydělat si nějaký peníze. Taky jsem chtěla být kosmonautka, ale to jsem byla hodně malá.

Adam: Já si to pamatuju docela dost přesně. První vzpomínka je, že jsem chtěl být myslivec, hajný, protože mně připadalo skvělé, že seš venku a nic neděláš. Tak to na mě působilo, to byla moje představa o práci (smích). Pak v první třídě mě jednou táta, který je architekt, vyzvedl z vyučování. Šel jsem s ním a držel jsem mu metr na stavbě, protože chtěl něco změřit a potřeboval druhého člověka, aby mu tam prostě pomohl. Tak jsem to dělal dvě hodiny místo školy, a pak říkám – tati, to je ta práce? On říká, že to je prostě práce architekta. Tak od té doby jsem chtěl být architekt (smích). Pak až jsem zjistil, že je to bohužel složitější a musel jsem začít dělat to, co dělám, abych dodržel ten cíl, co jsem měl od dětství.

Nejlepší nebo nejzásadnější rada v životě, kterou jste dostali?

Markéta: Tak samozřejmě od maminky. Něco jako užívej si, co to jde, protože ten život je fakt krátkej. Mamka vždycky říkala – mladá jsi teď. Tak třeba když si chci koupit nějaký šaty a Adam říká, že už jich mám dost, tak si vždycky říkám, teď jsem mladá, ještě mi sednou, potom už to třeba nebude tak jednoduchý (smích).

Adam: Jednu už jsem zmiňoval – fofrem si zjistit, jak jsou na tom ostatní lidi v tom tvém oboru nebo v příbuzných oborech. Jinak já jich mám několik. Jedna ze zásadních je, že optimismus a naivita není totéž a naopak pesimismus a znalost taky ne. To znamená, že když se v nějaké debatě setkají dva lidi a ten jeden nadšeně vypráví o něčem, jak by to mohlo být a ten druhý tak skepticky řekne, no jo, ale to nevíš tady tohle, tak v tu chvíli si publikum myslí, že on má pravdu, že má víc těch informací, že je ještě o krok dál. To vůbec nemusí být pravda, je to akorát jiný životní postoj, ale neznamená to, že ten člověk je inteligentnější. To nebyla asi rada, ale to zásadní poznání pro mě bylo, že lidé jsou všude stejní, že problémy jsou všude stejné, akorát míra té intenzity je trochu jiná, ale v zásadě to není žádný velký rozdíl.

Vaše tři nejoblíbenější místa tady v okolí?

Markéta: Tak určitě Vojanovy sady, potom kavárna Vescovi a palácové zahrady pod Hradem, kde jsme měli svatbu, tam je to nádherné.

Adam: Kavárna Vescovi, hospoda Lokál U Bílé kuželky, řeka Vltava, kam chodíme jezdit na pramici, nebo na šlapadla. Jinak já mám rád tu ulici tady a velmi zajímavé je, že zde skoro nejsou turisti. Oni chodí buď přes Střelecký ostrov a potom hledají lanovku na Petřín, nebo jdou přímo na Petřín, anebo jdou přes Karlův most a z Malostranského náměstí odbočí nejdál k Jezulátku. Když se ztratí, tak jdou až za to Jezulátko, ale jinak většinou končí tam. Tady v tom úseku, kde je vlastně docela velká doprava, kde jezdí tramvaje i auta, tak se pohybují doopravdy jenom, když zabloudí. Mně to tu připadá jako taková docela autentická část Prahy.

Jinak obecně si myslím, že v Praze se dá bydlet na úplně nejexkluzivnějších místech velmi levně. Kdybych si vzal cenu nájmu v nejlepším místě v Londýně a vzal bych si stejně velký byt na okraji Londýna, tak ten rozdíl bude třeba 100:1, v Praze bude 2:1, což je teda úplně skvělé. Dá se říct, že ta takzvaná disparita je tady velmi malá. Když vezmeš v Brazílii 10% nejbohatších lidí a 10% nejchudších lidí, tak ten rozdíl je 50:1, kdežto když to uděláš v Česku, tak to bude třeba 10:1, takže to je docela dobré.

My jsme v nájmu a podle mě budeme v nájmu do konce života. Nikdy jsem nepřemýšlel, že to bude jinak, protože tady bychom si nic koupit nemohli a koupit si něco svého někde, kde bydlet nechci, doopravdy nechci, i když si tu ekonomickou nevýhodnost takového počínání uvědomuji. Takže bydlíme, kde chceme, a na Praze je skvělé, že nám to zatím umožňuje.

Interview: Jakub Vávra

Text a korektura: Soňa Oulová

Fotografie: Daniel Čáha